Sonja ŠPÁLOVÁ

 Debutovala souborem melancholických, melodramatických příběhů Pohádky z čarovné země. Citovou zjemnělostí a exaltovaností výrazu se vyznačují její první básně: sociálními motivy podbarvená sbírka Kamení a křehké i tklivě monotonní verše intimní lyriky soustředěné ve sbírce Černý motýl. Druhá z nich vzbudila pozornost také historickými reminiscencemi a snovými vizemi, rezonujícími s básnickou obrazností poetismu a surrealismu. O elegický rozměr doplnila básnířka svou poetiku ve sbírce věnované památce manžela (Písně mrtvého kapitána). Jako prozaička se Špálová po konvenčně pojatých společenských románech, sentimentálním milostném příběhu z Paříže (Bludiště lásky) a románu s válečnými motivy (Žena bez masky) zaměřila koncem 30. let na okruh čtenářsky přitažlivé prózy biografické, ztvárňující soukromý život význačných osobností. Román Chlapec s harfou je pokusem vykreslit ve fantazijním tvaru, oplývajícím množstvím lyricky laděných scén, dětství a rané mládí Karla Hynka Máchy, jeho vlastenecké uvědomování, první lásky i vstup do světa umění. Závěr Máchova života, jeho kolísání mezi láskou zduchovnělou a tělesnou, naopak zobrazila v lyrizované povídce Kníže básníků. Důraz na citový život protagonistů, který překrývá jejich umělecké a veřejné působení a odsouvá dokumentárnost ve prospěch volné autorčiny fabulace, charakterizuje životopisné romány, jejichž hrdiny jsou Jan Neruda (Černý Honzík) či pět malířů z jediné rodiny (Mánesovi). Největší úspěch Špálová zaznamenala na sklonku 50. let románem o Josefu Myslivečkovi, vyznačujícím se sevřenější kompozicí a důrazem na kulturněhistorický detail (Il divino Boemo). V druhé polovině 40. let se vrátila ke společenskému románu. Řadu osobních prožitků zakomponovala do příběhu nevšední dívky, svazované konvenčním prostředím měšťanské rodiny (Polyxena); ztvárnila rovněž citový život politicky angažované, levicově orientované intelektuální mládeže v období první republiky a okupace (Petruška a soudruzi).