Václav HAVEL
Pocházel ze známé pražské podnikatelské rodiny. Dědeček Václav Havel (1861–1921) postavil palác Lucerna, otec Václav M. Havel (1897–1979), autor osmidílných memoárů (Mé vzpomínky, 1993), vybudoval vilovou čtvrť Barrandov. Strýc
Miloš Havel (1899–1968), filmový podnikatel, vystavěl barrandovské ateliéry. Dědeček z matčiny strany Hugo Vavrečka (1880–1952) byl redaktorem, diplomatem, ředitelem Baťových závodů a příležitostným spisovatelem (pod pseudonymem Hugo Vavris: František Lelíček ve službách Sherlocka Holmesa, 1908). Manželky Olga, roz. Šplíchalová (1933–1996, sňatek 1964) a Dagmar, roz. Veškrnová (*1953, sňatek 1997).
Václav Havel nastoupil roku 1947 na poděbradskou Středočeskou kolej Jiřího z Poděbrad (Státní reálné gymnázium se základním a technickým zaměřením a chlapeckým internátem), odkud byl však v roce 1950 z politických důvodů vyloučen a povinnou školní docházku dokončil v Praze. V roce 1951 získal místo chemického laboranta v Ústavu organické chemie Vysoké školy chemicko-technologické v Praze a ve stejném roce se zapsal k večernímu studiu na Střední všeobecně vzdělávací škole pro pracující ve Štěpánské ulici, kde roku 1954 maturoval. V téže době spoluzaložil neformální generační sdružení Šestatřicátníci, které vydávalo strojopisný časopis Rozhovory 36. Roku 1955 začal studovat ekonomiku dopravy na Ekonomické fakultě ČVUT, školu však nedokončil. V letech 1957–1959 absolvoval základní vojenskou službu, 1959–1960 pracoval jako jevištní technik v pražském Divadle ABC. V letech 1960–1968 byl nejprve jevištním technikem, později asistentem režie a dramaturgem Divadla Na zábradlí, kde byly poprvé uvedeny jeho hry. V letech 1962–1966 vystudoval dramaturgii na DAMU. Poté zůstal až do roku 1989 ve svobodném povolání (s výjimkou roku 1974, kdy pracoval jako dělník v trutnovském pivovaru). V roce 1965 byl členem redakční rady literárního měsíčníku
Tvář, předsedou
Aktivu mladých spisovatelů SČSS, roku 1968 předsedou
Kruhu nezávislých spisovatelů.
V roce 1969 byl obviněn z podvracení republiky, od roku 1970 nesměl oficiálně publikovat. 1. 11. 1975 se v Horních Počernicích konalo ochotnické představení Žebrácké opery, jež se stalo záminkou pro rozsáhlou policejní akci proti autorovi, hercům i některým divákům. Téhož roku Havel spolu s Daňou Horákovou založil samizdatovou
Edici Expedice. V roce 1977 byl spoluzakladatelem a jedním ze tří prvních mluvčích Charty 77; ve stejném roce byl vzat do vyšetřovací vazby a odsouzen podmíněně na čtrnáct měsíců pro poškozování zájmů republiky v cizině. Roku 1978 spoluzaložil VONS (Výbor na ochranu nespravedlivě stíhaných). V roce 1979 byl odsouzen na čtyři a půl roku nepodmíněně za podvracení republiky (vyšetřovací vazba v Ruzyni, věznění v Heřmanicích a Plzni-Borech). V roce 1983 mu byl ze zdravotních důvodů výkon trestu přerušen. V letech 1986–1989 byl členem redakční rady samizdatového časopisu O divadle; v roce 1987 byl jedním z iniciátorů vydávání samizdatových Lidových novin
a až do roku 1989 byl členem jejich redakční rady. Roku 1988 se stal členem Čs. helsinského výboru a na folkovém festivalu v Lipnici nad Sázavou poprvé po devatenácti letech vystoupil na veřejnosti. V lednu 1989 během tzv. Palachova týdne byl zatčen a posléze odsouzen k devíti měsícům nepodmíněně, v květnu byl z výkonu trestu podmíněně propuštěn. V červnu 1989 inicioval petici Několik vět.
V listopadu 1989 se stal iniciátorem a spoluautorem úvodního prohlášení Občanského fóra a vedoucí osobností tohoto hnutí. 29. 12. 1989 a znovu 5. 7. 1990 byl zvolen československým prezidentem. Po neúspěšném jednání o udržení společného československého státu podal 20. 7. 1992 demisi. Od 2. 2. 1993 do 1. 2. 2003 byl prezidentem České republiky. Roku 1996 inicioval vznik Nadace Forum 2000, roku 1998 spoluzaložil nadaci Vize 97, jež vznikla spojením stejnojmenné nadace Dagmar Havlové s Nadací Václava a Olgy Havlových. V roce 2003 zřídil Kancelář Václava Havla, zabývající se jeho pokračující společenskou i politickou agendou, a v roce 2004 se podílel se na založení Knihovny Václava Havla, zabývající se archivní, badatelskou, dokumentační a publikační činností, jež souvisí s Havlovým životem a dílem.
Své první práce zveřejnil v samizdatových Rozhovorech 36, roku 1956 se jako básník a esejista představil v rukopisném sborníku Život je všude (eds. Josef Hiršal a Jiří Kolář). Téhož roku veřejně debutoval v časopise
Květen, dále publikoval v časopisech Divadlo, Divadelní noviny, Kultura, Host do domu, Tvář, Sešity pro mladou literaturu, Literární noviny, Literární listy, Listy, Filmové a televizní noviny, Zítřek aj., v sedmdesátých a osmdesátých letech v samizdatových periodikách Obsah (1983 zde hra Chyba), Revolver Revue,
O divadle, Lidové noviny a v zahraničních a exilových časopisech
Listy (Řím), Svědectví (Paříž, zde v č. 69/1983 hra Chyba), České slovo (Mnichov), Obrys (Mnichov), Studie (Řím), Rozmluvy (Londýn), Proměny (New York) a Západ (Ottawa). Po roce 1989 kromě textů souvisejících s výkonem prezidentské funkce publikoval jen příležitostně, mj. v Lidových novinách, Literárních novinách a Divadelních novinách; v časopisu Rozrazil (č. 4/2008) byla poprvé publikována dramatická hříčka z roku 1973 Rr (Hrra) Václava Havla a Pavla Kohouta (knižně v Kohoutově publikaci Šest a sex& Rr, 2015).
Během tzv. normalizace doma své hry a eseje publikoval pouze v samizdatu, poprvé obvykle ve Vaculíkově Edici Petlice nebo ve vlastní Edici Expedice. Takto postupně vydal hry Spiklenci (dokončena 1971, Edice Expedice 1979); Žebrácká opera (dokončena 1972, Edice Petlice 1974/?/); Audience (Edice Petlice 1975), Vernisáž (Edice Petlice 1975); Horský hotel (Edice Petlice 1976); Protest (dokončena 1978, Edice Expedice 1979); Chyba (v časopisu Obsah, květen 1983), Largo desolato (Edice Petlice 1984); Pokoušení (Edice Petlice 1985); Asanace (Edice Petlice 1987); poslední čtyři též v souboru Hry 1983–88 (1989, ed. Karel Kraus a Přemysl Rut). Dále vyšly v samizdatu soubory Dopisy Olze (Edice Expedice 1983), Šestnáct dopisů Olze (Edice Expedice 1983) a mnohé jednotlivé eseje (mj. Vážený pane doktore!, znám jako Dopis Gustávu Husákovi, Edice Petlice 1975; Politika a svědomí, 1984; Slovo o slovu, 1989) i Dálkový výslech (Edice Expedice 1986, rozhovor s Karlem Hvížďalou). Havel uspořádal samizdatové sborníky Pohledy 1 (1976); Přirozený svět jako politický problém (1984) a Hostina (1986) a je zastoupen v rukopisných a samizdatových sbornících Život je všude (1956); Tempo 1 (Brno 1968); Pozdravy Jaroslavu Seifertovi (1971); O čem bych psal kdybych měl kam. Tak píšu vám, pane Hrabal! (1974); Československý fejeton/fejtón (1975/76 – 1978/79); „Hnědá kniha“ o procesech s českým undergroundem (1976); Karlu Kosíkovi k padesátinám (1976); Jan Patočka – první skica k podobizně (1977); Hodina naděje (1978); Jakémusi Alexandru K. (A. Klimentovi, 1979); O svobodě a moci (1979); K 75. narozeninám Prof. Dr. Václava Černého (1980); Písačky pro Dominika Tatarku (1983); Z Obsahu (1983–1989); Danny je náš (Josefu Škvoreckému, 1984); Jaroslav Seifert 1986 (1986); Karlu Srpovi k padesátinám (1986); O československém vězeňství (1987); Sborník pro Jana Lopatku a Andreje Stankoviče k jejich pětačtyřiceti se zpožděním dvou let (1987) aj. Havlovy texty byly vydávány i formou polosamizdatových příležitostných tisků, zvláště na přelomu 80. a 90. let (mj. Několik textů, 1989; Slovo o slovu, 1989). V rukopisu zůstala řada juvenilních básnických sbírek a původní verze filmového scénáře ze 70. let Heart beat (s Janem Němcem). – K Havlovým 50. narozeninám uspořádal Radim Palouš samizdatový sborník Faustování s Havlem (ed. Nové cesty myšlení, 1986).
Havel je autorem rozhlasové hry Anděl strážný (1968, r. Josef Melč; časopisecky in Studie a úvahy 1968, č. 3/4), rozhlasové koláže Čechy krásné, Čechy mé (1969, prem. 1991, r. Miloš Novotný a Ladislav Rybišar), uvedeny byly též rozhlasové adaptace her Audience (Svobodná Evropa, Mnichov, 1976, r. Luboš Kaválek); Vernisáž (Svobodná Evropa, Mnichov, 1977, r. Milan Horník; ČRo 1992, r. Lída Engelová), Protest (ČRo 1991, r. Luboš Pistorius) a Zítra to spustíme (ČRo 1995, r. Lída Engelová). Hru Audience natočil Havel s
Pavlem Landovským na magnetofonový záznam, posléze vydaný na gramofonové desce (r.
Luboš Pistorius, Uppsala 1978; 1990, CD 1998).
Televize uvedla Havlovu původní televizní hru Motýl na anténě (dokončena 1968, realizována 1990, r. Ladislav Smoljak, poprvé v SRN s tit. Fledermaus auf der Antenne, 1975, r. Jan David), dále inscenace her Vernisáž (1990, r.
Ivan Rajmont) a Horský hotel (1999, r. Andrej Krob) a kompletní verzi jeho divadelního pásma Zítra to spustíme (1992, r.
Viktor Polesný). Podle Havlovy rozhlasové koláže z roku 1969 Čechy krásné, Čechy mé vznikl stejnojmenný krátkometrážní film (1998, r. Miloš Zábranský), podle úryvků z pamětí komunistického politika Vasila Biľaka napsal Havel scénář k televizní grotesce Osudná noc (2002, r. Andrej Krob). Havlovy divadelní hry byly inscenovány zahraničními televizními stanicemi, mj.: Zahradní slavnost (Das Gartenfest, SRN 1966, r. Hansjörg Utzerath); Vyrozumění (The Memorandum, Velká Británie 1967, r. James Ferman; Die Benachtrichtigung, SRN 1968, r. Wilm ten Haaf); Audience (Francie 1980, r. Edouard Logereau; Norsko 1981, r. Tore Breda Thoresen); Vernisáž (Sorry, Velká Británie 1978, r. Claude Whatham; Vernissage, Francie 1980, r. Edouard Logereau); Protest (SRN 1980, r. Heinrich Koch; Norsko 1981, r. Tore Breda Thoresen; Velká Británie 1981, r. Alistair Clarke; Dánsko 1982, r. Kaspar Rostrup; Holandsko 1986, r. Piotr Andrejev; Pétition, Francie 1987, r. Jean-Louis Cornolli), Chyba (Der Fehler, SRN 1988, r. Jiří Skarvan; La Faute, Francie 1994, r. Karel Prokop) a Largo desolato (Rakousko 1985, r. Jürgen Bosse; USA 1990, r. Jiří Žižka; Francie 1991, r. Agnieszka Holland). Některé divadelní inscenace Havlových her zaznamenala Česká televize: Audience (1990, r. Jiří Menzel); Largo desolato (1991, tel. r. Viktor Polesný, div. r. Jan Grossman); Ztížená možnost soustředění (1998, tel. r. Rudolf Tesáček, div. r. Andrej Krob), Odcházení (2010, tel. r. Aleš Kisil, div. r. David Radok). Úryvky z prvních inscenací Zahradní slavnosti a Vyrozumění v Divadle Na zábradlí zaznamenává dokumentární film Mlha (1966, r. Radúz Činčera).
Podle Žebrácké opery natočil Jiří Menzel roku 1990 stejnojmenný film. Podle vlastní hry natočil Václav Havel v roce 2010 celovečerní film Odcházení. Vlastní přepracovanou verzi scénáře Heart beat, na němž se v 70. letech spolu s režisérem autorsky podílel Václav Havel, natočil roku 2010 Jan Němec.
Na základě hry Život před sebou (spoluautor Karel Brynda, inscenováno na vojenském útvaru během Havlovy prezenční služby 1959) vznikla v divadle
Sklep fraška Mlýny (1990, sc.
David Vávra, Jan Slovák a Jiří Fero Burda; televizní inscenace 1994, sc.
Ondřej Trojan). Koláž z Havlova díla Cirkus Havel uvedlo Divadlo Husa na provázku (prem. i knižně 2008, sc. Petr Oslzlý a Vladimír Morávek), jevištní podoby se však dostalo i několika Havlovým nedivadelním textům: esejistické pásmo Pět dopisů Olze připravil František Derfler (Divadlo U stolu, Brno 1990), pásmo Havlovy juvenilní poezie Zpěvy šílence bylo uvedeno v Hradci Králové (r. Radovan Lipus, 2000), Dopis Gustávu Husákovi inspiroval vznik představení Havel píše Husákovi (Brno 2009, r. Jiří Honzírek), inscenován byl též pohádkový triptych Pižďuchové (2010, dram. René von Ludowitz a herci divadla Husa na provázku, r. Vladimír Morávek) a na motivy sbírky Antikódy vznikla stejnojmenná audiovizuální performance Laterny magiky (2013, r. Braňo Mazúch). Texty z Dopisů Olze zhudebnil Petr Kotík (skladba měla premiéru 1990). Na motivy hry Audience vznikla inscenace Antiwords (2013, sc. Miřenka Čechová, r. Petr Boháč). – V epizodních rolích Havel vystupuje ve filmech Každý mladý muž (1965, r. Pavel Juráček), Kamenný most (1996, r. Tomáš Vorel) ad.
Havlovo dílo a jeho životní osudy jsou předmětem řady filmových a televizních dokumentů: Václav Havel – A Czech Drama (1989, r. Paul Pawlikovski, BBC); Proč Havel? (Why Havel? 1991, r. Vojtěch Jasný); Václav Havel – Du Theatre au Pouvoir (1993, Od divadla k moci, též uváděn titul Z dramatika prezidentem, r. Karel Prokop); Václav Havel – Česká pohádka (1993, r. Ivan Fíla); Václav Havel (v cyklu GEN, 1993, r. Ondřej Trojan); A znovu Žebrácká opera (1996, r. Olga Sommerová); Občan Václav Havel jede na dovolenou (2005, r. Jan Novák a Adam Novák), Občan Havel (2007, r. Pavel Koutecký a Miroslav Janek), Občan Havel přikuluje (2009, r. Jan Novák a Adam Novák), Václav Havel, Praha-Hrad (2009, r. Petr Jančárek), Cirkus Havel (2009, r. Břetislav Rychlík); Václav Havel, vězeň č. 9658 (2010, r. Marcel Petrov); Pražský Hrad Václava Havla II. (2012, r. Petr Jančárek); Náš Vašek – O moci bezmocných (2013, r. Krystyna Krauze); Život podle Václava Havla (2014, r. Andrea Sedláčková) a Olga (2014, r. Miroslav Janek).
Jako dramatik, disident i prezident byl Václav Havel oceněn mnoha řády, vyznamenáními, cenami a čestnými doktoráty. Je mj. nositelem Velkého kříže Řádu čestné legie (Paříž 1990), Prezidentské medaile svobody (Washington 2003) a Řádu Bílého lva (Praha 2003), Ceny Jana Palacha (Paříž 1982), Ceny Erasma Rotterdamského (Rotterdam 1986), Ceny Olofa Palmeho (Stockholm 1989), Ceny Karla Velikého (Aachen 1991), Vestfálské mírové ceny (Münster 1998) či Německé národní ceny (Berlín 2003). Havlův přínos divadlu byl třikrát oceněn udělením Ceny Obie (New York 1968, 1970, 1984), v České republice se stal Havel nositelem Ceny Thálie (2004), Ceny Jaroslava Seiferta (2008), Ceny Karla Čapka (2008), Ceny Alfréda Radoka (2009) a Ceny Franze Kafky (2010).
Počátky
Havlovy dramatické tvorby spadají do konce 50. let, kdy se v
Divadle Na zábradlí podílel na hře Autostop a představení Nejlepší rocky paní Hermanové. Roku 1963 se pak výrazně prosadil dramatem Zahradní slavnost. Ústředním tématem hry, jež konstituovala českou formu absurdní komedie a zároveň předjímala konstanty celé další autorovy tvorby, je vztah člověk–systém a lidská identita. Mladý hrdina dosáhne horlivou adaptabilitou úspěchu v systému, v němž je lidská jednotka zaměnitelnou součástkou, avšak zaplatí tento úspěch odlidštěním, ztrátou totožnosti. Míří-li Zahradní slavnost k destrukci pseudomyšlení a realizuje-li se ve sféře řeči, následné Vyrozumění je založeno na demonstraci pseudoaktivity. Mocenský boj v blíže neurčeném úřadu probíhá v příznačném kruhovém pohybu: umělý úřední jazyk ptydepe je nahrazen novým, stejně nesrozumitelným chorukorem, ale na samotné podstatě absurdní instituce se nic nemění. Obě dramata mají charakter abstraktního modelu, vypovídají však o zcela konkrétních mechanismech fungování totalitního systému, a proto byla chápána jako zpochybnění iluzí o jeho reformovatelnosti. Hra Ztížená možnost soustředění akcentovala existenciální aspekt: člověk usilující o „totální“ lidství pouhým množením zážitků a požitků dospívá k životu stereotypizovanému, neautentickému. – Po srpnu 1968 Havel ztratil živý kontakt s divadlem. Na novou politickou situaci se pokusil reagovat politickou fraškou Spiklenci a osobitou adaptací Žebrácké opery Johna Gaye. V polovině 70. let našel novou inspiraci v osobní a politické situaci disidentů. Prostřednictvím postavy Ferdinanda Vaňka, hrdiny aktovek Audience, Vernisáž a Protest, konfrontoval nekonformní společenský postoj s chováním těch, kteří se přizpůsobili podmínkám tzv. normalizace. Vedle těchto groteskně realistických „obrazů ze života“ představuje hra Horský hotel krajní bod Havlova dramatického experimentátorství: téma rozpadu lidské identity je tu promítnuto do zrušení kauzálně chronologického řádu děje, do překračování hranic charakterů a rozpadu dialogu, komunikace. Trojice celovečerních her z 80. let představuje druhý vrchol Havlovy dramatické tvorby. Disidentský hrdina jeho nejosobnější, nikoli však autobiografické hry Largo desolato se těžce vypořádává s údělem-úkolem, který mu přiřkl okolní přátelský i nepřátelský svět. Analýza situace je vyhrocena dovnitř (k existenciálním dilematům hrdiny) i navenek (k bezohledným manipulátorům i k sympatizantům, jejichž nároky vůči druhému jsou jen špatně maskovaným alibismem). Složitě komponovaná a divadelně efektní hra Pokoušení je moderní transpozicí faustovského mýtu s důrazem na etický moment smlouvy se zlem. Smysl této morality je jednoznačný: nelze hrát na obě strany, nelze zároveň všem sloužit a všechny podvádět, „taktizováním“ se člověk připraví o vlastní integritu. Drama Asanace zpracovává téma Vyrozumění prostředky přímočaré politické alegorie, zachycující ve zkratce a ve zdrobnělém měřítku peripetie posrpnového vývoje s falešnými a marnými pokusy o „asanaci“, tj. reformu.
Na česká jeviště se Havel anonymně vrátil roku 1988 hrou Zítra to spustíme. Jemně ironicky nasvícený historický příběh 28. října 1918 i biografie ústředního hrdiny Aloise Rašína jsou dramaticky zhuštěny do jediného večera a noci, které politik tráví horečným telefonickým vyjednáváním s dalšími politickými aktéry. K dokončení dalšího dramatu se Havel dostal až po téměř dvaceti letech, kdy na předchozí dílo navázal hrou Odcházení, další dramatickou studií ze života mocných: vlivný a úspěšný politik po mnoha letech opouští svou funkci a s ní zavedený způsob života a sociální status, což se dotýká i jeho bezprostředního okolí. Ironickým nahlížením na tíživou existenciální situaci odcházejícího politika Havel současně ironizuje ideovou prázdnotu současné politiky i frázovitost politické publicistiky. Hrdina je opět do jisté míry ambivalentním mluvčím samotného autora: jeho portrét se tak na jedné straně monumentalizuje, na druhé straně nabývá absurdních rysů.
Druhou základní polohou
Havlovy literární činnosti, zejména v sedmdesátých a osmdesátých letech, je esejistika a publicistika. Tematicky se Havel zaměřuje na otázky divadelní (režijní tvorba Alfréda Radoka, studie Anatomie gagu, komentáře k vlastním hrám), literární (předmluvy, doslovy, vzpomínky a nekrology), kulturní a politické (eseje a úvahy O dialektické metafyzice, Politika a svědomí, Anatomie jedné zdrženlivosti, O smyslu Charty 77, Příběh a totalita), z nichž některé se navzdory Havlově publikační izolaci staly významným prvkem „neoficiálního“ společenského života období normalizace (Dopis Gustávu Husákovi, Moc bezmocných). V Dopisech Olze, posílaných z vyšetřovací vazby a z vězení v Heřmanicích a v Plzni-Borech od června 1979 do září 1982, se kříží poloha autobiografická s reflexivní (psychologické analýzy a filozofické úvahy v závěrečné části přerůstají do souvislého eseje o transcendenci). Dálkový výslech podává formou rozhovoru s
Karlem Hvížďalou přehledný obraz Havlova života, díla a názorů. Publicistika z let 1969–89 byla shrnuta do knih O lidskou identitu a Do různých stran. K nim přistupuje rozsáhlejší esej Letní přemítání, v němž se Havel zamýšlí nad polistopadovým politickým děním a svou úlohou v něm. K vlastnímu státnickému angažmá se Havel vrátil knihou-koláží Prosím stručně, v níž další rozhovory s Karlem Hvížďalou doplňují autorovy reflexe, „deníkové“ záznamy i úryvky interních dokumentů prezidentské kanceláře.
BIBLIOGRAFIE
Beletrie (knižně a scénicky): Autostop (D, rozmnož. 1961, i prem., s I. Vyskočilem); Nejlepší rocky paní Hermanové (prem. 1962, s M. Macourkem); Zahradní slavnost (D 1964, prem. 1963); Vyrozumění (D, rozmnož. 1965, i prem., knižně in Protokoly, 1966); Protokoly (DD, EE, BB 1966, obsahuje: Zahradní slavnost, Vyrozumění, sbírku typogramů Antikódy a dále eseje O dialektické metafyzice, Anatomie gagu); Ztížená možnost soustředění (D rozmnož. 1968 i prem., knižně 1969); Spiklenci (D, něm. s tit. Die Retter, Reinbek bei Hamburg 1972, prem. Baden-Baden 1974; česky v nedef. verzi knižně in Hry 1970–1976, Toronto 1977; v def. verzi in Hry, 1992; prem. 1992); Žebrácká opera (D, něm. s tit. Die Gauneroper, Reinbek bei Hamburg 1974; česky prem. 1975; knižně in Hry 1970–1976, Toronto 1977; rozmnož., 1990); Audience (D, něm. in Audienz und Vernissage, Reinbek bei Hamburg 1975, prem. Vídeň 1976; česky in Hry 1970–1976, Toronto 1977; in Hry, 1992; prem. 1989); Vernisáž (D, něm. in Audienz und Vernissage, Reinbek bei Hamburg 1975, prem. Vídeň 1976; česky in Hry 1970–1976, Toronto 1977; in Hry, 1992; prem. 1989); Horský hotel (D, něm. s tit. Das Berghotel, Reinbek bei Hamburg 1976, prem. Vídeň 1981; česky in Hry 1970–1976, Toronto 1977; in Hry, 1992; prem. 1991); Protest (D, něm. s tit. Protest, Reinbek bei Hamburg 1978, prem. Vídeň 1979; česky in Hry, 1992; prem. 1989); Chyba (D, něm. s tit. Der Fehler, Reinbek bei Hamburg 1983; prem. Stockholm 1983; česky in Hry, 1992; prem. 1992); Largo desolato (D, Mnichov 1985; in Hry, 1990; prem. něm. Vídeň 1985, česky prem. 1990); Pokoušení (D, Mnichov 1986, in Hry, 1990; prem. něm. Vídeň 1986, česky prem. 1990); Asanace (D, Mnichov 1988; in Hry, 1990; prem. něm. Curych 1989, česky prem. 1990); Zítra to spustíme (prem. 1988, zkrácená verze v rámci „scénického časopisu“ Rozrazil – Divadlo na provázku + HaDivadlo, V. H. neuveden; knižně in Hry, 1992); Antikódy (BB 1993, rozšíř. vyd. in Spisy 1, rozšíř. vyd. 2013, eds. L. Jungmannová a J. Šulc); Rodinný večer (D, prem. 2000, knižně in Spisy, sv. 2, 1999); Prase (D bibliof. 2001, 2010, prem. 2010); Motýl na anténě (D adapt. rozhl. hry z roku 1968, prem. Ostrava 2002, text v programu k inscenaci); Pižďuchové (PP pro děti, 2003); Odcházení (D 2007, prem. 2008); Pět tet (D prem. formou scénického čtení 2010); Motomorfózy (DD 2011, obs. skeče Motomorfóza, Ela, Hela a stop); Dvě rané básně (BB, bibliof. 2010).
Eseje, projevy a odborné práce: Josef Čapek. Dramatik a jevištní výtvarník (E, rozmnož., 1963, s V. Ptáčkovou); Moc bezmocných (E, Londýn 1979; 1990); O lidskou identitu (EE a úvahy z 1969–1979, Londýn 1984; 1990, ed. V. Prečan a A. Tomský); Výzva k transcendenci (EE /16 dopisů z vězení/, Londýn 1984, se Sidoniem /= Z. Neubauer/); Dopisy Olze (EE, Toronto 1985; 1990); Do různých stran (EE z 1983–1989, Scheinfeld-Schwarzenberg 1989; 1990, ed. V. Prečan); Projevy (leden–červen 1990, 1990); Letní přemítání (E 1991); Vážení občané. Projevy červenec 1990–červenec 1992 (1992); Slova. Čtyři eseje z let 1986–1990 (bibliof., 1993);
V. H. 1992&1993 (projevy, 1994); Václav Havel ’94 (projevy, 1995); Václav Havel ’95 (projevy, 1996); Komentář ke hře Eduard. Teoretická část diplomní práce Praha, prosinec 1966 (přílež. tisk, AMU 1996); Václav Havel ’96 (projevy, 1997); Václav Havel ’97 (projevy, 1998); Tři projevy z roku 1999 (přílež. tisk, 1999); Sedm úvah (EE, bibliof. 2000); Václav Havel 1999–2003 (projevy, 2003); Evropa jako úkol. Výběr z projevů 1990–2004 (ed. M. Vidlák, 2005; rozšíř. vyd. projevů 1990–2009, 2012); Poslání a pokušení slova (EE 2009, zahrnuje esej K. Vrány Poslání a pokušení spisovatele a V. Havla Slovo o slovu); Role českého prezidenta (E, přílež. tisk 2012); O divadle (EE 2012, ed. A. Freimanová); Moc bezmocných a jiné eseje (EE 2012); Evropa a svět (E, přílež. tisk, 2013); Česká a evropská identita (E, přílež. tisk, 2013); Sám sobě podezřelý (výbor z projevů 1990–1995, 2014, ed. A. Freimanová); Perzekuce Václava Havla. Dopisy a dokumenty z let 1968–1989 (2015, ed. J. Hron).
Rozhovory: Dálkový výslech (Purley 1986; 1989, rozhovor K. Hvížďaly, též in Rozhovory s Karlem Hvížďalou, 2010); Hovory s Havly (1999, rozhovor R. Palouše, též s Ivanem M. Havlem); Prosím, stručně (rozhovor K. Hvížďaly, poznámky, dokumenty, 2006, též in Rozhovory s Karlem Hvížďalou, 2010); Hovory s V. H. (2012, rozhovor Jiřího Žáka); Hovory v Lánech 1990 (přepis rozhl. rozhovorů, 2013, ed. T. Hubáčková, M. Vidlák, J. Zelenka); Hovory v Lánech 1991 (přepis rozhl. rozhovorů, 2014, ed. T. Hubáčková, M. Vidlák, J. Zelenka).
Souborná vydání divadelních her: Hry 1970–1976 (DD Toronto 1977, obs. Spiklenci, Žebrácká opera, Horský hotel, Audience, Vernisáž); Ztížené možnosti (DD, Purley 1986, obs. Vyrozumění, Ztížená možnost soustředění, Zahradní slavnost); Hry (DD 1990, obs. Largo desolato, Pokoušení, Asanace); Hry. Soubor her z let 1963–1988 (DD 1992, obs. Zahradní slavnost, Vyrozumění, Ztížená možnost soustředění, Žebrácká opera, Audience, Vernisáž, Horský hotel, Protest, Chyba, Largo desolato, Pokoušení, Asanace, Zítra to spustíme); V hlavní roli Ferdinand Vaněk (DD 2006, s P. Kohoutem, P. Landovským a J. Dienstbierem, obs. Vernisáž, Audience, Protest); Občan Vaněk / Citizen Vaněk (DD 2009, obs. hry Audience, Vernisáž, Protest též v angl. překladech Jana Nováka); Hry 1 (DD 2010, obs. Zahradní slavnost, Vyrozumění, Ztížená možnost soustředění, Odcházení); Hry 2 (DD 2011, obs. Rodinný večer, Spiklenci, Žebrácká opera, Horský hotel, Largo desolato, Pokoušení, Asanace, Zítra to spustíme); Hry 3 (DD 2011, obs. Anděl strážný, Motýl na anténě, Audience, Vernisáž, Protest, Chyba).
Spisy (8 sv., nakladatelství Torst): sv. 1. Básně/Antikódy (1999, ed. J. Šulc a Z. Dětáková); sv. 2. Hry (1999, ed. E. Šormová, obs. Rodinný večer, Zahradní slavnost, Vyrozumění, Anděl strážný, Motýl na anténě, Ztížená možnost soustředění, Spiklenci, Žebrácká opera, Audience, Vernisáž, Horský hotel, Protest, Chyba, Largo desolato, Pokoušení, Asanace, Zítra to spustíme); sv. 3. Eseje a jiné texty z let 1953–69 (1999, ed. J. Šulc a J. Víšková); sv. 4. Eseje a jiné texty z let 1970–89 + Dálkový výslech (1999, ed. J. Šulc a J. Víšková); sv. 5. Dopisy Olze (1999, edici J. Lopatky připravil M. Špirit); sv. 6. Projevy z let 1990–92 + Letní přemítání (1999, ed. J. Zelenka a J. Šulc); sv. 7. Projevy a jiné texty z let 1993–99 (1999, ed. J. Zelenka a J. Šulc); sv. 8. Projevy a jiné texty 1999–2006 + Prosím stručně + Odcházení (2007, ed. J. Zelenka a J. Šulc).
Korespondence: Epizoda z 60. let. Korespondence Václava Havla a Aleše Fetterse (2006); V. Havel – František Janouch: Korespondence z let 1978–2001 (2007); Dopisy od Olgy (vězeňská korespondence, 2010, upr. vyd. 2011); V. Havel–Vilém Prečan: Korespondence 1983–1989 (2011); Korespondence Karla Hvížďaly s Václavem Havlem ke knihám Dálkový výslech a Prosím, stručně (2013).
Uspořádal a vydal: Podoby 2 (sb., 1969); Hostina (sb., smz. 1986, Toronto 1989).
Příspěvky ve sbornících: Hovory s veverkou (1963); Humorem i satirou (1963); Začalo to Redutou (1964); An Anthology of Concrete Poetry (New York 1967); Concrete Poetry. A World View (Bloomington 1968); Hlasy z domova 1975 (Kolín n. R. 1976); Čára na zdi (Kolín n. R. 1977); Hodina naděje (Toronto 1980); O svobodě a moci (Kolín n. R. 1980); Jan Patočka – Osobnost a dílo (Kolín n. R. 1980); Sólo pro psací stroj (Kolín n. R. 1984); ...a co si o tom myslíte vy? (Mnichov 1986); Benefice (Toronto 1990); Je sedm hodin středověkého času (ed. F. Tomáš, Mnichov 1990); Uzel pohádek (1991); Hlasy nad rukopisem Vaculíkova Českého snáře (1991); Pocta Edvardu Benešovi (1994); Petr řečený Čepek (ed. E. Pilařová, 1995); Jan Grossman 1. Svědectví současníků (1996); O identifikaci a kultivaci uměleckého talentu (1996); Slovo je zázrak asi. Josefu Topolovi k sedmdesátým narozeninám (2005); Ivan Rajmont. Režisér a jeho divadlo (2005); Rozhovory ´36, Stříbrný vítr (2010) aj.
Diskografie: Audience (LP Uppsala 1978; 1990, CD 1998); Hovory v Lánech (LP 1990), Slovo o slovu (LP 1990); Hovory z Lán (MC 1992); Kdo to psal, ten to čte (CD 2005, aut. čtení pohádky Pižďuchové); Vernisáž; Anděl strážný (CD 2011, záznamy inscenací rozhlasových her).
LITERATURA
Bibliografie:
V. Prečan: Bibliografie díla V. H. a Chronologický přehled o životě a díle V. H., in Do různých stran (1990); týž: Ediční poznámky in V. H.: O lidskou identitu (1990, s chronologickým přehledem hlavních údajů o životě, díle a společenské aktivitě V. H., s knižní bibliografií H. děl).
Knižně: M. Hoznauer: V. H. (1991); E. Kriseová: V. H. – životopis (1991); M. Simmons: Nesmělý prezident (1993); A. Krob (ed.): Divadlo na tahu 1975–1995 (1995); L. Rakušanová: Václav a Dagmar Havlovi. 2 osudy v jednom svazku (1997); Milý Václave... Tvůj (sb., 1997); P. Kosatík: Člověk má dělat to, nač má sílu. Život Olgy Havlové (1997); A. Tucker: Fenomenologie a politika. Od J. Patočky k V. H. (1997); B. Srba: V. H. divadelník (1998); J. Jírů: Havel. Fotografie (1998); J. Keane: V. H. – politická tragédie v šesti dějstvích (1999); B. Šömen: Motýlí efekt aneb Sametové sny. V. H. od disidenta k prezidentovi (2001); V. H. as a dramatist (sb., ed. Z. Pospíšilová, Santiago de Compostela 2001); A. Štěrbová: Modelové hry V. H. (2002), Havel. Fotografie (různí autoři, 2002); Prezident republiky V. H. a jeho vliv na československý a český právní řád (sb. 2003); C. Rocamora: Acts of Courage. Václav Havel's Life in the Theater (Hanover 2005); P. Kosatík: „Ústně více.“ Šestatřicátníci (2006); O. Zaryckyj: V. H. – portrét kreslený zvenčí (2007); Síla věcnosti. Olga Havlová, střízlivý korektor potrhlých nápadů (2008); D. Havlová-Ilkovičová (usp.): Podněcování a trest (záznam průběhu procesu s V. H. dne 21. 2. 1989; 2009); L. Hejdánek: Havel je uhlík (2009); M. C. Putna: Spiritualita V. H. (2009); D. Kaiser: Disident V. H. 1936–1989 (2009); M. Balabán: Víra (u) V. H. (2009); I. Gerová: Vyhrabávačky (2009, deníkové záznamy a rozhovory s V. H. z roku 1989); Faustování s Havlem (sb., 2010); M. C. Putna: Václav Havel – duchovní portrét v rámu české kultury 20. století (2011); N. Rutová: Havel v kostce (2011); P. Čermák: Člověk Havel (2011); M. Formáčková: Václav Havel – Život jako absurdní drama (2012); L. Špaček: Deset let s Václavem Havlem (2012); O. Škácha: Havel navždy = Havel forever (fotografie, 2012); L. Vodička: Vyjádřit hrou. Podobenství a (sebe)stylizace v dramatu V. H. (2012); F. Emmert: Václav Havel 1936–2011 (2012); Příležitostný portrét V. H. (2013, ed. A. Freimanová); Prezident. Fotografie 1988–2011 (2013); J. Suk: Politika jako absurdní drama. V. H. v letech 1975–1989 (2013); Čtení o V. H. Autor ve světle literární kritiky (2013, ed. M. Špirit); Václav Havel – człowiek, pisarz, filozof, polityk (Poznań 2014, ed. M. Balowski a B. Bakuła); D. Kaiser: President V. H. 1990–2003 (2014); J. Suk: Konstituční, nebo existenciální revoluce? V. H. a Federální shromáždění 1989–1990 (2014); M. Žantovský: Havel (2014); A. Kaczorowski: Havel – zemsta bezsilnych (Wołowiec /Pol./ 2014); Zahradní slavnost – klíčová událost moderního českého divadla (2015, ed. L. Jungmannová); Gauneři z Horních Počernic. Zpráva o premiéře Žebrácké opery Václava Havla v roce 1975 (2015, ed. A. Freimanová); P. Kosatík: Jak se stal Havel prezidentem (komiks V. Šedy, 2015); J. Bolton: Světy disentu (2015); Z. Lukeš: Praha Václava Havla (2016); D. S. Danaher: Číst Václava Havla (2016).
Studie a články: J. Grossman: doslov, in Zahradní slavnost (1964); J. Grossman: předmluva, in Protokoly (1966); M. Kačer in sb. Struktura a smysl literárního díla (1966); Z. Hořínek: Člověk systemizovaný, Divadlo 1968, č. 8–9 (též in Z. H., Cesty moderního dramatu, 1995); J. Šafařík: doslov, in Ztížená možnost soustředění (1969); S. Šabouk: Z dob módních vln, LM 1973, č. 2; K. Kraus: Beckettova Katastrofa a Havlova Chyba, KS (smz.) 1984, č. 2–3 (též in K. K., Divadlo ve službách dramatu, 2001); J. Vladislav in Portréty a autoportréty (1991); J. Lopatka in Předpoklady tvorby (1991); J. Herman: V. H. a V. H. 2, in Kapitoly z dějin českého dramatu po roce 1945, Amatérská scéna 1992, č. 12 a 1993, č. 1; V. Ambros: Jevištní řeč v avantgardním divadle, v Zahradní slavnosti a Largu desolatu, ČL 1992, č. 2–3; J. Pokorný: Český Faust a komická postava, Divadelní revue 1993, č. 4; M. Komárek – J. Kasalová in GEN. 100 Čechů dneška. 1. díl – 25 osobností GENu (1994); P. Richter: E. Jandl Z cizoty a V. Havel Largo desolato. Srovnání dvou divadelních her, Divadelní revue 1995, č. 1; Z. Hořínek: Člověk v systému a mimo systém, Divadelní revue 1996, č. 3; I. Osolsobě: Velmi, velmi ztížená možnost soustředění na psaní o V. H., SaD 1996, č. 5; J. Lukeš: Zkrachovanec? Symbol? Zaprodanec? Miláček? Pět životních etap dramatika a politika Václava Havla. Týden
1998, č. 20; W. F. Schwarz: Dekonstrukce: Stereotypie a mýtus v dramatech V. H. a Slawomira Mrožka, ČL 2000, č. 1; V. Just: Příspěvek k jazyku experanto aneb Dramatické neosoby V. H., Divadelní revue 2004, č. 3; J. Suk: V. H. – intelektuál a politik, Masarykův lid 2005, č. 3; L. Jungmannová: Svět v dramatice V. H., in Otázky českého kánonu (sb., 2006); J. Suk, in V. H. – F. Janouch: Korespondence (2007); P. Kosatík: Moc bezmocného, Respekt 2010, č. 24; L. Jungmannová: Zrození Zahradní slavnosti z Havlových literárních počátků, Divadelní revue 2011, č. 3; M. Uhde: Havlovy tance smrti, LidN 23. 12. 2011, příl. Orientace; Z. Hořínek: Absurdní paraboly v hrách V. H., Divadelní noviny 2012, č. 1; A. Freimanová: Nenormalizované divadlo, Divadelní revue 2015, č. 1; L. Jungannová: Jak to bylo s Motýlem na anténě?, Divadelní revue 2015, č. 3; J. Machalická: Divadlo – Havel inspirující, LidN 1. 10. 2016.
Recenze: Zahradní slavnost: S. Machonin, LitN 1963, č. 49; E. Uhlířová, Divadlo 1964, č. 1; O. Sus, HD 1967, č. 7; R. Erml, Scéna 1990, č. 18 * Vyrozumění: J. Černý, LD 30. 7. 1965; J. Císař, Divadelní a filmové noviny 9, 1965/66, č. 1; S. Machonin, LitN 1965, č. 40; Z. Hořínek, HD 1965, č. 9 * Protokoly: Z. Hořínek, DivN 1966/67, č. 22; A. Jelínek, Orientace 1967, č. 1 * Ztížená možnost soustředění: S. Machonin, LL 1968, č. 11; J. Opavský, RP 22. 6. 1968; J. Černý, HD 1968, č. 8 * Žebrácká opera: S. Machonin, Amatérská scéna 1990, č. 4; J. Černý, LidN 21. 6. 1990; A. Krob, DivN 2004, č. 14 * Audience: J. Čulík, Proměny (New York) 1989, č. 4 * Vernisáž: J. Hradec (= J. Mlejnek), SaD 1990, č. 2 * Horský hotel: G. Laub, České slovo (Mnichov) 1981, č. 6; J. Bernard, Tvar 1991, č. 48 * Hry 1970–76 (Toronto): J. Kovtun, Svědectví (Paříž) 1978, č. 56 * Protest: V. Blackwell, Západ (Ottawa) 1984, č. 1 * Largo desolato: J. Procházka, Svědectví (Paříž) 1985, č. 76; J. Černý, LidN 13. 4. 1990; P. Rut, LitN 1990, č. 7; J. Foll, Scéna 1990, č. 10 * O lidskou identitu: P. Tigrid, Svědectví (Paříž) 1985, č. 74 * Dopisy Olze: H. Böll, 150 000 slov (Kolín n. R.) 1985, č. 10; P. Švanda, LD 8. 6. 1991 * Dálkový výslech: P. Tigrid, Svědectví (Paříž) 1987, č. 80; J. Lukeš, SvSl 28. 12. 1989; F. Cinger, RP 29. 12. 1989 * Pokoušení: S. Machonin, Svědectví (Paříž) 1986, č. 77; I. Hájek, Západ (Ottawa) 1989, č. 1; Z. Pinc + P. Trenský, Svět a divadlo 1991, č. 2; Z. Neubauer, Divadelní revue 1992, č. 3 * Asanace: M. Hybler, Svědectví (Paříž) 1989, č. 86; J. Voráč, Scéna 1990, č. 24; P. Janoušek, Tvar 1990, č. 30 * Hry (1992): Z. A. Tichý, LidN 19. 3. 1992 * Spisy: M. J. Švejda, DivN 2000, č. 4; J. Cieslar, Respekt 2000, č. 7; L. Jungmannová, Tvar 2000, č. 20; A. Haman, NK 2000, č. 44 * Rodinný večer: J. Machalická, LidN 7. 2. 2000; V. Just, LitN 2000, č. 17 * Prosím, stručně: V. Šlajchrt, Respekt 2006, č. 19 * Odcházení: Z. Hořínek, Divadelní revue 2008, č. 4; J. Kolář, DivN 2008, č. 14; J. Peňás, Týden 2008, č. 21 * Prase: M. Reslová, HN 14. 4. 2010; J. Machalická, LidN 14. 4. 2010 * O divadle: V. Just a P. Pavlovský, Divadelní revue 2012, č. 3; J. Kerbr, DivN 2012, č. 18.
Rozhovory: Drzý interveiw, HD 1966, č. 8; B. Blažek, LitN 1967, č. 25; V. Měšťan, Práce 19. 4. 1969; J. Lederer in Povedali... príďte (Bratislava 1969; 1990); J. Lederer in České rozhovory (Kolín n. R. 1979); A. Spire, Západ (Ottawa) 1983, č. 3; A. J. Liehm in Generace (Kolín n. R. 1988; 1990); I. Gerová, SvSl 2. 12. 1989; A. Přidal in Z očí do očí (1994); J. Lukeš, Iluminace 1996, č. 1; R. Erml a J. Kerbr, DivN 2004, č. 1-2; J. Machalická, LidN 17. 9. 2005; P. Oslzlý, Rozrazil 2006, č. 8; V. Míšková, Právo 5. 3. 2011, příl. Magazín Právo.
Nekrology: J. Peňás, J. Machalická ad., LidN 19. 12. 2011, příl. Václav Havel neodchází; C. Höschl, MFD 21. 12. 2011.
SOUVISEJÍCÍ ODKAZY
Bibliografická databáze ÚČL AV ČRPamátník národního písemnictví (průvodce po fondech)
Osobní stránky
Knihovna Václava Havla