Vilém SACHER

 Vyrůstal v početné rodině krejčího. Maturoval na prostějovském reálném gymnáziu (1925) a jako vynikající student byl doporučen na vojenskou akademii v Hranicích (1925–1927). Po jejím absolvování sloužil jako poručík u 105. dělostřeleckého pluku v Českých Budějovicích. V letech 1934–1937 pokračoval ve studiu na Vysoké škole válečné v Praze, poté byl v hodnosti kapitána přeložen na velitelství 3. rychlé divize do Bratislavy. Se vznikem Slovenského štátu a okupací Čech a Moravy se musel vrátit do Prahy, kde mu bylo v rámci likvidace velitelského sboru bývalé Čs. armády přiděleno civilní zaměstnání v Elektrických podnicích. Do uzavření vysokých škol krátce navštěvoval novinářské oddělení Svobodné školy politikých nauk. Aktivně pracoval v ilegální vojenské odbojové organizaci Obrana národa. Počátkem roku 1940 se přes Slovensko, Maďarsko (zde byl několik týdnů vězněn, propuštěn na zásah jugoslávského diplomata M. Kićevace), Srbsko a Blízký východ dostal do Francie. Po její kapitulaci odešel v červnu 1940 do Velké Británie, kde působil jako přednosta 2. (zpravodajského) oddělení 1. čs. brigády na základnách v Cholmondeley a Leamingtonu. Později byl přidělen do studijní skupiny exilového ministerstva národní obrany v Londýně (mj. se zde připravovalo ozbrojené povstání v protektorátu a na Slovensku). Roku 1943 byl odvelen do SSSR s úkolem založit a vycvičit 2. čs. paradesantní brigádu v Jefremově. Po vážném zranění při autohavárii, které jej natrvalo vyřadilo z výsadkářského výcviku, převzal velení dělostřelectva 3. čs. brigády v Sagaduře. S touto jednotkou prošel boji u Dukly, Jasla, Liptovského Mikuláše aj. V letech 1946–1947 působil na Akademii generálního štábu K. J. Vorošilova v Moskvě. Po návratu vedl 3. oddělení hlavního štábu a stal se velitelem dělostřelecké divize Kolín a Mladá Boleslav. Jako zapálený sportovec stanul v čele Armádního tělovýchovného klubu, byl autorem armádního vystoupení na 9. Všesokolském sletu v červnu 1948. Roku 1950 byl povýšen na generálporučíka, ale již v následujícím roce byl během armádních čistek propuštěn do zálohy. Po nuceném vystěhování do Skalice u České Lípy byl až do roku 1955 zaměstnán u lisu v českolipské Tatře a jako lesní dělník, později pracoval v pohostinství (Jablonec nad Nisou, Hamr na Jezeře, Lázně Libverda, Mariánské Lázně, Doksy, Špindlerův Mlýn). V roce 1965 byl částečně rehabilitován, stal se provozářem pražské vojenské zotavovny a od roku 1967 vedoucím svazáckého Junior-hotelu. V roce 1970 neprošel prověrkami, byl zbaven místa a poslán do důchodu. Jeho knihy byly vyřazeny z knihoven i edičních plánů. Po podpisu Charty 77 byl degradován na vojína a současně mu byly odňaty čs. řády a vyznamenání spolu se zákazem nosit vyznamenání jiných států. Plně rehabilitován byl v roce 1990.