Lenka PROCHÁZKOVÁ

Literární činnost Lenky Procházkové zahrnuje vedle rané poezie také divadelní a rozhlasové hry, televizní a filmové scénáře (z nichž některé zůstaly dosud nerealizovány) a publicistiku (reportáže, fejetony a eseje). Procházková je však především autorkou povídkových souborů a románů s milostnou tematikou, v nichž staví na své fabulační dovednosti, schopnosti vyprávět příběh a živě vystavět dialog, i na smyslu pro detail všedního dne. Společným jmenovatelem jejích próz z 80. let, již od románu Růžová dáma, je téma intimních partnerských vztahů. Často autobiograficky pojaté postavy mladých senzitivních žen, které zpravidla převyšují své mužské protějšky, v nich prokazují vlastní odolnost a ochotu přijmout díl partnerské a mateřské odpovědnosti, jakož i odvahu čelit společenské realitě socialismu. Prostředí pronásledovaného kulturního a politického disentu 80. let je tu kulisou touhy po citovém zázemí, milostných vzplanutí a nevěr. Vypjaté okamžiky v erotickém vztahu mezi mužem a ženou utvářejí také osu povídkových souborů Přijeď ochutnat, Hlídač holubů, Zvrhlé dny. Rozšířený soubor Slepice v klubu s nově přidanou stejnojmennou povídkou akcentuje autobiografickou inspiraci a posouvá autorčinu povídkovou tvorbu od ženské erotiky směrem k obecnějším střetům a souzněním v myšlení a chování mužů a žen na pozadí bizarní socialistické reality. Román Oční kapky je příběhem svobodné matky, vysokoškolačky, která retrospektivně prožívá peripetie svého vztahu k egoistickému muži. Volné pokračování, román s autobiografickými prvky Smolná kniha, vykresluje hrdinčin vztah ke staršímu druhovi, disidentskému spisovateli. (Tento příběh i samotný román je reflektován ve Vaculíkově próze Jak se dělá chlapec.)
Od druhé poloviny 90. let se Procházková vzdaluje autobiograficky inspirovanému, často velmi osobnímu psaní. Absurdní momenty sametové revoluce zachycuje na příběhu tragikomického hrdiny moderní romaneto Šťastné úmrtí Petra Zacha. Apokryfní román Beránek je specifickou verzí příběhu Ježíše z Nazareta. Autorka demytizuje charaktery přiznáním obecně lidských vlastností, akcentováním touhy po lásce a svobodě vnitřní i vnější. Oproti obvyklému pojetí příběhů ze života svatých přenechává významný prostor ženskému hlasu a v moderním pohledu na Ježíše Krista a Jana Křtitele se nevyhýbá milostným tématům. Procházkové osobní zkušenosti s diplomacií stojí za vznikem rozsáhlého románu Narušitel, ve kterém na pozadí příběhu několika postav v pouhých osmi dnech odhaluje autorka směšnost stereotypů a společenských masek ve vysoké politice. Román se tak i přes dobrodružnou linku stává nejen výpovědí o současném světě, ale zároveň jeho odsouzením. Dokument o Janu Palachovi, který v roce 1988 Procházková sepsala na základě podkladů Jiřího Lederera, využila v románovém příběhu Slunce v úplňku. I když je záznam posledních měsíců Palachova života zpracován na základě reálných faktů, autorka prostřednictvím fabulace a vnitřních monologů odhaluje velmi osobitý svět mladého chlapce, jehož odvahu zabránit rezignaci národa dokresluje fiktivními dialogy a záznamy z reálně neexistujících deníků.
Procházková je rovněž autorkou knih fejetonů, ve kterých zpracovává buď své osobní zážitky z cest (kniha listů dcerám Dopisy z Bamberku), anebo se soustředí na obecné úvahy o tvorbě, pozici ženy-spisovatelky či na aktuality všedního dne (Jak si stojej nebožtíci). Osudu Jana Masaryka je věnována dokumentární novela Pan ministr.