Logo vydavatelství Magnet
Logo periodické řady Magnet
Počátkem 70. let se ředitelem vydavatelství Magnet stal plukovník Otakar Gembala
Až do svého zániku sídlilo vydavatelství Magnet-Press ve Vladislavově ulici 26.
MAGNET
Vydavatelství časopisů MNO bylo zřízeno na základě rozhodnutí ministra obrany z 25. října 1956 a organizačně podléhalo Hlavní politické správě Československé lidové armády (HPS ČSLA) při Ministerstvu národní obrany ČSR (MNO). Hlavní náplní jeho činnosti byla produkce a distribuce periodického tisku s brannou a bezpečnostní tematikou; postupně proto převzalo časopisy a noviny, které dosud vydávalo nakladatelství Naše vojsko (Československý voják, Obrana lidu). Prvním ředitelem byl v roce 1956 jmenován Jiří Černý (1927–1996). V roce 1967 bylo vydavatelství přeměněno na samostatný národní podnik a 26. února 1969 zvolilo nový název Magnet, n. p. Počátkem sedmdesátých let musel z politických důvodů podnik opustit ředitel Jiří Černý a na podzim 1971 byl do jeho funkce jmenován plukovník Otakar Gembala
(1929–1987). Nový ředitel koncipoval Magnet jako stranické vydavatelství, jehož prvořadým úkolem bylo objasňovat vojenskou politiku KSČ. Nařízením z 18. října 1978 došlo k další změně názvu, tentokrát na Vydavatelství Naše vojsko. Otakar Gembala odešel na podzim 1978 ze služebního poměru v ČSLA a nastoupil jako tajemník na Filozofickou fakultu UK. Ve funkci ředitele jej nahradil Zdeněk Němeček (*1927). V červnu 1989 bylo vydavatelství transformováno na státní podnik a novým ředitelem se stal generálmajor Ján Moťovský (*1934), jehož role ve vedení podniku byla však pouze formální; brzy po listopadových událostech roku 1989 se funkce vzdal. V březnu 1990 se do ní po dvaceti letech vrátil Jiří Černý, který však již v červnu 1991 z vydavatelství opět odešel. V březnu 1991 podnik prošel privatizací, přijal nový název Vydavatelství Magnet-Press a jeho novým ředitelem se posléze stal Vladimír Kašpar (*1923), kterého po necelém roce vystřídal Petr Bárta (1942–??). Jako poslední ředitel Magnet-Pressu působil v letech 1993–1997 Stanislav Kubeš (*1949). Z původně velkého podniku po roce 1991 postupně mizely dřívější časopisecké tituly, které zanikaly nebo přecházely do rukou soukromých vydavatelů; v roce 1997 vydavatelství vstoupilo do likvidace a krátce nato zaniklo.
Produkce Vydavatelství časopisů MNO, jež byla distribuována prostřednictvím Poštovní novinové služby (PNS) stejně jako běžný periodický tisk, se soustředila především na noviny a časopisy s vojenskou tematikou (Obrana lidu, Československý voják, Zápisník, Lidová armáda, ATOM – Armádní technický obrázkový magazín, Historie a vojenství). Druhým odvětvím byly branně bezpečnostní časopisy (týdeník Signál a čtrnáctideník Pohraničník – Stráž vlasti) a třetí obsáhlý okruh tvořila periodika vydávaná společně se Svazem pro spolupráci s armádou (Svazarm): ústřední svazový časopis Svazarmovec (na Slovensku Obránca vlasti),
týdeník Svět motorů, měsíčník Motor (vznikl spojením časopisů Za volantem a Motoristická současnost), Letectví a kosmonautika, Modelář, Střelecká revue, Pes – přítel člověka, Amatérské rádio a Vodní revue. Poslední skupinu tvořily ústřední list výboru Československého červeného kříže Zdraví, měsíčník pro občany a mládež s vadami sluchu Gong, společenský a populárně naučný AZ magazín a týdeník Svazu protifašistických bojovníků Hlas revoluce. Během čtyřiceti let existence vydavatelství zde vycházelo více než šedesát novinových a časopiseckých titulů, ne všechny ovšem byly veřejně distribuovány (mnohdy šlo o tituly vydávané pro vnitřní potřebu ČSLA a ostatních branných organizací).
Obrana lidu vycházela jednak jako týdeník veřejně distribuovaný v síti PNS, jednak jako deník určený pro ozbrojené složky; týdeník dosahoval v polovině osmdesátých let nákladu až 200 000 výtisků. V redakci listu působili mj. Jiří Ambrož, Miroslav Borovička, Jiří Bulan, Josef Búranský, Karel Čech, Ota Dufek, Anton Filo, Jan Gazdík, Jiří Horský, Ondřej Horský, Hana Höschlová, Libor Chlupatý, Ota Juřena, Jiří Kolečko, Oldřich Koudelka, Karel Kroupa, Ladislav Lenk, Ladislav Macháček, František Mandát, Vilém Mandlík, Karel Moudrý, Petr Müller, Drahomíra Nová, Eduard Pára, Alexandr Pavlík, Alexandra Pflimpflová, Josef Pospíšil, Pavel Sýkora, Karel Šimána, Radovan Šimek, Soňa Šimonová, Hana Šmidrkalová, Antonín Štrumpf, Arnošt Tabášek, Miloslav Tolar, Luděk Valo, Miloš Vávrů, Miroslav Vavřina, Vlastimil Weiner a také řada spisovatelů a publicistů, mj. Václav Erben či pozdější dramaturgové Československé televize Vladimír Nesrsta a Jaroslav Homuta. Jako absolventi vojenských kateder při vysokých školách v redakci sloužili žurnalisté František Cinger, Miroslav Karas, Dalibor Mácha, Peter Ondera, Vladimír Plesník, František Prachař aj.
V letech 1966–1969 ve Vydavatelství časopisů MNO vycházel týdeník Svazu československých novinářů Reportér,
jehož redaktorem a později šéfredaktorem byl Stanislav Budín. Jako redaktoři dalších novin a časopisů ve vydavatelství působili mj. Vilém Přibáň (Hlas revoluce), Marie Kožnarová, Pavel Minařík, Stanislav Staněk, Ivan Šafhauser (Signál), Ivan R. Černý, Josef Hanzlík, Bohumil Křivda, Vladimír Michna, Ota Pavel, Jiří Pražák, Josef Semerák (Československý voják), Ota Hodek, Petr Sedláček (Pohraničník –Stráž vlasti),Milan Codr, Jan Novotný, Břetislav Pleško, Zdena Turčicová, Josef Vančura (Zápisník), Jan Chmelík, Vilém Skulina, Václav Podzimek (Lidová armáda), Jiří Csermelyi, Josef Dvořáček, Josef Kvasnica, Josef Malý, Josef Mladějovský, Rudolf Munzar, Bronislav Rapoš (ATOM), Adolf Kuba (Svět motorů), Miloš Kovářík (Motoristická současnost), Josef Frýba, Vlasta Hlušičková, Otakar Šaffek, Jan F. Šára (Letectví a kosmonautika), Zdeněk Liska, Jiří Smola (Modelář), Jiří Bystřina, Vojtěch Coufal (Střelecká revue), Jan Šulc, Zuzana Trankovská (Pes – přítel člověka), František Smolík (Amatérské rádio), Lubomír Březina, Zdeněk Formánek (Vodní revue), Zdenka Trčová (Zdraví) ad. Vydavatelstvím však postupně prošla početná řada dalších redaktorů, grafiků či fotografů.
Redakce periodické řady sešitových publikací Magnet byla vytvořena v roce 1965 a jejím prvním šéfredaktorem se stal Jaromír Hořec, který do Vydavatelství časopisů MNO přišel již v roce 1956 jako šéfredaktor časopisu Hlas revoluce. V roce 1967 do funkce zástupce šéfredaktora nastoupil překladatel Gustav Hajčík (1923–2004). Na jaře 1970 byl Jaromír Hořec nucen z redakce odejít, edici řídila v tiráži blíže nespecifikovaná ediční rada a jednotlivé svazky redigovali Božena Bednářová a Gustav Hajčík. Během roku 1971 redakci Magnetu krátce vedl Gustav Hajčík, který ji však po příchodu ředitele Gembaly musel na konci roku 1971 rovněž opustit. Novým šéfredaktorem se stal dosavadní redaktor časopisu Československý voják Jiří Pražák (1926–2002), kterého na konci osmdesátých let vystřídal Josef Gajda. V roce 1990 vyzval staronový ředitel Jiří Černý k návratu Jaromíra Hořce, který s sebou přivedl bývalou redaktorku týdeníku Obrana lidu a překladatelku Alexandru Pflimpflovou (*1948) a redakci řídil do konce roku 1992. Poté odešel do důchodu a logo Magnetu přenesl do vlastního nakladatelství Česká expedice (kde nicméně pod označením edice Magnet vydal pouze dva tituly). Již během roku 1992 proto začala původní edice Magnet vycházet pod novým označením Magnet Plus a jejím vedením byla pověřena Alexandra Pflimpflová; společně s ní zde jako redaktorka pracovala Blanka Tichá. Po odchodu Alexandry Pflimpflové edici v posledním roce její existence řídila Eugenie Dušková. Na konci roku 1995
edice zanikla.
Na grafické podobě publikací se v šedesátých letech podílela řada významných výtvarníků, mj. Otakar Karlas, Jan Kristofori, Václav Sivko či Karel Teissig. V sedmdesátých a osmdesátých letech se na výtvarné úpravě především edice Magnet podíleli mj. Miroslav Březina, Luděk Buriánek, Miroslav Havlíček, Ivo Lukuvka a Irena Vršecká.
Vydavatelství od počátku sídlilo v Jungmannově ulici č. 24 v Praze 1. Redakce Magnetu se v polovině sedmdesátých let přestěhovala do Vlastiny ul. č. 710 a 889/23 v Praze 6–Liboci; vydavatelství časopisů však nadále sídlilo v Jungmannově ulici, kam se počátkem devadesátých let vrátila i redakce Magnetu. Reprezentační prodejnu zřídilo Vydavatelství Magnet ve Vladislavově ulici č. 26 v Praze 1.
Ačkoli se Vydavatelství časopisů MNO od počátku specializovalo na produkci novin a časopisů, během šedesátých let se pokoušelo takto vymezený rámec činnosti překračovat. V roce 1964 vyšla např. kniha Otakara Brožka o německé špionáži za druhé světové války Na dně byla smrt, v roce 1973 publikace Josefa Glückseliga k 25. výročí založení Dukly Praha Červenožlutý svět. Většina knižní produkce však byla spojena s časopisy, při kterých začaly vycházet speciální magazíny. Přílohové čtení Signálu přinášelo krátké detektivní příběhy doplněné o jejich právní rozbor, pod titulem Grand prix sport vycházely ročenky časopisu Motoristická současnost, ročenky vydávaly též redakce časopisů Pes – přítel člověka, Svět motorů či Zápisník a objevil se i
magazín o automobilových nehodách Osudná vteřina.
Největší popularity dosáhla periodická sešitová řada Magnet (1965–1992, 337 sv., v číslování nepřesnosti), vzniklá z podnětu jejího prvního šéfredaktora Jaromíra Hořce. Prostřednictvím krátkých napínavých příběhů měla edice čtenářům přiblížit období druhé světové války a boj proti fašismu; původním vydavatelem byl Svaz protifašistických bojovníků (SPB), nicméně již od druhého ročníku edici převzalo Vydavatelství časopisů MNO (SPB byl nadále uváděn jako spoluvydavatel společně s Ministerstvem vnitra a Svazarmem). Magnet se stal na dlouhou dobu jedinou sešitovou edicí v Československu, jež se specializovala na historii a literaturu faktu. Její původní zaměření bylo zpočátku důsledně dodržováno: jako první svazek vyšla reportážní rekonstrukce pokusu o atentát na Adolfa Hitlera od Bohumila Černého a Jaroslava Césara, následovala práce Čestmíra Amorta a Ivana Milana Jedličky Tajemství vyzvědače A-54 či příběh Zbyňka Kožnara Tajná operace o sovětské zpravodajské službě Rote Kapelle. Čtenářský zájem si záhy vyžádal zvýšení počtu svazků v ročním edičním plánu: namísto původních šesti sešitů vyšlo v roce 1966 již devět titulů (mj. dramatický příběh Ericha Kulky Útěk z tábora smrti, špionážní detektivka Petera Cheyneyho Temný souboj, či tematicky vybočující reportáž Karla Kyncla 63 dní do Dallasu, pojednávající o atentátu na amerického prezidenta Kennedyho, v dalších letech mj. reportáž Stanislava Budína o Jaltské konferenci Operace Argonauti, práce Roberta Kvačka a Miloslava Svobody o Benitu Mussolinim Konec diktátora aj.). Postupně se však začaly ve větší míře objevovat tituly, jež mapovaly i jiná historická období: reportáž Jiřího Dienstbiera Noc začala ve tři ráno popisující nevydařený pokus o levicový převrat v Indonésii, práce Bohumila Černého věnovaná událostem okolo procesu s Leopoldem Hilsnerem Vražda v Polné či kniha Františka Šmahela Hranice pravdy o průběhu kostnického koncilu. Úzký rámec literatury faktu začal Magnet překračovat od roku 1968, kdy vydal populární vyprávění Jana Schneidera a Libuše Jelínkové o Waldemaru Matuškovi a Evě Pilarové Zlato pro dva slavíky,
reportáže o velkých zločinech Gangsteři v galeriích Josefa Glückseliga či detektivku Maigretova trpělivost Georgese Simenona. V roce 1970 ještě stačila vyjít klasická bondovka Zlatý fantom Iana Fleminga (zkrácený a upravený překlad Goldfingera, doplněný o fotografie ze stejnojmenného filmu), připravovaný svazek o nevyjasněné smrti Jana Masaryka však již nevyšel.
Ačkoli se ještě v roce 1971 objevilo několik zajímavých titulů, např. detektivní příběh Jaroslava Šikla (bez uvedení spoluautora Vladimíra Škutiny) Já, Jakub Rahn nebo popularizační práce Františka Gela Syn čarodějnice o Janu Keplerovi, nové vedení vydavatelství usilovalo o návrat edice k původnímu zaměření na dějiny druhé světové války, konkrétně na dějiny východní fronty a Rudé armády. K profilaci podniku jako stranického vydavatelství mělo přispět zaměření na témata související s ideologickou diverzí exulantských skupin, rádiem Svobodná Evropa a činností československých rozvědek a kontrarozvědek. Tomuto trendu vycházely vstříc příběhy Petra Bednáře (vl. jm. Zdeněk Lavička), který od konce padesátých let pracoval jako dramaturg a scenárista pro Československou televizi, podílel se na vzniku propagandistických pořadů vzniklých na zakázku Státní bezpečnosti a v sedmdesátých letech vydal několik knih o diverzní činnosti emigrantů (Spolek mrtvých stínů, Tajný deník dr. Firta, Poslední role pana T. a Cesta bez návratu). Silně propagandistický charakter měla také kniha Jana Ptáčka Podivný rok, fiktivní vzpomínky zasloužilého příslušníka Státní bezpečnosti na rok 1968 a boj s nepřáteli socialismu, či špionážní příběhy Milana Grubera Pan Nikdo, Znamení škorpióna, Klíče z Erdingu, Let do souhvězdí Pavouka a Souboj v aréně (poslední pod pseud. Milan Hojer). Kontrarevoluční vývoj v Československu šedesátých let, řízený „západními špionážními centrálami“, popisovaly romány Tomáše Řezáče, mj. Pacient dr. Paarelbacka, Smrt nad Alpami, Mat pěšcem, Růže z Göttingenu (poslední dva pod pseud. Pavel Lukáš, spoluautor Arnošt Beneš). K propagaci komunistické Veřejné bezpečnosti sloužily příběhy ze seriálu o majoru Zemanovi (mj. Vladimír Fiala: Smrt u jezera, Petr Zikmund: Vrah přijde do kina, Oldřich Železný: Vyznavači ohně). Během sedmdesátých a osmdesátých let se objevovaly také zručně napsané kriminální příběhy, tematicky zaměřené na problematiku hospodářské kriminality, vandalismu, drogové závislosti, pašování, zahraničního obchodu či nelegálních přechodů přes hranice (mj. Jan Cimický: Případ pro Maigreta, Poslední zastávka smrt, Případ Bílá skála, Josef Klíma: Pistole pro dvě ruce, Svatopluk Zlámaný /společně s Vilémem Hejlem/: Případ zlatých vlajek
ad.). Některé příběhy vyšly též ve slovenském překladu.
Jaromír Hořec, který se do redakce vrátil v létě 1990, chtěl navázat na úspěchy periodické řady z druhé poloviny šedesátých let a jako jeden z prvních počinů vydal pod názvem Variace na zločiny výběr sedmi starších příběhů (ed. František Dostál), po němž následovaly např. vzpomínky Jaroslava Foglara Po stopách Rychlých šípů či dvoudílná studie Tomana Broda o cestě československých komunistů k únorovému puči 1948 Operace Velký podvod. Nadále v edici vycházely příběhy Jana Cimického či Oldřicha Železného (adaptace příběhů s Léonem Cliftonem a Tomem Sharkem), objevily se detektivní příběhy Petera Cheyneyho, ale také např. beletrizovaný životopis Vlasty Buriana od Ivana R. Černého.
Průměrný náklad jednotlivých sešitů periodické řady Magnet se v šedesátých letech pohyboval v rozmezí 50 000–60 000 výtisků, v sedmdesátých a osmdesátých letech se některé tituly dotkly hranice 200 000 výtisků. Zpočátku vycházelo šest, později dvanáct svazků ročně, v sedmdesátých letech vedle číslované řady vycházely i nečíslované, tzv. zvláštní přílohy periodické řady, kam byly zpravidla řazeny propagandistické příběhy o diverzní činnosti emigrantů na Západě.
Pod novým označením Magnet Plus (1992–1995, 38 sv.) se edice od literatury faktu a detektivních příběhů pozvolna odkláněla k bulvárním tématům, často spojeným s erotikou (mj. Petr Kotek: Jak jsem kradl a seděl, Miloš Kovářík: Šlapky šlapou do Evropy či Miroslav Kučera: Otrokyně lásky). Zároveň zde však vyšly např. vzpomínky skladatele Jiřího Traxlera (Já nic, já muzikant, s předmluvou Josefa Škvoreckého) či detektivka Jaroslava Velinského Konec perského prince.
S uvolněním vydavatelských podmínek na počátku devadesátých let rozšířil Magnet-Press svou nabídku o několik nových edic, z nichž mnohé měly rovněž charakter sešitových periodických řad. V roce 1991 vznikla sešitová edice Dálky (1991–1992, 40 sv.), kde vycházely dobrodružné příběhy E. R. Burroughse, J. O. Curwooda, Eduarda Fikera, Zane Greye či Karla Maye. Sešitová edice Knížky za babku (1991–1993, 8 sv.) přinášela krátké příběhy z oblasti populární a zábavné literatury (Pavel Benedikt, Jiří Nussberger, Ivan Vágner ad.). Obdobně byly koncipovány Knížky do kapsy (1991–1992, 9 sv.), jež se dělily na Zelenou (sci-fi, mj. reedice Bradburyho Marťanské kroniky či povídek Eduarda Martina Největší skandál v dějinách lidstva), Bílou (umělecká literatura, mj. Jan Beneš: ...tak mě polib... /Kiss me, I am Bohemian/), Duhovou (literatura pro děti), Růžovou (pro ženy) a Modrou řadu (beletrie). Pro vnitřní potřebu armády byla vyhrazena edice Profil (záhy přejmenovaná na V-Profil, 1991–1994, 18 sv.), v níž vycházely psychologické, pedagogické či sociologické studie určené ke vzdělávání příslušníků ozbrojených sil. U jediného svazku zůstala edice Magazín P (1991) s krátkými kriminálními příběhy doplněnými o hádanky a křížovky. Populární magazín Přílohové čtení Signálu se v roce 1991 proměnil v edici Krimi Signál (1991–1997, 26 sv.), která přinášela kriminální povídky se zápletkami vycházejícími ze skutečných událostí. Ne zcela zřetelně byla koncipována edice Magnet Hobby (1991–1997, 25 sv.), kde se vedle příruček o pěstování květin (Ikebana)
a encyklopedií (Střelné zbraně, Mince a platidla) objevovala také literatura faktu (Ardeny 1944, Pád nedobytné pevnosti Singapur 1942). V edici Nemesis (1995–1997, 7 sv.) vyšly fantasy příběhy Terryho Pratcheta, ale také monografie Pavla Weigla o Stanislavu Lemovi (některé svazky vyšly s označením Magnet Hobby – Nemesis).
Mimo edice vyšly v Magnet-Pressu v devadesátých letech rodinné vzpomínky dcery Zdeňka Buriana Evy Hochmanové-Burianové Zdeněk Burian – pravěk a dobrodružství, pro Správu sociálního řízení Federálního ministerstva obrany vydal Magnet-Press práci Jana Měchýře o novodobých československých dějinách a pro Židovské muzeum vzpomínky Josefa Klánského Přežil jsem Hitlera (Židovským muzeem zařazené do edice Svícen).
V roce 2007 se nakladatelství Epocha a Pražská vydavatelská společnost rozhodly edici Magnet obnovit. Oproti původní sešitové řadě se nová edice Magnetka odlišuje pevnou vazbou i tím, že je běžně distribuována v knihkupecké síti. Žánrově je zaměřena výhradně na literaturu faktu s vojenskou tematikou. Pražská vydavatelská společnost převzala již v roce 1997 po zániku Magnet-Pressu rovněž vydávání edice Krimi Signál.
Magnet (1965–1992); Magazín P (1991); Dálky (1991–1992); Knížky do kapsy (1991–1992); Knížky za babku (1991–1993); Profil (V-Profil, 1991–1994); Krimi Signál (1991–1997); Magnet Hobby (1991–1997); Magnet Plus (1992–1995); Nemesis (1995–1997).
Ředitelé: Jiří Černý (1956–1971); Otakar Gembala (1971–1978); Jiří Němeček (1978–1989); Ján Moťovský (1989–1990); Jiří Černý (1990–1991); Vladimír Kašpar (1991–1992); Petr Bárta (1992–1993); Stanislav Kubeš (1993–1997).
Šéfredaktoři edice Magnet:
Jaromír Hořec (1965–1970); Gustav Hajčík (1971); Jiří Pražák (1971–1987); Josef Gajda (1988–1990); Jaromír Hořec (1990–1992); Alexandra Pflimpflová (1993–1994); Eugenie Dušková (1995).
LITERATURA
Studie a články: J. Hořec: Magnet, LitN 1965, č. 5; F. Gel: Magnet, LitN 1965, č. 31; L. Soldán: „Magnet“, který nepřitahuje, Rovnost 15. 12. 1976; P. Janáček: Na cestě k magnetové hoře, ZN 1. 4. 1989; J. Drebota: Magnet se vrací!, Národní osvobození 1990, č. 44; Z. Heřman: Vskutku magnetický Magnet, Tvar 1991, č. 7; B. Balajka: Magnet vždy nepřitahuje, Tvar 1991, č. 37; M. Grimmová: Magnet-Press magnetem pro čtenáře. Dobrodružství, napětí i poučení, Práce 24. 1. 1991; O. Ulč: Jak se kalila emigrace, NK 1995, č. 38.Rozhovory: O. Gembala: Jak dál ve vydavatelství Magnet (připr. L. Chmel), Novinář 1971, č. 12; O. Gembala: Magnet stále magnetem (připr. O. Dufek), Nedělní Obrana lidu 1975, č. 39; J. Hořec: Mácha by si neškrt (připr. J. J. Vaněk), Signál 1990, č. 28; J. Hořec: Magnet už zase skáče přes kaluže (připr. Z. Třešňák), NK 1991, č. 21; E. Ekrtová, Magnet Press 2x překvapuje (připr. L. Svobodová), Knihy 1995, č. 18.
Související odkazy
J. Halada: Encyklopedie českých nakladatelství 1949–2006Bibliografická databáze UČL AV ČR