Karel MILOTA

 Milotova prozaická tvorba, knižně publikovaná s takřka dvacetiletým zpožděním, souvisí s experimentální linií české prózy šedesátých a sedmdesátých let. Potlačením fabulace, prolínáním časových rovin, neobvyklými formami vyprávění (např. v druhé osobě) i dalšími rysy je zřetelně inspirovaná poetikou francouzského „nového románu“ (Alain Robbe-Grillet, Michel Butor, Nathalie Sarrautová, Claude Simon aj.). Ať již jeho texty mají rozměr povídky (soubory Noc zrcadel, Ďáblův dům) nebo románu (Sud), charakterizuje je vždy postupné rozostřování dějové linie a téměř do absurdity vystupňovaný popis předmětného světa, motivovaný autorovým úsilím vystihnout dramatickou – pod nánosem stereotypů a konvencí se skrývající – mnohoznačnost lidského života. O co výrazněji vystupují z Milotových próz popisy konkrétních míst a podob jednotlivých postav, o to zastřeněji působí jejich časoprostor. Příběhy se rozvětvují do řady variant, jejich hrdinové se pohybují na nejasné hranici mezi přítomností a minulostí, skutečností a snem. Drceni prožitkem znejistělé identity, bloudí odcizeným světem v šerosvitném, mlhavém labyrintu vlastního já a usilují nalézt alespoň náznak toho, k čemu by se mohli důvěrně, s jistotou přichýlit. Ze zdánlivě chaoticky nakumulované změti vyprávění však posléze vystupuje jako jediná trvalá jistota smrt. Smrt v nejrozličnějších podobách: jednou jako produkt náhody, jindy jako výsledek chladně vykalkulovaného zločinu, nejčastěji však jako vyústění neuchopitelného osudu. – Také ve své básnické tvorbě, která náleží k linii experimentální „konkrétní poezie“ (Jiří Kolář, Josef Hiršal, Emil Juliš aj.), pracuje Milota metodou nazírání skutečnosti prostřednictvím jejích nejrozličnějších alternativ. Východiskem i metodou je tu permutační technika, obměnami výchozího textu autor dospívá k novým, neočekávaným významům. Zpravidla využívá řetězového odvozování jednotlivých slok (kdy se v každé následující strofě přejímají v pozměněném pořadí verše z předchozí strofy) nebo kombinací jednotlivých jazykových jednotek (slov, morfémů). Cílem je narušit ustálenou představu o básni jako o významově sjednoceném celku a každou další změnou vybídnout čtenáře k utváření nové významové jednoty textu (Antilogie aneb Protisloví). Novým a inspirativním pokusem v oživení experimentální estetiky bylo pro Milotu ovlivnění zvukovou podobou verše, a zároveň velmi intenzivní sžití s barokní operou i profánní hudbou téhož období. Tento vliv lze pozorovat i v libretu k miniopeře Jana Málka Vepřové hody aneb Potrestaná lakota aneb Opera Rustica de Jitrnicis (1978), ale i v pozdější sbírce Gregor, která využívá zpěvného materiálu uvnitř veršů k vytvoření zdání pohybu uprostřed samotných básnických textů. Nedílnou součástí této tvorby je i příklon k jisté grotesknosti, lámanému rytmizování a rozvolnění do delších celků, které chápe čtenář až po čtení delších úseků. Poslední a nedokončená sbírka Setnina napovídá podobné směřování, ale fragment je ukázněnější a úsečnější: Milota se vědomě oprostil od dozvuků poezie šedesátých let, které jsou patrné v předchozích sbírkách.
Jako vytříbeného stylistu, názorově zpříma vyhraněného kritika i intelektuála s širokým rozhledem, jemuž ovšem nechybí ani smysl pro humor, představil Milotu rozsáhlý svazek Vzorec řeči. Kromě jeho diplomové, resp. rigorózní práce Vzorec řeči a řeč vzorce do něj byly zahrnuty autorovy literární kritiky z šedesátých a devadesátých let a studie věnované experimentální literatuře a osobnostem, které v této oblasti Milota považoval za nejoriginálnější (Emil Juliš, Vladimír Páral, Milada Součková ad.). Zahrnuty byly též publicistické a esejistické texty o skladatelích pozdně barokního období a dalších tématech z novověké historie, vědy a techniky či doslovy doprovázející Milotovy dříve publikované překlady (N. V. Gogol, Anatolij Marijengof, Michail J. Saltykov-Ščedřin).