Zdeněk BLÁHA
Dramatik a překladatel
Vlastním jménem Zdeněk Klocperk, převzal matčino dívčí příjmení. Otec byl pekař, matka vyšívačka. Po maturitě na klasickém gymnáziu v Praze (1944) pracoval až do konce války jako pomocný dělník. V roce 1945 se zapsal na Filozofickou fakultu UK a studium divadelní vědy a estetiky ukončil disertační prací
Drama Karla Čapka (PhDr. 1951). Již během studií působil jako filmový dramaturg (1948–1949). V letech 1949–1950 byl dramaturgem Městských divadel pražských a v letech 1950–1956 a 1964–1967 dramaturgem (Ústředního) Divadla Čs. armády na Vinohradech. Zároveň v rozmezí let 1956–1961 zastával funkci vedoucího dramatického vysílání Čs. televize. V letech 1961–1963 a od roku 1968 až do prověrek v roce 1971 byl opět dramaturgem Čs. filmu. Roku 1965 se stal externím pedagogem
FAMU, kde až do předčasné smrti působil jako odborný asistent, přednášel scenáristiku, dramaturgii a dějiny světového divadla.
Od druhé poloviny čtyřicátých let psal divadelní kritiky pro
Mladou frontu,
Rudé právo,
Tvorbu, publikoval rovněž v časopise
Divadlo, kde v padesátých letech otiskoval recenze a stati a v roce 1965 zde uveřejnil televizní hru
Byla jednou jedna budoucnost. Referáty o divadelních inscenacích psal v šedesátých letech také do
Večerní Prahy. Posléze se jeho kritický zájem soustředil k televizní produkci, o níž pravidelně referoval v
Rudém právu. Čs. televize uvedla mj. jeho hry
Soudruzi (1962, r. Jaroslav Dudek),
Byla jednou jedna budoucnost (1965),
Případ Laroch (1967) a řadu dramatizací: Karel Čapek:
První parta (1959),
Jan Otčenášek
: Občan Brych (1958, r.
Eva Sadková) +
Prozatímní svět (1966, r.
Jaroslav Dudek, podle románu
Kulhavý Orfeus), Karel Čapek:
Spravedlnost pro Selvina (1968, sc. Bláha a Jiří Weis, r. Jiří Weis). Bláha byl také jedním z tvůrců prvního čs. televizního seriálu
Rodina Bláhova (1959–1960, 10 dílů, sc. s různými spoluautory, r. Jaroslav Dudek). V letech 1969–1989 nesměly být jeho práce v televizi vysílány: zákaz premiéry postihl inscenaci
Pilát Pontský (1969, prem. 1991, na motivy
Bible a
Bulgakovova románu
Mistr a Markétka) i původní hru
Přelíčení bez obžalovaného (1969), realizace připravovaných projektů byla zastavena (třináctidílný seriál
Továrna na absolutno podle
Karla Čapka). S režiséry spolupracoval na scénářích filmů
Muž z 1. století (1961, r.
Oldřich Lipský),
Žižkův meč (na námět Václav Klimenta Klicpery, 1970, r. Vladimír Čech),
Svatba bez prstýnku (na motivy románu
Kulhavý Orfeus Jana Otčenáška, 1972, r. Vladimír Čech) a
Pokus o vraždu (1973, r.
Jiří Sequens). Jako dramaturg Čs. filmu se podílel mj. na filmech
Romance pro křídlovku,
Sedmikrásky (oba 1966),
Žert (1968) nebo
Ovoce stromů rajských jíme (1969).
Úvodní tematický okruh
Bláhovy autorské tvorby tvoří dramata z let 1945–1949, díky nimž byl tehdy přijímán jako jeden z průkopníků cesty za současnou divadelní hrou. Debut
Hodí se žít byl v české dramatice prvním pokusem o ztvárnění poválečného života. I další Bláhovy hry (
Kdo s koho? a
Mír) charakterizuje zájem o aktuální životní materii a společenskou problematiku; přímočaře vykreslené postavy a jednoduché příběhy zde tendenčně ilustrují názorovou a sociální diferenciaci poválečné společnosti. Nápodoba vnějších znaků reality i rozvolnění kompozice do množství dílčích záběrů reportážního rázu svědčí o autorově snaze svázat drama tematicky i formálně s žitou přítomností. Osou dramatického dění tu je střet starého a nastupujícího světa, který probíhá v rovině generační i třídní. Třídní příslušnost určuje charakter a lidské kvality postav: pozitivní dělnické typy jsou konfrontovány s amoralitou měšťáků. Na následné éře socialistického realismu se však Bláha již nepodílel. Jeho autorská aktivita ožila koncem padesátých let prací pro televizi a kulminovala v šedesátých letech. V této druhé etapě je markantně patrné Bláhovo názorové vystřízlivění: tématem jeho her a scénářů je lidská lhostejnost, sobectví, nezájem o osud druhých. Zpodobením úpadku elementárních kvalit současného člověka vypovídá o deformované morálce, o pokřivenosti vztahů mezi lidmi. Do výstavby her zapojuje ozvláštňující fantastické motivy, princip mystifikace (
Byla jednou jedna budoucnost,
Případ Laroch,
Přelíčení bez obžalovaného).
Beletrie: Hodí se žít (D 1947, i prem.); Kdo s koho? (D 1948, i prem.); Mír (D rozmn. 1951, prem. 1949); Ptáčník (D rozmn. 1955, podle V. K. Klicpery, s J. Šmídou); Žižkův dub (D rozmn. 1955, podle V. K. Klicpery, s J. Šmídou); Útěk pana MacKinleye (D rozmn. 1963, i prem., podle L. M. Leonova; Maryla (D rozmn. 1976, i prem., dramatizace prózy A. Jiráska); scénicky: Jurášek (1955, dramatizace prózy J. Sosnara); dramaturgické úpravy: J. K. Tyl: Tvrdohlavá žena (1949, 1965); V. Neškov: Signály (1953); Molière: Učené ženy (1954); A. Ch. Christov: Snacha (1954); V. K. Klicpera: Tři hrabata najednou (1959); H. Ibsen: Nápadníci trůnu (1964); L. Stroupežnický: Mikuláš Dačický z Heslova (1977).
Ostatní práce: Jiří Plachý (medailon herce, 1972); Základní pojmy filmové a televizní dramaturgie (1992; podle původních poznámek a přednášek zprac. Hana Cielová a Jiří Dufek).
Příspěvky ve sborníku: Repertoární sborník 1 (1953, zde jednoaktovka A přece zpívá); Divadlo na Vinohradech 1907–1967 (1968).
Uspořádal a vydal: Televízne hry (sb., Bratislava 1965, obsahuje i hru Byla jednou jedna budoucnost).
Překlady: V. Egri: Společná cesta (1952, spolu se Z. Bláhovou); R. Moric: Explose (1953, spolu se Z. Bláhovou); J. Hollý: Gelo Sebechlebský (rozmn. 1954, spolu se Z. Bláhovou); J. N. Nestroy: Dům čtyř temperamentů (rozmn. 1973); Joachym Knauth: Slavík (rozmn. 1975); Plautus, J. Knauth: Miles Gloriosus aneb Tlučhuba (rozmn. 1976).
Studie a články: J. Pokorný: K současné situaci českého dramatu, Otázky divadla a filmu 1947/48, s. 1–16; M. Smetana: Mnoho paradoxů, Amatérská scéna 1965, č. 3; P. Janoušek: Utkání s divákem. Poetika výrobního dramatu, Divadelní revue 1991, č. 2; L. Vodička: Drama bouřlivě se rozvíjejícího sociálního „milieu“? Otázky divadla a filmu 1999, č. 2; P. Janoušek: České drama 1945–1948, Divadelní revue 2001, č. 4 + Existencialismus v českém dramatě, ČL 2003, č. 6; J. Černý: 1947. České divadlo a společnost v roce 1947, Divadelní revue 2004, č. 2.
Recenze: Hodí se žít: Břz (= B. Březovský), Národní osvobození 1. 4. 1947; L. Fikar, MF 27. a 28. 3. 1947; J. Hájek, RP 2. a 3. 4. 1947 *
Kdo s koho?: AMP (= A. M. Píša), PL 26. 3. 1948; Břz (= B. Březovský), Národní osvobození 27. 3. 1948; J. H. (= J. Hájek), RP 26. 3. 1948; jtg (= J. Träger), Práce 26. 3. 1948; M. Kroh, MY 48, č. 15
* Mír: H. Budínová, Kulturní politika 1949, č. 10; eas (= E. A. Saudek), LidN 3. 3. 1949; J. Hájek, RP 6. 3. 1949; jtg (= J. Träger) Práce 1. 3. 1949; M. Kroh, Tvorba 1949, s. 235 + diskuse.
Rozhovory: J. Lederer, Plamen 1961, č. 3.
K životním jubileím: Z. Josková, Scéna 1990, č. 9; S. Machonin: LidN 31. 5. 1990.
