Experimentální próza inspirovaná poetikou "nového románu" s tématem cesty, hledání a bloudění.
Kniha uvedená dvěma citáty ze staročeského Tkadlečka (středověký spor s personifikovaným Neštěstím) je rozčleněna do 14 jednoslovně pojmenovaných částí a 72 číslovaných kapitol. Děj se odehrává za nevlídného chladného podvečera, noci a následujícího dne z konce listopadu blíže neurčené doby v zašlém pražském předměstí a v nedalekém maloměstě N. (patrné jsou krčské a nymburské reálie). Na předměstské nádraží přijíždí v podvečer z Prahy nejmenovaný poutník vyšší a štíhlé postavy v konfekčním hnědém plášti za tajemným posláním, které nesnese odkladu: "Víte toho málo, cosi spíše podobného fantastické křížovce s tajenkou než seriózním informacím /.../". Chce zabránit jakémusi neštěstí, snad vraždě ženy, možná své někdejší milenky, tajemné zelenooké krátkozraké dívky s prstýnky narezlých vlasů a mateřskými znaménky na zádech. Žena pak vystupuje v nejrůznějších místech děje v nejasných rolích, často se navzájem popírajících (jedna a táž scéna tak náznakově ústí v milostný akt, vraždu, sebevraždu). Muž putuje zšeřelým předměstím a marně hledá místo, kde ona dívka žila v podnájmu. Dostává se mu vyhýbavých odpovědí. Na základě různých indicií konstruuje nepravděpodobné zápletky - často nelze určit, zda se to či ono skutečně událo. Vrací se mu vzpomínka na jakýsi dávný výlet na kolech ve dvou; zřejmě banální příhodě připisuje závažné souvislosti a tragické vyústění, jež vzápětí popírá. V putování pokračuje ve stařičké tatrovce půjčené od muže jménem Hlava. Na cestě k malíři Kochovi a jeho příteli Karlovi, k nimž je odkázán, je svědkem smrtelné autonehody, při níž snad byla i jakási žena. Cestovatel spekuluje o možných variantách tohoto neštěstí a stává se svědkem hospodské rvačky za přítomnosti ženy, která by mohla být onou spolucestující mrtvého řidiče. Zatímco malíř Koch soudí, že je třeba hledat v Praze, Karel se domnívá, že se musí vypravit do N. Muž paralelně nastoupí obě cesty: předtím se setká se stárnoucím manželským párem (kočovný herec a hadačka budoucnosti) a pouťovými "jezdci smrti", v městě N. pak s tajemným rybářem. Na konci obou cest dívku (dívky) nachází, setkává se s modelově protikladnou, vstřícnou i odmítavě odcizenou reakcí.
Název prózy je mnohovrstevnatou, opakovaně v motivech a epizodách rozehrávanou metaforou: slovo sud je blízké slovu osud, v aréně podobné obřímu sudu krouží "jezdci smrti", sud-(osud) se nezadržitelně řítí dolů po schodišti a hrozí způsobit neštěstí. Skutečnost se tříští do nespočetných variant, vršených souběžně, nehierarchizovaně, bez ambice rozlišit, který ze vzájemně si odporujících sledů událostí "se stal" a který je pouze výsledkem spekulace. Příběh se rozvíjí, aby vzápětí sám sebe negoval a rozběhl se novým směrem, dříve než bude dostižen další korekcí. Fabule je konstruována podrobným záznamem bezprostředně vnímaného, realita se rozpadá na podružné jednotliviny. Tento podrobný popis elementárních vjemů z okolního prostředí je bezmála jediným záchytným bodem v bizarním předivu událostí. Prostředí obvykle tone v šeru, mlze, barvy splývají do tajuplné šerosvitné imprese, vše je nejisté, proměnlivé, pouze naznačené, jen v samém závěru poprvé (snad) vysvitne slunce. Informace zanikají v komunikačním šumu, jsou neúplné, dílčí, nedopovězené. Neotřesitelnou daností je pouze všudypřítomná jistota smrti. Detailní a zdlouhavé líčení kulis kontrastuje s minimální charakteristikou vykořeněných postav, vlastně rezignací na ni. Osoby často splývají: známe-li alespoň jméno a vnější fyzický obraz, nevíme nic podstatného o sociálních vazbách. Rafinovaná, s matematickou přesností sestavená kompozice je stmelena důmyslnou kombinatorikou návratných motivů, vrstvících nová doplnění, digrese a souvislosti. Prostřednictvím 2. mluvnické osoby je čtenář vtahován do děje, jakoby on byl oním bloudícím a bezradným poutníkem, ponoukaným ke spěchu v tušení hrozícího neštěstí. Časové roviny se prolínají, perspektiva vyprávění se proměňuje, filmovým střihem se mění místo i "obsazení". Cíl cesty je stále mlhavější a ztrácí na významu, stává se jím (či od samého počátku je) putování samo. Cesta je metaforou marnosti vezdejší existence mající kořeny až kdesi v mytologickém kulturním podloží. Bloudění v labyrintu bytí a nebytí se i explicitně (motivicky) spojuje s barokní extází tance života a smrti (zní dvě stě let stará hudba J. ZACHA a na zdi visí stará litografie kostlivce vraždícího rytíře).
Prozaická tvorba KARLA MILOTY (nar. 16. 9. 1937 v Praze), napsaná v 70. a 80. letech, byla se zpožděním publikována ve třech knižních svazcích. Kromě Sudu (první verze vznikla v r. 1971, konečná podoba v r. 1980) jsou to dva soubory textů. Noc zrcadel (1981) kromě titulní povídky obsahuje ještě pět dalších (Koleda, Sol et luna, Zlato, Pastorála, Útěk), Ďáblův dům (1994) pak sestává ze sedmi delších próz (Legenda, Major Motl, Černý hřib, Den matek, Vitráž s kočkou, Ďáblův dům, Hrad). Posledně jmenovaný text Hrad vyšel předtím v souboru kriminalistické beletrie různých autorů Kapitán Exner vypráví (1975). Všechny Milotovy prózy jsou si tvarově i tematicky blízké: svými kořeny souvisejí s literárním (i filmovým) experimentem 60. let (francouzský "nový román" - A. ROBBE-GRILLET, N. SARRAUTOVÁ, M. BUTOR, aj.), mají však zřetelné vazby i k výrazné linii prózy domácí, česky i německy psané a reprezentované jmény J. ARBESA (tajemný, fantaskní svět romaneta), F. KAFKY (magická topografie), J. HAVLÍČKA (popisnost a snová obraznost), R. WEINERA (existenciální a expresívní náboj). Ze současné literatury lze k Milotovým prózám přiřadit práce jeho manželky D. HODROVÉ, M. AJVAZE, J. KRATOCHVILA, P. RÁKOSE, tedy těch, pro něž je typické narušení obvyklých rozměrů časoprostoru a hledání nestandardních narativních postupů. Milota je autorem disertační práce o experimentální literatuře a studie Vzorec řeči a řeč vzorce o literatuře tohoto druhu 50. a 60. let. Stejně jako tyto práce nebyla dosud publikována ani jeho básnická sbírka s příznačným názvem Labyrint a fragment románu z období po procesu s R. Slánským Hora.
Lit. M. Blahynka: Dobrodružství poznání, in K. M.: Noc zrcadel, Praha 1981; I. Matějka: Šest slepých zrcadel, Kmen (příl. Tvorby 1982, č. 18 (o Noci zrcadel); Š. Vlašín: Průboje a stereotypy mladé prózy, in Na přelomu desetiletí, Praha 1985; M. Červenka: Bibliotip, Prostor 18. 9. 1992; A. Haman: "Nový román" po dvaceti letech, LitN 1993, č. 18; P. Janoušek: Milotův "nový román", NK 1993, č. 12; P. Mandys: Sud precizní fantazie, ČD 16. 3. 1993; (md): Labyrinty života a smrti, Telegraf 17. 3. 1993; J. Pechar: Ještě k experimentální próze, LitN 1993, č. 22; V. Píša: Sud a osud, Tvar 1993, č. 22; M. Jungmann: Odvážně tvarované prózy, LD 13. 6. 1994; V. Novotný: Domněnky o událostech, Práce 22. 6. 1994 (o Ďáblově domě).
(Richard Svoboda, Slovník české prózy, 1994)