Helena ŠMAHELOVÁ

 Tvorbu Heleny Šmahelové charakterizuje epické vedení děje a soustředění k vnitřnímu životu protagonistů, k zachycení rozporu mezi jejich ideály a životní realitou. Touha po plném životě je s pokřivenou realizací úmyslů konfrontována již ve dvojici autorčiných románů z první poloviny 40. let: v próze Sedmý den odpočívej, ovlivněné unanimismem Julese Romainse, i v generačním románu Pelantovi, vyhrocujícím toto téma na složitějším půdorysu početné rodiny. – Po více než desetiletém odmlčení začala Šmahelová znovu publikovat až v druhé polovině 50. let. Tehdy vydala nekonvenčně pojatou novelu Planá růže, růžička šípková, vykreslující zrození „lidové legendy o lásce a smrti“, především se však začala věnovat tvorbě pro děti a dospívající mládež. Tematicky svou pozornost soutředila k sebeutváření dítěte a k jeho potřebě setrvalé citové odezvy, která v proměňující se soudobé rodině není odpovídajícím způsobem naplňována. Prózy Heleny Šmahelové proto často nabízely dětskému čtenáři východisko v neformálních dětských skupinách a akcentovaly motivy, zdůrazňující jejich výchovné působení při zachovávání spontánního a přirozeného rozvoje osobnosti protagonistů (Mládí na křídlech, Karlínská číslo 5, Chrabrovka); autorka usilovala také o sondy do nitra dospívajích dívek a pokoušela se o analýzu celého spektra příčin, které brání jejich touze po plném, opravdovém prožitku světa. Vykreslením složitosti dětské individuality a zpochybněním přínosu řízené kolektivní výchovy a jejího nadřazování výchově rodinné tak zaujal už na konci 50. let román pro dívky Velké trápení; průhledy do nitra dospívající hrdinky, nucené vyrovnávat se s chvatem moderního rodinného života a najít si vlastní životní opory, přiblížil cyklus próz Magda, Dva týdny prázdnin a Jsem už velká dívka; složitost dívčího dospívání byla i tématem prózy Žárlivost, obraz života harmonické rodiny, patrný i přes pubertální problémy citového vztahu sourozenců přinesla próza Bratr a sestra. Mladším dětem autorka adresovala prózy s hrdinkou Dorou (Dora a medvěd, Kdy přijde Dora?, Dora na cestách), nejmenším čtenářům příběh o holčičce a psíkovi Lenka a Bob. – Ženský úhel pohledu je příznačný rovněž pro autorčiny prózy o dospělých a pro dospělé, vzniklé v 60. a 70. letech. Reflektovala v nich opět složitost vazeb milostných a manželských, příčiny citového odcizení partnerů i faktický rozklad vztahů, nastolovala otázku svobody rozhodnutí jedince a jeho osobní odpovědnosti (Muž a žena, Sobectví); pouze výjimečně pak dospěla k výslednému harmonizačnímu gestu (Dům radostí). Tatáž problematika prostoupila také historický román inspirovaný osudem autorčiny matky kontrapunktickým k nezávislému údělu dcery (Žena roku 1900). Ke kořenům otcova mlynářského rodu, mapovaného rodinnými dokumenty od konce 18. století, autorka sestoupila v rozsáhlé románové trilogii, odkrývající barvitou fresku stále rychleji uplývající doby (Stíny mých otců, Stopy mých otců, Hlasy mých otců). Jako doplnění mozaiky rodové historie i kulturního klimatu 20. století lze chápat Šmahelové práce memoárové (Vzpomínky na Jaromíra Johna, Listy z deníku, Vůně letních jablek) i autobiografický klíčový román Útěk postřeleného zajíce. Z linie autorčiny tvorby se vymyká biografický román Soumrak, který v okamžiku svého vzniku (1974) nemohl být vydán, neboť ztvárňuje dramatickou válečnou epizodu ze života JUDr. J. C. Kotrlého, účastníka protinacistického odboje a poúnorového emigranta. – V 70. letech Šmahelová přepracovala své některé starší práce, přičemž v přepracování románu Pelantovi, vydaném s titulem Dědicové snů, se soustředila zejména na hlubší prokreslení historického a společenského kontextu příběhu.