Radoslav LOŠŤÁK
Prozaik a dramatik
Oba rodiče byli učitelé a
Lošťák se rovněž připravoval na učitelskou dráhu. Po maturitě na prostějovském gymnáziu v roce 1953 studoval v letech 1953–1957 češtinu na Vysoké škole pedagogické v Olomouci. Po absolvování několik let učil na osmiletých školách v Rudníku u Vrchlabí a Vrbátkách u Prostějova. V letech 1960–1965 byl vedoucím divadelního souboru Větrník v Prostějově. Od roku 1961 pracoval jako metodik pro umělecký přednes a péči o mladé autory v
Krajském osvětovém zařízení Jihomoravského kraje. Podílel se též na přípravě několika ročníků recitační soutěže Wolkrův Prostějov. V letech 1965–1968 byl tajemníkem Vysokoškolského klubu UP v Olomouci a do roku 1969 olomouckým kulturním zpravodajem ostravského
Moravskoslezského večerníku. V roce 1969 se stal lektorem, později dramaturgem
Divadla Oldřicha Stibora v Olomouci, odkud přešel v roce 1978 do činohry Národního divadla v Praze; zde působil jako dramaturg až do předčasné smrti.
Od roku 1958 časopisecky publikoval drobné prózy a verše v
Hostu do domu (debut v roce 1961),
Červeném květu, dále v
Mladé tvorbě (Bratislava),
Stráži lidu,
Trnu,
Dokořán
(Brno),
Textech (Hradec Králové) a v novinách
Rovnost a Nová svoboda (Ostrava). Psal rovněž divadelní a výtvarné recenze a referáty, které publikoval od roku 1966 v časopise
Impuls a od roku 1968 v
Moravskoslezském večerníku. – Je autorem televizní hry
Kdo sedí za komínem (1976, režie Rudolf Tesáček), rozhlasových her
Snídaně v trávě (1968);
První den prázdnin (1982),
Větrná noc (1984),
Stín bledé Elektry (1985),
Projížďka po moři (1985);
Projížďka mezi ledovci (1986),
Školní výlet celou noc (1988) a řady rozhlasových dramatizací: E. Smithová:
Zavátá samota (1982); J. Verne:
Děti kapitána Granta (spolu s A. Lošťákovou, 1988); Ch. Dickens:
Nadějné vyhlídky (1989);
Útěk z lodi Hurikán (podle románu R. L. Stevensona
Únos, 1990);
Záhada pirátských ostrovů +
Záhada zářivého oka (podle románu R. Arthura
Tři pátrači, 1991+ 1992); Ch. Dickens:
Malá Doritka (1995) ad.
Lošťák začínal jako prozaik. Dva soubory jeho povídek ze šedesátých let ztvárňují v lyrické rovině citové vztahy mladých lidí (
Čistota,
Sníh pro příští noc). Od sedmdesátých let, v souvislosti s působením v divadle, zaměřil svou literární aktivitu k dramatu. Jejím těžištěm je volná trilogie her ze současnosti, které pokračují v linii hrubínovské poeticko-psychologické dramatiky (
Chůze po kamení,
Opožděný ptačí zpěv,
Dům, kde nesněží). Charakterizuje je prolínání dějů, konfrontace životních postojů postav a soustředění na jejich niterný život. Autorova touha po harmonii je manifestována zdůrazněním tradičních jistot (domov, láska, řád přírody, lidská sounáležitost) a základních morálních hodnot. Od lyricky rozvolněné kompozice prvních dvou her Lošťák postupně směřuje k pevnějšímu tvaru a k dramaticky vyhrocenějšímu dění. Výrazné je zároveň i jeho stylotvorné úsilí, projevující se zejména sklonem k metaforickému jazyku. Vyvrcholením snahy o básnický výraz a velké drama je blankversem napsaná
Dubnová noc, hra situovaná do protektorátního období a vystavěná na dějovém půdorysu řeckého mýtu o Átreovcích. Ve vyznění je tato variace na oresteovskou tragédii efektním příběhem, násilně přizpůsobeným převzatému rámci.
Beletrie: Čistota (PP 1963); Sníh pro příští noc (PP 1968); Chůze po kamení (D, rozmnož., 1975, i prem.); Opožděný ptačí zpěv (D, rozmnož., 1976, i prem.); Dům, kde nesněží (D, rozmnož., 1978, i prem.); Poněkud ztracená princezna (D pro děti, rozmnož., 1980, prem. 1981); Dubnová noc (D, rozmnož., 1983, i prem.).
Adaptace a dramatizace: Příběh jednoho manželství (1970, podle prózy V. Poznera Útěk); I. A. Gončarov: Strž (1972); Princezna se zlatou hvězdou na čele (pro děti, 1972, podle B. Němcové); Sůl nad zlato (1972, podle B. Němcové); M. Sebastian: Hra na prázdniny (1973); R. Vailand: Heloisa a Abelard (1973); Anna Sněgina (1974, montáž poezie S. Jesenina); P. Vintila: Dům, který vyšel dveřmi (1974); A. N. Arbuzov: Dvanáctá hodina (1974); S. Delaneyová: Chuť medu (1988);
scénicky: E. Rislakki: Ošklivá Elza (muzikál, 1970).
Ostatní práce: Na pomoc recitujícím v STM (1963, s R. Waltrem); W. Shakespeare: Zimní pohádka (příležitostný tisk k premiéře, 1992).
Přeložil: V. Katajev: Neděle na střeše (1972); A. N. Arbuzov: Dvanáctá hodina (1974); I. Stodola: Bačova žena (1982); A. P. Čechov: Višňový sad (1984).
Příspěvky v almanaších: Tvář (almanach mladé poezie, 1963); Konfrontace (soubor PP, 1967).
Studie a články:
M. Zahrádka: R. L., člověk i umělec tichý, lyrický a jemný. In: Z paměti literární Olomouce (ed. B. Kolář, 2004); E. Šormová: Bída a naděje české dramatiky, Dialog (smz.) 1980, č. 3/4.
Recenze: Čistota: M. Blahynka, RP 1. 4. 1964; J. Dufek, Rovnost 6. 2. 1964; J. Hek, MF 8. 6. 1964; Z. Heřman, LitN 1964, č. 22 * Sníh pro příští noc: M. Blahynka, Moravskoslezský večerník 11. 3. 1969; Š. Vlašín, RP 29. 4. 1969; Z. Heřman, Texty 1969, č. 0; Z. Kožmín, Listy 1969, č. 18; M. Stoniš, Červený květ 1969, č. 5; JPK (= J. Pecháček), NK 1969, č. 9; M. Rusinský, Nová svoboda 25. 3. 1969 * Chůze po kamení: A. Cásek, SvSl 11. 4. 1975; V. Hrouda, RP 28. 3. 1975; M. Lukeš, Tvorba 1975, č. 34, příloha Divadelní tvorba; L. Mareček, Svoboda 10. 3. 1976; (mik) /= M. Křovák/, LD 19. 3. 1976 * Opožděný ptačí zpěv: A. Cásek, Nová svoboda 20. 5. 1976; (ma) /= L. Mašata/, ZN 27. 5. 1976; (MZ) /= M. Zahrádka/, RP 8. 6. 1976; (ta) /= M. Vojta), Tvorba 1976, č. 30, příl. Divadelní tvorba; J. Jelen, Scéna 1976, č. 8/9; L. Soldán, Rovnost 2. 2. 1977; (jkm) /= J. Kmuníček/, Pochodeň 2. 2. 1977 * Dům, kde nesněží: A. Cásek, Nová svoboda 14. 12. 1978; (tl) /= T. Lazorčáková/, ZN 21. 12. 1978; M. Zahrádka, RP 15. 1. 1979; J. Černíková, Amatérská scéna 1979, č. 6; J. Procházka, Scéna 1979, č. 4; A. Štěrbová, Ostravský kulturní měsíčník 1979, č. 2; B. Kolář, Učitelské noviny 1979, č. 8 * Dubnová noc: J. Dvořák, Scéna 1983, č. 12.
Rozhovory: Z. Vyhlídal, SvSl 27. 5. 1975; J. Vyroubal, MF 25. 3. 1976; A. Šmoldasová, Ostravský kulturní měsíčník 1978, č. 11; J. Kolář, Scéna 1978, č. 14–15; E. Světlík, Tvorba 1985, příl. Kmen č. 49; J. Černý, Práce 13. 3. 1986; (jv), Amatérská scéna 1986, č. 7.
K životnímu jubileu: (vl) /= Š. Vlašín/, Naše pravda 2000, č. 47.
Nekrolog: (ov), Český deník 12. 9. 1992.
