Miloš HORANSKÝ
Narodil se jako syn berního úředníka. Rané dětství prožil na západním Slovensku, po vzniku Slovenského státu se rodina přestěhovala do Kroměříže (1939), kde Horanský vychodil obecnou školu a gymnázium (maturoval roku 1950). V letech 1950–1954 studoval divadelní režii na DAMU v Praze a JAMU v Brně, kde také absolvoval fakultní inscenací hry Aleksandra Nikolajeviče Ostrovského Pozdní láska (prem. 7. 4. 1954). Poté pracoval jako režisér: v letech 1954–1956 v Beskydském oblastním divadle v Novém Jičíně, 1956–1959 ve Slezském oblastním divadle Z. Nejedlého v Opavě, 1959–1963 v ostravském Státním divadle a v letech 1963–1968 v pražském Divadle E. F. Buriana; pohostinsky režíroval na řadě jiných scén. V roce 1968 byl jedním ze zakladatelů a členem vedení Klubu angažovaných nestraníků (KAN) a do roku 1970 setrval ve svobodném povolání (pracoval pro Státní divadlo v Brně, Divadlo S. K. Neumanna v Praze aj.). V letech 1970–1973 spolu s Františkem Hrdličkou a Zdenou Bratršovskou spoluvytvářel experimentální Bílé divadlo. Od roku 1970 pracoval jako režisér v Západočeském divadle v Chebu (také umělecký šéf souboru, do 1973), v letech 1973–1984 ve Divadle F. X. Šaldy v Liberci (také šéf činohry) a 1984–1989 v Divadle Jaroslava Průchy v Kladně. Roku 1990 nastoupil do Městských divadel pražských a v letech 1991–1993 byl uměleckým šéfem Divadla ABC. Od roku 1991 vyučoval na DAMU (docent 1993), v letech 1994–1997 byl jejím děkanem. Roku 1997 byl jmenován profesorem. V osmdesátých letech pobýval na krátkodobých divadelních studijních pobytech v Moskvě, Jerevanu, Lenigradu, Berlíně, Novém Sadu, Vratislavi, Paříži a Londýně. V letech 1990–1991 působil v Divadelní obci jako místopředseda sekce Slovo, od května 1992 do jara 1994 byl předsedou Sdružení nezávislých spisovatelů K 89. Po roce 2000 spolupracoval jako režisér s divadlem Viola, Studio Hrdinů a Divadlo Kámen. V letech 2011–2014 působil jako člen rady Státního fondu kultury České republiky.
Debutoval v ostravském Červeném květu v roce 1957. Verši a recenzemi poezie i prózy postupně přispíval do Hosta do domu, Tvorby, Kultury, Průboje (Ústí nad Labem), do časopisu Acta scaenographica, do Svobodného slova, Lidové demokracie, Literáních novin, Světové literatury, Divadelních novin, Scény, Tvaru, Dramatického umění, Lidových novin, Práva aj. Skladba Ruce Goliášovy byla pod jménem Jan David uveřejněna v exilových časopisech Proměny (New York, 1969) a Hlas domova (Melbourne, 1978). – Jako režisér spolupracoval od roku 1960 s Československým rozhlasem na inscenacích rozhlasových her, literárních pásem, povídek, poezie i vlastní básnické tvorby, mj. pásma ze sbírek Amortale (2012) a Dlužní kniha milosti (2017). – Poezii inscenoval též v pražské Redutě (1964), v Divadle Na zábradlí (1966), v divadle poezie Ve věži na Mělníku (1969, 1988) a v Lyře Pragensis (1980, 1991); dlouhodobě režíroval pořady uváděné v poetické vinárně Viola. – Protiokupační básnickou skladbu Ruce Goliášovy, napsanou těsně po 21. srpnu 1968, podepsal pseudonymem Jan David. Značnou publicitu získala tato skladba zásluhou redaktora Pavla Kohna, který ji od konce šedesátých let několikrát vysílal na rozhlasové stanici Svobodná Evropa. Horanský se k jejímu autorství přihlásil až poté, kdy ji Kohn vydal knižně (1990). Pod jeho vlastním jménem byla pak uvedena v Československé televizi (1991, r. Zdeněk Potužil) a v pořadu Violy (1991), který Horanský režíroval a v němž ji spolu s Vlastou Chramostovou recitoval. – Jako herec se podílel na filmech Co je doma to se počítá, pánové (1980, r. Petr Schulhoff), Náhodou je príma! (1988, r. Radovan Urban) a Král kolonád (1991, r. Zeno Dostál). – Na LP desku Městská divadla pražská (1980) byla zařazena ukázka z Horanského divadelní dramatizace Páralovy knihy Mladý muž a bílá velryba. – V roce 2009 natočil pro cyklus Osudy (Český rozhlas–Vltava) pětidílný vzpomínkový pořad (r. Alena Zemančíková). – V tisku používal šifru (nský) a (nký).
Nejen v
Horanského prvotině (Lunovrat), ale v celé jeho lyrické tvorbě se připomínají literární inspirace. Horanský je poeta doctus, v jehož verších rezonuje jak lidová poezie barokizujícího typu, tak zejména poetika
Františka Halase, později i
Josefa Palivce. Navzdory jedinečnosti zážitku ze srpna 1968 má halasovskou inspiraci i protiokupační skladba Ruce Goliášovy, kterou jinak vyznačuje spíše siláckost vyjádření a gest než tvůrčí integrační síla. V roce 1990 vytvořil a časopisecky publikoval (Tvar 1990, č. 35) pendant k této skladbě nazvaný Ruce Davidovy, v němž reflekoval revoluční události roku 1989.
Ve sbírkách ze sedmdesátých a osmdesátých let (Amenkámen, Pálení hlíny, Tykavka, Textamenty) se porušuje původní rovnováha výrazu a nad smyslovostí postupně nabývá stále větší převahy intelektuální pól. Přináší to s sebou nejen posílení meditativnosti, ale také odtažitost pojmenování a určitou strojenost životních postojů. V proměnách autorovy lyriky se jako nejstálejší jeví motivy dětství, životadárnosti lásky a vzdoru proti smrti. Zvlášť trvalým znakem je ozvláštňování jazykové stránky básně neologismy a novými slovními vazbami, jakož i deformací ustálených slovních spojení. Toto jazykové hledačství je jedním z projevů obecnějšího úsilí tvůrčího subjektu o sebenalézání a sebeobnovu. Kombinaci společenské aktuálnosti, intelektualismu i jazykové obratnosti přinesl Horanský ve svých posledních sbírkách (Dlužní kniha milosti, Litanie o svatém Jidášovi a hladu po lásce), ve kterých naráží na mantinely osobního neporozumění samotné době jejich vzniku.
Experimentální tendence v Horanského poezii vyústily v tvorbě vizuálních básní, jimž se věnoval od konce šedesátých let, vydal je však s mnohaletým zpožděním (Grafické básně aneb Autoportrét psacího stroje). Verše z let 1990–2005 shrnul ve sbírce Amortale, jejíž jazyk je opět bohatě metaforický, nasycený originálními kalambúry a zároveň podrobovaný intelektuální reflexi. Také Horanského poezie pro děti vyvěrá z obdivu ke slovu a hry s jeho významem.
BIBLIOGRAFIE
Poezie a divadelní hry: Lunovrat (BB 1969); Tucet šatů z papíru (BB k leporelu, 1975); Od jara do zimy (BB 1975 k leporelu); Hádej, hádej, hadači (BB k leporelu, 1976); Amenkámen (BB 1976); Pohádkář (BB k leporelu, 1977); Cvrčkova kapela (BB k leporelu, 1978); Pálení hlíny (BB 1979); Tykavka (BB 1980); Pohádkář (BB k leporelu, 1982); Říkátka malovaná na vrátka (BB pro děti, 1984); Textamenty (BB 1985); My jsme páni od řemesla (BB k leporelu, 1989); Ruce Goliášovy (B 1990, pod pseud. Jan David, 1993 pod vlastním jménem); Pohádkář. Říkadla, říkánky, říkačky, říkátka (BB pro děti, 2005); Amortale. Verše z let 1990–2005 (BB 2006); Grafické básně aneb Autoportrét psacího stroje. Texty z let 1968–1978 (BB 2007); Ruce Goliášovy / Ruce Davidovy (BB 2008, ed. J. Tomáš); Dlužní kniha milosti (BB 2016); Litanie o svatém Jidášovi a hladu po lásce (BB 2022); scénicky: Neumím jinak než láskou (prem. 2013).Dramatizace: V. Páral: Mladý muž a bílá velryba (rozmnoženo 1975, i prem., s Vojtěchem Ronem) + Generální zázrak (rozmnoženo 1983, i prem., s V. Ronem); W. Shakespeare: Othello (2004, př. M. Hilský, i premiéra); L. Fuks: Pan Theodor Mundstock (2016, i prem.); scénicky: M. Wanderová: Dobré jitro, krásko (1985); V. Páral: Romeo a Julie 2300 (1987, s V. Ronem); L. Holberg. Jeppe řádí aneb Pryč s prachem všednosti (2001, s Josefem Dvořákem); J. Škvorecký: Legenda Emöke (2009, s Adélou Kroupovou).
Příspěvky ve sbornících, almanaších a katalozích: Okouzleni městem (1963); Slyšet se navzájem (1966); Vzkazy (1976); Vladimír Nývlt (1983); Ano, slyšet se navzájem (1985); Slovo a hlas potřetí (1988); O identifikaci a kultivaci uměleckého talentu (1996); Inspiromat (sb. komentovaných citací z děl a myšlenek klasiků, 1993); Milý Václave (1997); Setkávání s Janem Bauchem (1998); František Langer na prahu nového tisíciletí Praha (2000); Bojíte se smrti? (2001); Divadlo Viola – 40 sezon (2002); Živé slovo (2004); Úklona mému městu (2006); Moje město. Kroměřížská čítanka (2006); Podoby těla (2007); Antologie české poezie 1 (2009); Pražské jaro 1968 (2009); Sešity. Výběr z 33½ čísel časopisu (2009); J. Dvořák - N. Malíková: Karel Brožek (2015); Rut Kohnová: Tichá zastavení (katalog, 2017).
Uspořádal: Karel Hynek Mácha: Máj (2003).
Ostatní: Liberec (1977, text ve fotografické publikaci, s Janem Kabíčkem, L. Ovsíkem a J. Pikousem).
LITERATURA
Studie a články: V. Dostál: Srdce sopečného původu, in M. H., Amenkámen (1976); M. Blahynka: Třetí polovina života, in M. H., Pálení hlíny (1979); M. Blahynka: Žádné kolébání (Do slov), in M. H., Textamenty (1985); P. Kohn: Svědectví neznámého básníka, in M. H., Ruce Goliášovy (1990); Z. Pšenicová: Poetická detektivka, VP 13. 9. 1990; A. Brousek: …a jakej byl Goliáš!, LitN 1990, č. 30; P. Kohn: …a jakej byl Brousek!, LitN 1990, č. 38; M. Horanský: K některým soudům o Rukou Goliášových, Tvar 1990, č. 37; A. Blažejovská: Listář Aleny Blažejovské. 2. Patos, Tvar 1991, č. 41; V. Justl: Stopy poezie, in M. H., Amortale (2006); R. Kopáč: Cosi nehotového. Hra doopravdy, in M. H., Grafické básně aneb Autoportrét psacího stroje (2007); hul (= V. Hulec): Krajino Šípková, DivN 2008, č. 15; J. Tomáš: Báseň proti zapomnění, in M. H., Ruce Goliášovy / Ruce Davidovy (2008).
Recenze: Lunovrat: V. Justl, NK 1969, č. 45; K. Horňák, HD 1970, č. 8 * Amenkámen: V. Vodák (= M. Vacík), LD 25. 9. 1976; Mx (= H. Maixnerová), Práce 2. 12. 1976; J. Pavelka, Tvorba 1977, č. 2; M. Blahynka, LM 1977, č. 5 * Pálení hlíny: zh (= Z. Heřman), MF 24. 7. 1979 * Tykavka: ger (= F. Schildberger), Rt 21. 8. 1980; V. Vodák (= M. Vacík), LD 26. 9. 1980 * Textamenty: A. Kopřivová, Rt 13. 2. 1986; J. Pavelka, Tvorba 1986, příl. Kmen č. 10 * Ruce Goliášovy: V. Justl, Tvar 1990, č. 35; P. A. Bílek, Tvar 1990, č. 35; J. Chuchma, Tvar 1990, č. 35; Z. Vybíral, Tvar 1990, č. 35; R. S. (= R. Svoboda), Moravské noviny 1. 11. 1990; * Amortale: O. Horák, LidN 27. 7. 2006; M. Jareš, Tvar 2006, č. 15; M. Chocholatý, Host 2006, č. 7 * Grafické básně aneb Autoportrét psacího stroje: O. Sýkora, A2 2008, č. 4; hul (= V. Hulec), DivN 2008, č. 3; Z. Bratršovská – F. Hrdlička, LitN 2008, č. 20 * Ruce Goliášovy / Ruce Davidovy: F. Cinger, Právo 14. 8. 2008; M. Jareš, Tvar 2009, č. 21 * Dlužní kniha milosti: hul (= V. Hulec), DivN 27. 12. 2016; J. Chuchma, LidN 18. 10. 2016 * Litanie o svatém Jidášovi a hladu po lásce: T. Šťástka, MFD 19. 2. 2022, příl. Scéna.
Rozhovory: G. Nová, Nová svoboda 17. 2. 1963; jkt (= J. Klempera), NK 1976, č. 40; J. Kolář. Scéna 1977, č. 25/26; J. Klempera, NK 1979, č. 24; A. Fuchs, Ahoj na sobotu 1983, č. 41; A. Fuchs, Scéna 1987, č. 16; T. Lukešová, Naše rodina 1988, č. 44; P. Veverka, Květy 1990, č. 45; A. Fuchs, Ahoj na sobotu 1990, č. 43; jkš (= J. Švandelík), Práce 12. 9. 1990; M. Šára, Občanský deník 1. 10. 1990; J. Klempera, Učitelské noviny 1990, č. 9; E. Pavlatová, LD 16. 1. 1993; E. Pavlátová, Denní Telegraf 17. 9. 1994; M. Picková, Xantypa 2010, březen.
Nekrology: jhn (= J. H. Vitvar), Respekt 2023, č. 3; J. Machalická, LidN 9. 1. 2023; R. Hrdinová. Právo 9. 1. 2023; Z. Bratršovská – F. Hrdlička, DivN 2023, č. 2; R. Hrdinová, DivN 2023, č. 2.