Slovník české literatury po roce 1945
Růžena GREBENÍČKOVÁ
* 1. 11. 1925, Sušice
† 21. 7. 1997, Praha
Literární historička, teoretička a kritička, překladatelka a editorka
Otec Antonín G. (1897–1963) byl zemědělským inženýrem ve Vídni, posléze profesorem na vyšší hospodářské škole, manžel Karel Kosík (1926–2003; manželství rozvedeno 1969) byl filozofem, syn
Antonín Kosík (*1952) je filozof, matematik a spisovatel, dcera
Irena Kosíková (*1954) je varhanice, skladatelka a pedagožka, syn
Štěpán Kosík (*1955) publikoval mj. studie o keltské literatuře a v roce 1993 uveřejnil se
Zdeňkem Kratochvílem komentovaný překlad Hérakleitových zlomků Řeč o povaze bytí.
Růžena Grebeníčková vystudovala v Přerově reálné gymnázium (maturita 1944), současně v roce 1939 nastoupila do učebního oboru modistka, který absolvovala roku 1942 a v kterém také po maturitě do počátku listopadu 1945 pracovala v obchodu své matky. V roce 1942 v Přerově založila a řídila ilegální studentské divadlo. V období 1945–1949 studovala na FF UK romanistiku, filozofii, komparatistiku a divadelní vědu; absolvovala státní prací Mladý Marx a formování marxismu ve světle současné vědecké filosofie: Kritika francouzského marxismu. V letech 1948–1949 byla lektorkou dějin literatury na FAMU, od května 1949 asistentkou Semináře pro literární vědu FF UK, v letech 1950–1951 učila na ZŠ v Jenišově Újezdě na Mostecku, poté jeden rok pracovala jako ediční referentka Ústřední rady odborů. Titul PhDr. získala roku 1952 rigorózní prácí Cervantesova dramaturgie: Příspěvek k problematice renesanční ideologie. Od roku 1953 byla aspirantkou Slovanského ústavu ČSAV, v únoru 1957 se zde stala vědeckou pracovnicí bez vědecké hodnosti; v roce 1960 jí byl osvědčen titul doktor filozofie, následujícího roku pak na základě obhájené kandidátské disertační práce Literární názory českých radikálních demokratů a revolučně demokratická kritika ruská získala hodnost kandidáta filozofických věd. V rámci reorganizací ČSAV byla roku 1964 převedena do Ústavu jazyků a literatur ČSAV, resp. v roce 1970 do Ústavu pro českou a světovou literaturu ČSAV. V roce 1982 odešla do důchodu. Byla členem kuratoria v Internationale Robert Musil-Gessellschaft se sídlem ve Vídni.
Růžena Grebeníčková vystudovala v Přerově reálné gymnázium (maturita 1944), současně v roce 1939 nastoupila do učebního oboru modistka, který absolvovala roku 1942 a v kterém také po maturitě do počátku listopadu 1945 pracovala v obchodu své matky. V roce 1942 v Přerově založila a řídila ilegální studentské divadlo. V období 1945–1949 studovala na FF UK romanistiku, filozofii, komparatistiku a divadelní vědu; absolvovala státní prací Mladý Marx a formování marxismu ve světle současné vědecké filosofie: Kritika francouzského marxismu. V letech 1948–1949 byla lektorkou dějin literatury na FAMU, od května 1949 asistentkou Semináře pro literární vědu FF UK, v letech 1950–1951 učila na ZŠ v Jenišově Újezdě na Mostecku, poté jeden rok pracovala jako ediční referentka Ústřední rady odborů. Titul PhDr. získala roku 1952 rigorózní prácí Cervantesova dramaturgie: Příspěvek k problematice renesanční ideologie. Od roku 1953 byla aspirantkou Slovanského ústavu ČSAV, v únoru 1957 se zde stala vědeckou pracovnicí bez vědecké hodnosti; v roce 1960 jí byl osvědčen titul doktor filozofie, následujícího roku pak na základě obhájené kandidátské disertační práce Literární názory českých radikálních demokratů a revolučně demokratická kritika ruská získala hodnost kandidáta filozofických věd. V rámci reorganizací ČSAV byla roku 1964 převedena do Ústavu jazyků a literatur ČSAV, resp. v roce 1970 do Ústavu pro českou a světovou literaturu ČSAV. V roce 1982 odešla do důchodu. Byla členem kuratoria v Internationale Robert Musil-Gessellschaft se sídlem ve Vídni.
Debutovala roku 1947 v Lidové kultuře, v letech 1948–1949 psala do týdeníků Tvorba a Kulturní politika, ojediněle i Rudého práva; na počátku padesátých let též do týdeníku Praha-Moskva. V padesátých a šedesátých letech, popř. i v dalších desetiletích přispívala do periodik: Mladá fronta, Literární noviny, Nová mysl, Nový život, Výtvarné umění, Bulletin Ústavu ruského jazyka a literatury (1963, 1967), Čs. rusistika,
Plamen, Slovanský přehled,
Světová literatura, Revue svetovej literatúry,
Divadlo,
Host do domu, Tvář, Orientace, Slavia. V osmdesátých letech publikovala mj. v Kurýru Odeonu a v samizdatovém Kritickém sborníku, do něhož přispívala i po roce 1989, stejně jako do obnovených Literárních novin a dále do Tvaru,
Divadelní revue (1992 zde Masné krámy Prokopa Šedivého: česká národní veselohra) aj. Publikovala též v zahraničních časopisech, mj. Alternative (západní Berlín), Merkur (Frankfurt nad Mohanem), Acta litteraria (Budapešť), Revue d´Allemagne (Štrasburk). Účastnila se mezinárodních konferencí a kongresů (Fribourg, Štrasburk, Budapešť, západní Berlín), přispívala do sborníků, napsala předmluvy nebo doslovy do takřka čtyř desítek beletristických, esejistických i odborných knih (mj. Honoré de Balzac, Ernst Fischer, Gustav Flaubert, René Girard, Guy de Maupassant, Robert Musil, z českých autorů npř. J. V. Frič, Jan Lopatka, K. H. Mácha, Karel Sabina, Jiří Weil) a textem doprovodila několik katalogů. V samizdatové Edici Expedice
vyšel soubor Máchovské studie (1984, ed. J. Danisz), který se stal základem stejnojmenného výboru z roku 2010 (ed. M. Špirit). Studiemi přispěla do strojopisných sborníků Quinquagenario. Milanu Jankovičovi k 1. 9. 1979 (1979), Rudolfu Havlovi. Sborník k jeho 70. narozeninám (1981), Miroslavu Drozdovi a Jiřímu Honzíkovi k šedesátinám (1984) a Jaroslavu Kolárovi k šedesátým narozeninám (1989). K jejímu životnímu jubileu vznikl samizdatový sborník Souvislosti. Růženě Grebeníčkové k šedesátinám a pořád (1985). – Uspořádání pozůstalosti Růženy Grebeníčkové, výrazně rozsáhlejší než její publikované dílo (a zahrnující fragmenty i texty v řadě variant), se dlouhodobě věnuje Michael Špirit; v roce 2010 z ní v časopise Slovo a smysl pod tit. Cesta na jih publikoval edici deníkových zápisků z autorčiny pěší cesty do Itálie po stopách K. H. Máchy, podniknuté v říjnu 1974 společně s Miladou Chlíbcovou, a fragmentárně i zápisků z roku 1977, kdy Grebeníčková cestu zopakovala (zčásti za doprovodu Boženy Věchtové). – Některé její překlady a doslovy podepsala Věra Saudková, několikrát jí propůjčila jméno Jiřina Táborská, v jednom případě i Miloslav Jehlička, Jaroslav Kudrna a Vladimír Svatoň. Užívala pseudonymu Helena Matoušová a šifer g, –greb–, Greb., rg., gr., R. G.; v
Kritickém sborníku pseudonymu Aleš Hauzner a šifer d. v., Z. S., –hd–, –hb–, mt.
Literárněvědné studie Růženy Grebeníčkové se vyznačují důkladnou textologickou přípravou, komparativním přístupem a využíváním znalostí z filozofie, popř. i dalších humanitně či společenskovědních oborů. Interpretace textu se často odvíjí od konkrétního detailu, metodologickým východiskem je autorce důsledné chápání literární díla jako součásti dobového kulturně-duchovního kontextu a intermediální komunikace.
Důsledkem širokého záběru je často rozbíhavý charakter autorčiných úvah, jež ne vždy dospívají k jasně formulovanému závěru.
Charakteristické je prolínání literárněhistorického hlediska s teoretickým. K teoretickým otázkám směřují i její studie věnované jednotlivým dílům. Srovnávání literárních prací různé provenience není pro ni cílem, nýbrž prostředkem sloužícím rozboru zkoumaných textů. Autorka provádí většinou rozbor tvárný, spíše motivický a kompoziční než jazykově stylistický; v tomto duchu se hlásí k podnětům ruských formalistů (zvláště Borise Michajloviče Ejchenbauma), zatímco na názory Jana Mukařovského reaguje převážně kriticky. Způsob, jakým se Grebeníčková podrobně vyrovnávala s dosavadní literaturou předmětu i s tradovanými předsudky, dává jejím pracím polemický charakter: obecně akceptovaná stanoviska často zpochybňovala, nebo alespoň doplňovala o opomíjené aspekty na základě poznatků o souvislostech, jež dosud nebyly brány v úvahu; činila tak s neskrývanou ironií a názorovou vyhraněností. Svou polemickou vervu uplatňovala v předlistopadovém i polistopadovém období příležitostně též v literární kritice, obvykle rovněž s typickým postojem „proti proudu“ (opakovaně se např. kriticky vyjadřovala k dílu Milana Kundery).
V oblasti teoretických otázek se Grebeníčková často zabývala problematikou románu. Zaujala ji Lukácsova koncepce románu 19. století, sama však sledovala román od přelomu 19. a 20. století. Zabývala se obecnými teoretickými otázkami moderního románu, za jehož krizí nacházela krizi celistvého pojetí světa. Specifickým předmětem její pozornosti byl dialog (zvláště od období expresionismu), jehož analýza jí vytvářela spojnici k pracím věnovaným dramatu a divadlu. Opakovaně se vracela k problematice literatury faktu, k níž přistupovala v návaznosti na ruskou avantgardní teorii formulovanou v okruhu časopisu Novyj LEF; podnětně promýšlela též otázku pohyblivých hranic mezi literaturou tzv. triviální a vysokou. Trvalým tématem literárněhistorických studií Růženy Grebeníčkové byl romantismus chápaný jako emancipační impuls novodobého umění a zdroj řady moderních básnických postupů i směrů. V interpretačních studiích se z velké části zabývala cizojazyčnými literaturami, zejména ruskou (nejčastěji F. M. Dostojevskij a N. V. Gogol, ale též např. A. P. Čechov), německou a rakouskou (Walter Benjamin, H. von Hoffmannsthal, Novalis a Robert Musil), francouzskou (Denis Diderot, Joris-Karl Huysmans, „nový román“ aj.).
Hlavní přínos jejích prací bohemistických spočívá v důslednosti, s níž otevírala zkoumání české literatury evropskému kontextu. K jejím celoživotním odborným zájmům patřila tvorba Karla Hynka Máchy: v Máchovských studiích se zabývala mj. vztahem Máchova díla k Novalisovi a Goethovi, genezí Máje či výkladem jedné věty z Pouti krkonošské; celé autorovo dílo pak usilovala na základě rozboru zdánlivě okrajového detailu osvětlit v rozsáhlé studii Popis čtyř cest v Marince (poprvé publikované ve sborníku Realita slova Máchova). Její pozornost dále přitahovalo dílo Jiřího Weila, jehož význam se snažila zdůrazňovat. Předmluva k románu Život s hvězdou (1967) obsahuje i její – ve své době ojedinělé – vyrovnání se s životním traumatem vlastní generace: podlehnutí falešné utopii komunismu. S neskrývanou sympatií Grebeníčková reflektovala texty Jana Lopatky, na jehož názory se ve svých úvahách nejednou odvolávala.
První díl výboru časopiseckých studií a článků Literatura a fiktivní světy 1 představuje teoretické stati věnované problematice literatury 20. století (o vývoji epiky, literatuře faktu, triviální literatuře či žánru románu) a studie a recenze o české literatuře 19. a 20. století (próza první poloviny 19. století, Karel Poláček, Jiří Weil aj.). Navazující, s odstupem dvaceti let vydaný a výrazně rozsáhlejší druhý díl O literatuře výpravné shrnuje stati věnované teorii a historii umělecké prózy (zejména románu) a studie, eseje a kritiky o literatuře francouzské, české, ruské a německojazyčné. Podnětně zapůsobily Grebeníčkové studie o těle a tělesnosti ve filozofii, literatuře a umění, načrtnuté již v přednášce Tematizace těla a tělesného pohybu v novověkém myšlení (1983), která v devadesátých letech vstoupila do odborné komunikace pod titulem Tělo a tělesnost v novověkém myšlení. Grebeníčková zde sledovala reflexi tělesnosti od středověku až po proměnu prožívání těla díky tělovýchovným hnutím na sklonku 19. století.
V oblasti teoretických otázek se Grebeníčková často zabývala problematikou románu. Zaujala ji Lukácsova koncepce románu 19. století, sama však sledovala román od přelomu 19. a 20. století. Zabývala se obecnými teoretickými otázkami moderního románu, za jehož krizí nacházela krizi celistvého pojetí světa. Specifickým předmětem její pozornosti byl dialog (zvláště od období expresionismu), jehož analýza jí vytvářela spojnici k pracím věnovaným dramatu a divadlu. Opakovaně se vracela k problematice literatury faktu, k níž přistupovala v návaznosti na ruskou avantgardní teorii formulovanou v okruhu časopisu Novyj LEF; podnětně promýšlela též otázku pohyblivých hranic mezi literaturou tzv. triviální a vysokou. Trvalým tématem literárněhistorických studií Růženy Grebeníčkové byl romantismus chápaný jako emancipační impuls novodobého umění a zdroj řady moderních básnických postupů i směrů. V interpretačních studiích se z velké části zabývala cizojazyčnými literaturami, zejména ruskou (nejčastěji F. M. Dostojevskij a N. V. Gogol, ale též např. A. P. Čechov), německou a rakouskou (Walter Benjamin, H. von Hoffmannsthal, Novalis a Robert Musil), francouzskou (Denis Diderot, Joris-Karl Huysmans, „nový román“ aj.).
Hlavní přínos jejích prací bohemistických spočívá v důslednosti, s níž otevírala zkoumání české literatury evropskému kontextu. K jejím celoživotním odborným zájmům patřila tvorba Karla Hynka Máchy: v Máchovských studiích se zabývala mj. vztahem Máchova díla k Novalisovi a Goethovi, genezí Máje či výkladem jedné věty z Pouti krkonošské; celé autorovo dílo pak usilovala na základě rozboru zdánlivě okrajového detailu osvětlit v rozsáhlé studii Popis čtyř cest v Marince (poprvé publikované ve sborníku Realita slova Máchova). Její pozornost dále přitahovalo dílo Jiřího Weila, jehož význam se snažila zdůrazňovat. Předmluva k románu Život s hvězdou (1967) obsahuje i její – ve své době ojedinělé – vyrovnání se s životním traumatem vlastní generace: podlehnutí falešné utopii komunismu. S neskrývanou sympatií Grebeníčková reflektovala texty Jana Lopatky, na jehož názory se ve svých úvahách nejednou odvolávala.
První díl výboru časopiseckých studií a článků Literatura a fiktivní světy 1 představuje teoretické stati věnované problematice literatury 20. století (o vývoji epiky, literatuře faktu, triviální literatuře či žánru románu) a studie a recenze o české literatuře 19. a 20. století (próza první poloviny 19. století, Karel Poláček, Jiří Weil aj.). Navazující, s odstupem dvaceti let vydaný a výrazně rozsáhlejší druhý díl O literatuře výpravné shrnuje stati věnované teorii a historii umělecké prózy (zejména románu) a studie, eseje a kritiky o literatuře francouzské, české, ruské a německojazyčné. Podnětně zapůsobily Grebeníčkové studie o těle a tělesnosti ve filozofii, literatuře a umění, načrtnuté již v přednášce Tematizace těla a tělesného pohybu v novověkém myšlení (1983), která v devadesátých letech vstoupila do odborné komunikace pod titulem Tělo a tělesnost v novověkém myšlení. Grebeníčková zde sledovala reflexi tělesnosti od středověku až po proměnu prožívání těla díky tělovýchovným hnutím na sklonku 19. století.
BIBLIOGRAFIE
Práce o literatuře: O knize Antonína Zápotockého Rudá záře nad Kladnem (1952); Das Bild des Deutschen in der slavischen – vornehmlich tschechischen – und das Bild des Tschechen in der deutschen Literatur des 19. Jahrhunderts (studie, Mettmann 1975); Kniha o Faustovi (1982, s J. Pokorným a B. Kopplovou, od R. G. rozsáhlé komentáře ke Goethově Faustovi); Tematizace těla a tělesného pohybu v novověkém myšlení (studie, rozmn. 1983; 2. uprav. vyd. pod tit. Tělo a tělesnost v novověkém myšlení, 1997, označeno jako 1. vyd.).Výbory: Literatura a fiktivní světy 1 (1995, ed. M. Špirit); Máchovské studie (2010, ed. M. Špirit); O literatuře výpravné (2015, ed. M. Špirit; podrobný ediční komentář ke svazku in M. Špirit: Růžena Grebeníčková a její rukopis /2016/).
Překlady: A. P. Skaftymov: O konfliktu her A. P. Čechova (1961, s E. Sgallovou); N. J. Berkovskij: Eseje o tragédii (1963, s V. Jungmannovou a E. Sgallovou; též přísp.) + Německá romantika (1976); S. Andres: Holubí věž (1974, pod jm. Věry Saudkové) ; K. J. Hirsch: Císařské počasí (1976); G. Lukács: Umění jako sebepoznání lidstva (1976); L. Winder: Následník trůnu (1979); U. Timm: Morenga (1981); K. H. Roehricht: Děti periferie (1984, pod jm. Věry Saudkové); G. Hofmann: Rozhovor o Balzakově koni (1986); S. Blatter: Není krásnější země (1989); J. Parnov: Luciferův trůn (1989, pod jménem J. Táborské, s D. Běloševským a J. Miklušákovou); F. Wedekind: Flirt a jiné povídky (1990, i ed., povídku Svůdce přel. V. Jestřáb); I. Nollová: Kohout je mrtvý (1993); I. Frenzel: Friedrich Nietzsche (1995).
Účast v týmové praci: Dějiny francouzské literatury 19. a 20. století (1966).
Příspěvky ve sbornících: Josef Václav Frič a demokratické proudy v české politice a kultuře (1956); Pro a proti. Kritická ročenka ʼ61, ʼ63(1962, 1964); La littérature comparée en Europe orientale (Budapest 1963); Problemy izučenija Gercena (Moskva 1963); Souvislosti a perspektivy prózy (1963); Actes du IVe Congres de l’Association Internationale de Litérature Comparée, Fribourg 1961 (Paris 1966); L’expressionisme dans le théatre européen (Paris 1971); Sborník prací filosofické fakulty brněnské univerzity, řada literárněvědná (1972, 1983); Kulturně historický sborník University 17. listopadu v Praze, sv. 2, 1. díl (1975); Sabina. Sborník ze sympozia o Karlu Sabinovi (ÚČSL 1978, strojopis); Zur Struktur des Romans (Darmstadt 1978); Strahovská knihovna 1980–1982 (1982); Das Ende des Stegreifspiels – Die Geburt des Nationaltheaters (München 1983); Sborník o recitaci (1984); Ano, slyšet se navzájem (1985); Muzeum a současnost (1985); Slavica v českém a slovenském literárním vývoji (1986); Proudy české umělecké tvorby 19. století (1990, 1991); Ptáci vítají jitro zpěvem, poddůstojníci řvaním (1992).
Uspořádala, vydala a redigovala: E. Cabet: Cesta do Ikarie (výbor, 1950, s B. Štruncovou; též přísp.); F. Chládek: Básně (výbor, 1952; též přísp.); V. Hugo: Francii a světu (výbor, 1953; též přísp.); Čeští radikální demokraté o literatuře (1954; též přísp.); N. J. Berkovskij: Literární kritiky a studie (výbor, 1966); Realita slova Máchova (sb., 1967, s O. Králíkem; též přísp.); G. Lukács: Metafyzika tragédie (výbor, 1967); R. Musil: Eseje (1969; též přísp.); A. P. Čechov: Cestou (1977; pod jménem M. Jehličky, též přísp.); W. Benjamin: Dílo a jeho zdroj (výbor, 1979; /pravděpodobně též podíl na překladu/); V. C. Goffenšefer: Osudy novely a románu (1979; pod jménem J. Táborské); R. Walser: Pěší putování (výbor, 1982); D. Diderot: O umění (výbor, 1983; též přísp.); M. Lifšic: K prameňom marxistickej estetiky (1985; pod jménem J. Táborské); H. Königsdorfová: Běh věcí (výbor, 1988).
LITERATURA
Bibliografie: M. Špirit: Dílo Růženy Grebeníčkové, Kritický sborník 17, 1997/1998, č. 4; M. Špirit: Bibliografie R. G., in týž: Růžena Grebeníčková a její rukopis (2016).Knižně: M. Špirit: Růžena Grebeníčková a její rukopis: Studie – Komentář – Bibliografie (2016).
Studie a články: M. Špirit: Ve stopách KHM, Slovo a smysl 2010, č. 13; M. Špirit: Číst i rozeznávat. Králík a Grebeníčková, in Klubko Ariadnino: podoby filologického podnětu literární vědě – pocta Jiřímu Opelíkovi (sb. 2014), též in Růžena Grebeníčková a její rukopis (2016); M. Pokorný: Svazování v paměti. K literárněvědnému dílu Růženy Grebeníčkové, Souvislosti 2017, č. 1.
Recenze: Čeští radikální demokraté o literatuře (ed.): I. Pfaff, LitN 1955, č. 17 * Máchovské studie (smz.): F. Kautman, Kritický sborník (smz.) 1985, sv. 4 * Literatura a fiktivní světy: T. Hlobil, MFD 31. 5. 1996; B. Blažek, T 96 1996, č. 6; A. Haman, LitN 1996, č. 19; P. Janáček, Tvar 1996, č. 10; V. Karfík, Týden 1996, č. 9; J. Trávníček, Tvar 1996, č. 20; V. Svatoň, Svět literatury 1997, č. 14 * Tělo a tělesnost v novověkém myšlení: J. Chuchma, MFD 14. 2. 1998; I. Malec, Slovenská literatúra 1999, č. 2; J. Vojvodík, Slovo a smysl 2004, č. 1 * Máchovské studie: J. Pácalová, Slovenská literatura 2011, č. 1; A. Haman, Tvar 2011, č. 4; R. Změlík, Host 2011, č. 4; D. Tureček, ČL 2011, č. 3; J. Hrdlička, Souvislosti 2012, č. 1 * O literatuře výpravné: L. Futtera, Slovo a smysl 2016, č. 26; M. Charvát, Tvar 2016, č. 11; V. Šlajchrt, Revolver Revue 2016, č. 105; M. Vajchr, Revolver Revue 2016, č. 105.
Rozhovory: Drzý interview Hosta s Růženou Grebeníčkovou, HD 1966, č. 10; J. Nečas, Jednota 1975, č. 3; J. Švagrovská, Československý sport 14. 3. 1975, příl. Volno; B. Blažek, Souvislosti 1997, č. 3/4.
Nekrology: J. Chuchma, MFD 24. 7. 1997; M. Špirit, LidN 9. 8. 1997, příl. Národní 9; V. Karfík, LitN 1997, č. 31; L. Kusáková, ČL 1997, č. 5; -kp- (= Karel Palek), Kritický sborník 1997, č. 1.
Vzpomínky: B. Blažek: Tělesnost podle Růženy Grebeníčkové, KPRR 1997, č. 9; A. Filipová, LitN 1997, č. 48.
SOUVISEJÍCÍ ODKAZY
Bibliografická databáze ÚČL AV ČRDatabáze českého uměleckého překladu po roce 1945
Autor hesla: Přemysl Blažíček (1994); Kateřina Bláhová (2006); Veronika Košnarová (2017)
Aktualizace hesla: 13. 7. 2017
(vk)
Aktualizace bibliografie: 13. 7. 2017
(vk)