Václav KAHUDA

Ve svých raných verších Kahuda spojuje existenciální a civilistické motivy. Jeho prozaická tvorba se výrazně štěpí do tří fází, zároveň má zřetelné konstantní rysy: tematiku sexuality mnohdy patologického charakteru a smysl pro lyrično, zejména přírodní (některé texty mají blízko k impresionistickému vidění). První fázi charakterizuje próza často povídkového tvaru, nedějová, resp. s drobnými dějovými výjevy, metaforičnost výrazu mnohdy na hranici surrealistické imaginace a intenzivně užívaná poetika ošklivosti (motivy výkalů, chorobnosti, hniloby, smrti). Příběh o baziliškovi spojuje fantastické motivy (titulní bazilišek) s erotickými a skatologickým motivy zarámované prostředím a postavami vykreslenými jako patologická parodie biedermeieru v minimálně dějovém příběhu o člověku žijícího v symbióze s fantastickým tvorem. Časoprostorem melancholického pásma lyrických próz Veselá bída je noční periferie vykreslená na střetu sexuality a poetiky ošklivého; snovost výjevů dokreslují ojediněle se vyskytující fantastické prvky (hejkal, diví muži, smrtka). Kombinace smyslu pro přírodní impresionistickou lyriku, povídek bez zřetelné zápletky, patologické sexuality a patologické sociální scenérie je typická i pro povídkovou sbírku Exhumace, do níž je vložen cyklus Pohádky, jímž se posílen vrací fantastický prvek. Jde jednak o melancholické (a opět erotické) apokryfy či sequely známých pohádek, jednak o pověsťové rámce – nedějové výjevy charakterizující démonické bytosti (vodník, čert). – Druhá fáze Kahudovy tvorby se žánrově váže k ego-dokumentu: životopisu, deníku, vzpomínkám; s předchozí tvorbou ji spojuje lyričnost výrazu a juxtapozice sexuální tematiky a poetiky ošklivosti. Rozsáhlá próza Houština je budována na žánrovém půdorysu memoárů; jde o sled vnitřně ne zcela souvislých obrazů ze života osamělého, psychicky chorobného jedince; poslední kapitola přechází do er-formy a je sledem začasté fantastických, pornograficky nekrofilních, zároveň melancholických výjevů. Technologie dubnového večera má podobu pásma melancholických hospodských historek, fám a drbů, jež si v hospodě vyprávějí dva kamarádi (reálné předobrazy Václava Kahudy a Emila Hakla). Kniha Proudy je stylizována jako beletrizovaný deník z let 1989–2000. Zakotvena do smyčky smyslné tělesnosti, melancholie a přírodní lyriky líčí psychopatologické stavy vypravěče a ztrátu životního smyslu. Kniha a s ní celá daná fáze Kahudovy tvorby končí útěšně, smrtí „já“, oproštěním a nalezením klidu. – Po delší tvůrčí odmlce Kahuda v poslední, třetí fázi své tvorby volí výrazně odlišný žánr, kombinaci sci-fi, utopie a konspiračních teorií. V nebývale rozsáhlém románu Vítr, tma, přítomnost odhaluje vypravěč-hlavní hrdina politické zákulisí moderních světových dějin, přičemž jeho odhalení mají podobu konspiračních teorií (dějiny jako proces řízený tajnými službami, utajovaná spolupráce tajných služeb USA, SSSR, Třetí říše atd.); text má zároveň prvky klíčového románu (Pižďuch – Václav Havel, Eufrat – Pavel Tigrid, Prasák – František Stárek Čuňas). Už zde Kahuda formuluje myšlenku, že lidstvo dosáhlo limitů svého živočišného druhu a musí být vystřídáno androidy s nesmrtelnými těly a společným „serafinským vědomím“. Tuto myšlenku explicitně rozvádí v knize Bytost, žánrově budované jako post-apokalyptika (odehrává se po zničující světové válce) a sci-fi (po roce 2100 se z buněčného materiálu vypravěče-hrdiny narodí bytost nového řádu, evolučně velmi vzdálená vývojová linii člověka, postulovaná jako vykupitel a spasitel). K poetice konspiračních teorií, jež obohatil postupy thrilleru, se Kahuda naplno vrátil v kompozičně rozvolněné knize Prám. Vypravěč-hrdina popisuje současný svět jako dobu maximální společenské entropie, kdy se lokální společenské buňky spojují do globální síly a pokouší se o evoluční skok, resp. genetickou manipulaci, vznik nové lidské rasy, jíž má být vypravěčovo tělo základem.