ARCHA (1)  

Archa se profilovala jako kritická kulturní, zejména literární revue, zaměřená především na básnickou tvorbu (tomuto zaměření odpovídala také tematická čísla: svatováclavské 3/1929, polské 3/1933, jihoslovanské 6/1935, o evropském baroku 4/1938, památce O. Březiny 3/1939) a charakteristická výrazným výtvarným doprovodem. Za cíl si vytkla pozvednout úroveň české literatury a „těžit z pokladů katolické víry a kultury, čerpat z hlubin slovanské duše“. Mottem časopisu bylo heslo papeže Pia X. „Vše znovuzbudovati v Kristu“; název časopisu odkazoval na stylizaci vydavatelů jakožto „stavitelů archy … zachránců pravé lidskosti a ideálu, který vrcholí v Bohu“ a „skromných pomocníků velkého Stavitele“. Po celou dobu existence bylo pro Archu typické její institucionální zázemí: od roku 1913, kdy byl založen spolek katolických autorů Družina literární a umělecká, byla Archa jeho hlavním tiskovým orgánem. Členská základna Družiny, jejímiž vůdčími činiteli byli Karel Dostál-Lutinov a Emanuel Masák, byla do značné míry totožná s přispěvateli Archy, a Archa také poskytovala prostor pro informace o interních problémech Družiny.
Arše se příliš nedařilo získávat ke spolupráci výraznější básníky, a proto publikovala jednak díla regionálních autorů, jednak tvorbu debutantů; výraznější umělecké hodnoty byly vázány na překladovou část (překlady zajišťoval zejména Otto František Babler, dále Adolf Gajdoš, Julius Brabec, Dostál-Lutinov, František Klein, Eugen Stoklas aj.). Beletristické příspěvky redakce pravidelně doprovázela studiemi o jejich autorech. – V prvních ročnících poezii publikovali Karel Dostál-Lutinov a Marie Kavánová; od druhého ročníku se vytvořil základní autorský okruh, jejž tvořili většinou moravští kněží a často bývalí přispěvatelé Nového života: kněží František Dohnal, František Odvalil, Gabriel Ronaj (= Jan Benedikt Bogar), František Střížovský; od roku 1921 kněží Jan Karník (= Josef Svítil) a František Kašpar, v dalších ročnících František Bohuslav Děrda, Iwo (Ivan) Bauše, Julius Brabec a Jetřich Lipanský (= František Mastík), od začátku třicátých let Adolf Gajdoš a Stanislav Zedníček. K dalším básníkům patřili zpočátku Josef Bartuška, Antonín Bořek Dohalský, Jaroslav Hruban, Eugen Klaudius Kletus (= Eugen Sequardt), František Leubner, Emanuel Masák, Alois Stanislav Novák, Dominik Pecka, Václav Svatohor (= Václav Bělohrádek), Břetislav Štorm, jen výjimečně Sigismund Bouška; později přistoupili Otto František Babler, Antonín Bradáč, Alfred Fuchs, Jan Lebeda, Vojtěch Pakosta, Josef Sedlák, Rudolf Stupavský, Jaroslav Šulc, Oldřich Zemek, Otokar Žižka. Za války zde publikovali Metoděj Baldík, František Drkal, Jaromír Olivetský (= Alois Mádle), Olga Pražáková, Zdeněk Řezníček, Nina Svobodová aj. Jen sporadicky byly tištěny práce významnějších katolických básníků (Bohuslav Reynek, Jaroslav Durych, Jan Opasek, Jan Zahradníček, Václav Renč). – S výjimkou roku 1941, kdy se Archa omezila na básníky české, byla hojně tištěna překladová poezie. Po celou dobu byly zařazovány verše Paula Claudela, od konce dvacátých let zejména Emila Zegadłowicze a Stefana George, opakovaně se na stránkách revue objevovali Anna Achmatova, Józef Birkenmajer, William Blake, Dante, Nikolaj Gumilev, Hugo von Hofmannstahl, Kazimiera Iłłakowiczówna, Josef Mühlberger, Rainer Marie Rilke, Vladimir S. Solovjev, Anton Vodník. Z dalších básníků byli zastoupeni Gabriele d'Annunzio, Hans Carossa, Józef Aleksander Gałuszka, Ignác Grebáč-Orlov, Rudyard Kipling, Edgar Alan Poe, Datne Gabriel Rossetti, Julian Tuwim, Paul Verlaine, François Villon, Walt Whitman, Oscar Wilde, Oton Župančič. V období první světové války byli více tištěni básníci němečtí. Systematicky byli zahraniční básníci uváděni v tematických číslech, věnovaných poezii polské a jihoslovanské, v barokním čísle (1938, č. 4) byli představeni Luis Ponce de Leon, John Dryden ad. – Od poloviny dvacátých let byly hojněji uveřejňovány básnické památky starší literatury (texty Angela Silesia, sv. Bonaventury, sv. Františka z Assisi, sv. Jana od Kříže, Terezie de Jesús aj.).
Prózu tiskla Archa od druhého ročníku; žánrově převažovaly texty lidovýchovné (na pokračování román Gabriela Ronaje Ten to stvořil, povídky F. Háje /= M. Wagnerová/ a příspěvky Emanuela Masáka), moralizující (Josef Marcol Svoboda), prózy z kněžského života (na pokračování Kanovník Jindřicha Šimona Baara a Šimon Stylita Emanuela Masáka) či prózy s náboženskou nebo mystickou tematikou (Bedřich Konařík Bečvan). Od poloviny třicátých let přispíval expresionistickými povídkami Adolf Gajdoš a psychologickými František Bohuslav Děrda, jenž se v posledních ročnících stal nejčastěji publikujícím prozaikem. Psychologickou črtou přispěl Rajmund Habřina. Hojně byly tištěny texty na hranici beletrie a autobiografie (ukázky z románu Alfreda Fuchse Oltář a rotačka), historie (Pokušení Seripandovo Jaroslava Hrubana), dále cestopisy a jiné publicistické žánry, a zejména esejistiky (Jaroslav Durych: Tajemství dívčí krásy, Karel Schulz: Myšlenka svatovojtěšská). K dalším přispívajícím prozaikům patřili Dominik Pecka, Jan Karník, Jaromír Olivetský, Jaroslav Šulc, Josef Bartuška, Jindřich Maria Slavík (= Stanislav Vrbík) aj. – Ze zahraničních autorů byli představeni Barbey Jusles d'Aurevilly, Louis Bertrand, Arnošt (= Ernest) Hello, Inayat Khan, Rainer Maria Rilke, Marcel Schwob, Felix Timmermans, později opakovaně Ernest Mach. Své místo v Arše měly prozaické památky starší (zejména barokní) literatury (Život blahoslavené Anežky České Jana Tannera). – Do dvacátých let se v Arše objevovala také dramata: mysterium Zvěstování Paula Claudela, Legion Stanislava Wyspiańského, Svůdce Sevillského a kamenného hosta Tirso de Moliny aj. Vlastním dramatem Zázrak přispěl František Střížovský, František Dohnal hrou Svatý Václav a František Odvalil stejnojmenným oratoriem.
V odborné části, tvořené z větší části texty původními, se Archa věnovala zejména fenoménu křesťanské kultury. Zvláště v prvních dvou dekádách své existence přinášela reflexe obecných základů a předpokladů katolické literatury (Emanuel Masák: Krásná literatura katolická a její potřeby, Karel Dostál-Lutinov: Problém katolické literatury), zejména románu (Dostál-Lutinov: Potřeba katolického románu, zejm. historického, František Snášel o katolickém románu) a její ideologie a tematiky (obšírné studie Františka Dohnala o postavě Krista v moderní literatuře). Sledována byla situace křesťanské literatury v zahraničí (Jaroslav Hruban, Zdeněk Černý, Alois Stanislav Novák, František Salezius Horák, Maurice Legendre atd.); slabší, ale systematickou pozornost Archa věnovala dějinám světové katolické literatury (Bedřich Konařík Bečvan: Mystická trilogie svaté Hildegardy). Archa také přinášela medailony jednotlivých autorů s katolickým světem spjatých, jejichž beletrii tiskla (zejm. Otto František Babler, dále Josef Šimánek, Rudolf Kassner aj.).
Vztah Archy k české literatuře předznamenává opakovaná teze Dostála-Lutinova o její bytostné katolické povaze, revue se nicméně zaměřuje na výseč literatury psané katolíky (Dostál-Lutinov o Boleslavu Jablonském, studie o Benešovi Kuldovi a Františku Sušilovi, studie o starších tvůrcích-kněžích, např. Jan Vojtěch Bena o Cypriánu Lelekovi) a na autory, u nichž lze hledat zřejmé ohlasy katolicity (Josef Strakoš o náboženské zkušenosti u Julia Zeyera, Vilém Bitnar o katolicitě K. H. Máchy); silný je zájem o literaturu gotickou a barokní (Josef Vašica, Vilém Bitnar, Bedřich, Stanislav Svoboda aj.). Největší a postupně narůstající péči věnovala Archa popisu a zkoumání současné české katolické literatury, zejména problematice Katolické moderny (Lutinovova studie o Františku Bílkovi a cyklus K historii Katolické moderny), Družiny literární a umělecké a jejích jednotlivých členů (a to i autorů málo významných: Rudolf Stupavský o Jarolímu Stanislavu Pavlíkovi aj.), jejich vzájemných vztahů, korespondence aj. Od konce dvacátých let se objevují studie o Karlu Dostálu-Lutinovi (František Dohnal, Ladislav Zamykal, Josef Marcol Svoboda, Oldřich Svozil). Nejpilnějším pěstitelem dějin soudobé katolické literatury byl Vilém Bitnar, jenž ideji „souhrnných dějin české katolické literatury“ zasvětil svůj projekt Archivu literárního a Rukověti dějin české literatury básnické; v Arše publikoval mj. stať Přehled moderní české poesie katolické, studie o A. Podlahovi, o Sušilovi, Dostálu-Lutinovi, bibliografie F. Dohnala aj. Dále se tématu věnovali Oldřich Svozil, Otto František Babler, Leopold Vrla aj. Josef Vévoda podal životopis Františka Zgody. – Málo pozornosti věnovala Archa soudobé katolické literatuře, která nebyla s časopisem personálně spojena (Václav Zima o Zahradníčkovi, Antonín Kratochvil o K. Schulzovi, M. M. Hloušek o J. Demlovi), nekatolické literatuře české (Bedřich Slavík, Bořivoj Benetka, Vilinský /= Sergej G. Vilinksij/) a světové (Dostál- Lutinov, Josef Hanák, Josef Slabý aj.). Jen výjimečně se věnovala otázkám obecné literární teorie (Václav Horák o štěpném rýmu, Bedřich Slavík o literární vědě, František Salezius Horák o literární historii a estetice).
První kritickou osobností revue byl její zakladatel Dostál-Lutinov; od počátku byla Archa konfrontační, její kritická východiska upřednostňovala kritéria náboženská před estetickými (kritice podrobila Šrámka, Gellnera, Wolkera, Olbrachta aj., ale též Baara či Demla). Ostře se Archa vymezila zejména proti avantgardě. Kritičnost listu se tlumila od let třicátých, kdy se revue otevřela světu jak v beletristické části, tak v části literárněvědní. – Kritická část listu byla od prvního ročníku soustředěna do rubriky Okna (až na výjimky jediná rubrika časopisu byla obsažena ve všech ročnících vyjma roku 1923, kdy ji nahradila rubrika Kulturní ovzduší s podrubrikami Archiv literární, Echo /týkalo se vždy jedné národní literatury moderní i staré/, Divadlo, Feuilleton, Film, Filosofie, Literatura, Politika, Věda, Výtvarnictví). Okna tiskla aktuality politické a kulturní, recenze, polemiky, aforismy atd.; mezi mnoha jejími autory vynikali Karel Dostál-Lutinov, Václav Lankaš, Rudolf Linhart, později František Salezius Horák, Bedřich Konařík Bečvan, Emanuel Masák, Alois Stanislav Novák, od dvacátých let Dominik Pecka a Oldřich Svozil, ve třicátých letech Otto František Babler, Oldřich Svozil, Jan Karník, Julius Brabec, Jindřich Maria Slavík. Od roku 1924 se Okna obohacují o kratší studie a rozšiřují se o podrubriky variujících názvů (Literatura, Slovanská hlídka, Poznámky, resp. Poznámky a zprávy, Umění, Z nové české literatury, resp. Z nové české prózy, Z nové české poesie, Z nové krásné literatury, Z nové poučné literatury aj.; jednou z podrubrik je v roce 1924 i Bitnarův Archiv literární), v letech 1922–1926 se objevuje podrubrika Přehled revue, mapující soudobé časopisy. – V letech 1919–1922 je zavedena samostatná rubrika Posudky knih (Emanuel Masák, Dominik Pecka, Bohumír Bunža, František Salezius Horák, Bedřich Konařík Bečvan, Josef Vašica, Josef Karník aj.).
Pevné místo v Arše zaujímaly reflexe výtvarného umění a sochařství: vedle Dostála-Lutinova se jim věnovali Jaroslav Řehulka (recenze výstav, programová stať Nové směry v malířství, v níž vyzdvihl impresionismus proti avantgardě), Richard Zemánek, Emil Pacovský, Oldřich Svozil aj. Méně akcentována byla problematika hudby (František Šorm, Dostál-Lutinov); k ukázkám z hudebních děl Archa tiskla i notové záznamy.
Systematický důraz kladla Archa na teologii a náboženskou filosofii a problematiku víry (Dominik Bernský: Úvod od křesťanské filosofie, dále Antonín Stejskal, Josef Kratochvil, Zdeněk Řezníček, František Novotný, Jan František Hruška, František Salezius Horák, Alois Svoboda aj. Alfred Fuchs otiskl stať o katolictví v díle T. G. Masaryka. Do prvního ročníku přispěl Karel Farský esejí o výchově dětí.
V rubrice Okna se Archa vyslovovala také k aktuálnímu mimokulturnímu dění. Zejména na osobu Dostála-Lutinova se vázalo bojovné katolictví listu, častým cílem útoků byli Josef S. Machar, Jan Herben, zpočátku též Tomáš G. Masaryk, a list se stal platformou některých sporů Lutinovových (např. s arcibiskupem Theodorem Kohnem). K politické situaci se časopis vyjadřoval zejména během první světové války, kdy Lutinov zaujal prorakouský postoj. Archa ovšem zároveň tiskla příspěvky protiválečné (Lutinovovy verše z chystané sbírky Ve mlýně světa, ostře protiválečné projevy papeže Benedikta XV.). Jako reakci na Manifest českých spisovatelů z května 1917 otiskla Archa v září téhož roku Prohlášení katolických českých spisovatelů, jímž se její autoři přihlásili k myšlence národní svobody při zachování katolických akcentů. – V pozdějších letech se bojovnost listu vytrácí a politické glosy jsou minimalizovány; výjimkou je kritický článek Josefa Hanáka o sovětském Rusku (1937). – Po celou dobu trvání listu byly tištěny krátké básně komentující aktuální dění („šlehy a satiry“ Dostála-Lutinova, vlastenecká báseň Františka Dohnala v roce 1938, čtyřverší Jana Karníka o návštěvě sovětských spisovatelů v ČSR roku 1936 aj.).

Po válce do Archy básněmi mimo autorů stávajících přispívali Josef Marcol Svoboda (hymnus na Edvarda Beneše v prvním poválečném čísle), Zdeněk Rutar, Jan Ryba, od roku 1947 též Zdeněk Rotrekl. Otištěna byla jedna báseň Petra Bezruče. Ze zahraničních básníků byli publikováni zejména autoři ruští (opakovaně A. Blok, dále Ivan A. Krylov, Michail J. Lermonotov aj.), též Dragotin Kette, Henry Wadsworth Longfellow ad. Jako prozaici se představili Eugen Kletus, Marie Glabazňová, Jarmila Hanzálková, historickou prózou Kameník od sv. Víta přispěla Nina Svobodová, publikován byl překlad Jense Johannese Jørgensena. Poesie (méně próza) byla též náplní rubriky Vysokoškolská družina, zavedené od č. 5/1947 (redigoval ji Antonín Kratochvil Christen /= Antonín Kratochvil/), v níž básně publikovali Miloš V. Dočekal, Olga Kolaříková aj. V posledním ročníku byly zařazeny úryvky ze Sofoklova Oidipa na Kolónu.
Nezměněn zůstal profil odborných textů. Vedle textů filosofických a teologických (František Novotný o sv. Augustinovi a Platonovi, Antonín Stejskal a Zdeněk Řezníček o víře) a uměnovědných (Jaroslav Mahon o díle Jano Köhlera) byly tištěny zejména studie literárněvědné. V roce 1945 byly publikovány medailony kněží-obětí války (Alfred Fuchs, František Bernard Vaněk, František Hrachovský aj.), Ivan Bauše psal o Františku Dohnalovi. V posledním ročníku otiskl Miloš Matula stať Katolictví a Rusko. Studiemi přispěli Oldřich Králík (Otokar Březina a František Bílek), Antonín Kratochvil (o Karlu Schulzovi) aj., do rubriky Okna pravidelněji přispívali Julius Brabec, Jindřich Maria Slavík, Antonín Kratochvil aj.; text o Camusově Cizinci otiskl Štěpán Vlašín.