Miloslav STEHLÍK

 Stehlík patřil k těm mladým českým spisovatelům, kteří od poloviny čtyřicátých let usilovali – ve službách komunistických ideálů – o vznik děl zachycujících a iniciujících proměnu člověka a společenské reality. Debutoval realistickou divadelní hrou Vesnice Mladá, zasazenou do období první světové války. Z vesnického prostředí poté čerpal i ve své trojdílné dramatické „kronice“: vykreslil v ní diferenciaci a tříbení charakterů za druhé světové války v konfrontaci s okupanty (i později často inscenovaná Mordová rokle), v letech poválečných a za kolektivizace, v boji proti „zpátečníkům“ a „kulakům“ (Jarní hromobití, Vysoké letní nebe). Jeho divadelní hry spoluutvářely poetiku schematické kolektivistické literatury, pokoušející se spojit tradici realistického vesnického dramatu s aktuálním tématem a představou o „uvědomovací činnosti umění“; běžnou dobovou produkci poněkud překračovaly autorovou znalostí divadelní a dramatické techniky a také jeho snahou o psychologizaci konfliktů a postav. Na státní objednávku vzniklé drama Nositelé řádu bylo nejen posledním českým dramatem výrobně-budovatelským, ale dílčí kritičností současně znamenalo také jednu z prvních polemik s apologetičností děl hlásících se k socialistickému realismu. Příběh o chybujícím předákovi hornické úderky je postaven na konfliktu mezi budovaným novým společenským řádem a „selhávajícími individui“, která dosud ještě k tomuto řádu nedozrála; autor zde zproblematizoval obraz i takových postav, jež dosud byly závazně zobrazovány jako kladní hrdinové. Politická aktuálnost tématu a ideologičnost určovala také Stehlíkovu tvorbu veseloherní a satirickou, vysmívající se zejména lidem s protisocialistickým zaměřením, marně očekávajícím návrat starých časů, ať jsou to vesničtí kulaci (Selská láska) nebo střední vrstvy ve velkoměstě (Tygří kožich). Tragikomický tón, zákonitě však ústící do idylického závěru, charakterizuje hru o situaci vesnické kapely v době, kdy se rušily kapelnické živnosti (Hej, pane kapelníku!). Dětem a mládeži Stehlík věnoval pohádku Perníková chaloupka a agitku z hornického prostředí Černí rytíři. – Tematicky se Stehlíkova původní tvorba nemění ani v šedesátých letech, částečně však v ní již zaznívá zklamání příslušníka budovatelské generace z rozporu mezi společenskými ideály a životní realitou: tak je tomu v dramatické reportáži z prostředí ostravských vysokých pecí O korunu a lásku i ve hře o rozpadu brigády socialistické práce a rozkladu rodiny její vedoucí Konečně marná sobota. – Značnou část Stehlíkovy tvorby tvoří dramatizace a úpravy, především sovětských autorů (v padesátých letech Anton Semjonovič Makarenko, Alexandr Nikolajevič Ostrovskij, Antonín Zápotocký; později Gustav Flaubert, Dmitrij Furmanov, Michail Alexandrovič Šolochov, František Ferdinand Šamberk, Jean- Baptiste Molière, Václav Štech, Emin Victor Car). Na motivy Johna Steinbecka vznikla hra Grandlehárna (Lehárna grandů) oslavující lidi na okraji společnosti.