Pavel VERNER

 Jako autor se Verner představil v polovině 70. let dvěma (ve sbornících publikovanými) milostnými povídkami (Okamžik jménem Gia, Cukrová panenka). Knižně debutoval až koncem 80. let románem Dranciáš. Již v této – páralovsky laděné a se znalostí reálií stavby velkého pražského sídliště napsané – próze je patrné Vernerovo úsilí o čtenářsky atraktivní, až společensky šokující literaturu, jež by vynášela soud nad soudobým úpadkem morálky. Svůj groteskní pohled na společnost jako na konzumní hemžení, v němž je jednání lidí i vztahy mezi nimi redukováno na shánění majetku a touhu vlastnit, dále rozvinul v románu s vědeckofantastickými prvky Rodinná záležitost. Prostřednictvím dvou paralelních příběhů, odehrávajících se s odstupem dvou tisíc let, zde polemizuje s křesťanským mýtem o zrození Krista a zároveň zpochybňuje možnosti vědeckého pokroku, pokud není provázen posunem v lidském vědomí. V románu Pražské hyeny (s podtitulem Románové falotikum) modeluje groteskně zkarikovaný, hyperbolizovaný obraz české polistopadové společnosti. Nástup mechanismů svobodného trhu jej zde podnítil k černému humoru, k výsměšné satiře s výrazně akcentovanými erotickými a funebrálními motivy, která v závěru přerůstá až do blasfemie. Vernerův styl charakterizuje pozměňování a parodování tradičních motivů a témat spolu se sarkasmem a chladně ironickým odstupem, s jakým sleduje osudy svých hrdinů, aniž by cítil potřebu nabízet jim řešení a vnášet do jejich životů perspektivu. Příznačná je zpravidla i vynalézavá, dynamická dějová konstrukce, založená na splétání dvou paralelních příběhů, popřípadě dějových rovin. To platí i o pozdějších Vernerových prózách: Kumprechtova broučkiáda je příběhem bezskrupulózního parlamentního poslance, pojímajícího působení v zákonodárném sboru především jako službu sobě, který však – na rozdíl od Čechova Matěje Broučka – není po přenesení do husitské doby konfrontován s mravní a duchovní velikostí, ale setkává se s podobně pragmaticky a malicherně uvažujícími křižáky i husity (zároveň se jedná o karikaturu neprůhledné a nevypočitatelné české politiky, ovládané intrikami a osobními zájmy – sám Verner se zde stylizuje do postavy Velkého vezíra, skrytě manipulujícího celou českou politickou scénou); hrdinka románu Maryša naruby je proti vlastní vůli donucena svým okolím naplnit romantický kánon o obětování se službě básníku (i když línému a násilnickému), zatímco sama by dala přednost pokojné a zajištěné konzumní existenci se starším partnerem. – Verner je rovněž autorem několika klasicky postavených detektivních příběhů a věnuje se i dramatické tvorbě. Hra Všichni střílí na medvěda, tvarově pojatá jako rozehrávané čtení, útočí na sobectví, protekcionářství a zneužívání moci. Muzikál Romové a Julie (s podtitulem E 55 story) motivicky těží ze Shakespearova Romea a Julie a muzikálu West Side Story, odehrává se ovšem v kriminálním polosvětě českých pasáků a prostitutek. Historická velkohra Saracénský čert (inscenovaná v létě 1995 na plzeňském náměstí) a stejnojmenná novela vyprávějí o obléhání města Plzně husitskými vojsky. Prozatím v rukopise zůstává Vernerův román Manhattan (2002).