Ladislav PTÁČEK

 Literární dráhu započal Ptáček časopisecky publikovanými básněmi, pokusil se rovněž o drama a psal literární kritiky; veršové nadání za okupace uplatnil i v textech k písním (převážně na hudbu Jana Seidla). Vlastní Ptáčkovou doménou se však stala próza, třebaže i v ní – jak naznačuje knižní debut z počátku 30. let, stylově u něj ojedinělý satirický obraz maloměstské honorace Městečko sebevrahů – dlouho hledal vlastní výraz. Nalezl jej v románu o křivě nařčeném lékaři Člověk v síti, zasvěceném pohledu do zaměstnaneckého zákulisí nemocnice. Lékařské povolání se pak v různé míře uplatnilo téměř ve všech Ptáčkových prózách. Nejúspěšnější z nich se stal román o českém inženýru, který vybudoval továrnu na odlehlém severu Finska (V klopě růži). Jeho čtenářskou přitažlivost posílila skutečnost, že je ještě více než ostatní Ptáčkovy prózy založen na atraktivním příběhu, ale také to, že po vzoru psychologických románů 40. let nejvíce místa věnuje úvahám postav a analýze jejich životních problémů. V 50. letech se Ptáček nejprve prezentoval dvojicí próz z vojenského prostředí (Druhá stráž, Město pod stany), později jeho úsilí o detailní souběžné sledování osudů několika postav vyvrcholilo románem Komorní kvartet, jenž rozvíjí osudy rodiny a přátel lékárníka stojícího v kritickém odstupu k soudobému politickému dění. Ptáčkův stálý zájem o lékařskou tematiku dospěl k osobní pointě posmrtně vydanými povídkami Sanitní vůz, v nichž autorovy vzpomínky nabývají charakteru literatury faktu, avšak nadále s „románovým“ pojetím postav a s poutavými konflikty.