MEANDR
Na rozdíl od obvyklých divadelních tiskovin Meandr neměl programový a informační ráz. Přibližoval dění kolem divadla hlavně prostřednictvím drobných literárních útvarů: fejetonů, esejů, kurziv, medailonků, vyznání, anket a glos, ale také básní a dramatických fragmentů. Hlásil se k mahenovské tradici činorodosti, nápaditosti, neustálého hledání a využíval přitom prostředků ironie a hravé mystifikace. Autory většiny příspěvků byli oba redaktoři, některé však prohlašovali za texty smyšlených spolupracovníků. Ludvík Kundera (v té době dramaturg Mahenovy činohry) podepisoval svým jménem úvahy otvírající jednotlivá čísla prvního ročníku a některé další články; vedle šifer a pseudonymu Jiří Koutník užíval však také mystifikačních jmen Fernand Gromaire (básně vydávané za překlady z tvorby zapomenutého francouzského básníka) a Ján Raum (slovensky psané příspěvky předstírající, že autorem je pražský Slovák, který pochází ze Sedmihradska; tohoto pseudonymu Kundera někdy užíval i v závěrečné rubrice ...Tři tečky... / ...Tri bodky..., jež v ročníku 1969/70 nahradila úvodníky). Rudolf Žák byl autorem pravidelných koláží stavějících do ironického sousedství krátké útržky z nejrůznějších textů od Aristotelovy Poetiky a klasických divadelních her až po projevy kulturních činovníků a dogmatické literární příručky (rubrika Inventura); pod značkou Discepolo otiskoval fejetony o tom, co hýbe divadlem v daném měsíci (Divadelní měsíce), a šifrou á podepisoval Herecké profily (medailonky brněnských herců užívající techniky skutečného i předstíraného rozhovoru); jako Ladislav Jalovec přispíval poznámkami psanými z hlediska oblastního divadelníka. Fingované byly také ironické Dopisy Meandru otiskované v druhém ročníku. Hravost celkového pojetí časopisu předznamenalo již Programové prohlášení, které bylo uveřejňováno formou „doplňovačky“: v č. 1/1968-69 z něj byla otištěna jen tři nesouvislá slova s poznámkou „Může být postupně doplňováno. Ani čtenářům (divákům) se meze nekladou...“; při každém dalším uveřejnění nabývalo prohlášení na souvislosti, až v č. 9/1968-69 byl text rozšifrován jako výňatek z Mahenovy Knihy o českém charakteru.
Každé číslo mělo svou tematickou dominantu, většinou alespoň volně korespondující s tehdejší dramaturgickou linií Mahenovy činohry: osobnost Jiřího Mahena, půlstoletí českého, a zvláště brněnského divadla, počátky, pravzory, archetypy, divadelní výboje a extremity, Bertolta Brechta, sen a sny, návraty k c. k. monarchii, práci režisérů, divadelní klasiku, herce a herectví, tzv. velké divadlo, scénografii, 85. výročí českého divadla v Brně a scénickou hudbu. Celým prvním ročníkem procházel cyklus básní zaměřených k polaritě hamletovství a donkichotství v lidské, a obzvláště české povaze (Anna Achmatovová, Viktor Dyk, Boris Pasternak, Jan Skácel, Ivan Slavík, Oldřich Wenzl aj.).
Kromě úryvků z dramatické tvorby světové (Bertolt Brecht, Pedro Calderón de la Barca, Aleksis Kivi aj.) i domácí (Milan Calábek, Miroslav Holman, Jiří Kolář, Ludvík Kundera, Josef Nesvadba, Ladislav Novák) otiskl Meandr dramatické náčrty Františka Halase Mobilizace a Jiřího Mahena Jitro. Časté byly ankety brněnských umělců, publicistů a literárních i divadelních vědců. Autory kritických zamyšlení, článků a esejů o divadle a dramatu byli Vladimír Burda, Miloš Hynšt, Dušan Jeřábek, Ludvík Kundera, Claudio Magris, Vladimír Mikeš, Karel Tauš, Jiřina Telcová, Josef Träger, Milan Uhde aj., filozofické mikroeseje psal Vítězslav Gardavský. V druhém ročníku vycházely články Karla Ohnesorga o jevištní výslovnosti.
Meandr uveřejnil rovněž přehled repertoáru a pracovníků Mahenovy činohry v sezónách 1967/68 a 1968/69 a soupis původních československých premiér v Brně za léta 1918-68. Zhruba polovinu obsahu každého čísla tvořily fotografie z divadelních inscenací.