František VINANT
* 26. 4. 1934, Praha
† 14. 12. 1980, Čelákovice
Prozaik, básník
Vlastním jménem František Petiška, bratr spisovatele Eduarda Petišky, strýc prozaika Eduarda
Martina. Jeho manželka Ladislava Petišková (* 1943, roz. Ježková, sňatek 1964) je divadelní historička. – Vinant se po maturitě na gymnáziu v Brandýse nad Labem (1953) přihlásil na Lékařskou fakultu hygienickou UK. Studia zakončil 1960 (MUDr.), ale již na konci 1959 se stal asistentem na katedře hygieny práce a chorob z povolání téže fakulty, kde působil do roku 1966. Věnoval se fyziologii práce, později však především klinickým otázkám chorob z povolání, což jej dovedlo k dlouhodobé stáži na interním oddělení, kde také získal atestaci (1969). 1963 se stal šéfredaktorem nově založeného časopisu
Tvář, ale již po roce se této funkce vzdal, mj. pro názorové neshody s částí redakce. 1966 opustil Prahu a stal se závodním lékařem v Milevsku (do 1969), ke konci též jako zastupující obvodní lékař v Bernarticích. 1969 se vrátil se svou rodinou do Čelákovic, kde již předtím žil s matkou, a přijal místo obvodního lékaře v Brandýse nad Labem. Zájem o divadlo (již jako gymnazista ochotničil) jej v sezoně 1970/71 přivedl do
Divadla Járy Cimrmana, kde vystupoval jako herec v několika inscenacích.
Literární tvorbě se věnoval od studentských let, první verše časopisecky uveřejnil 1958. Publikoval v časopisech Květen,
Plamen,
Host do domu,
Tvář, Mladý svět,
Literární noviny, Program Státního divadla Brno, Sedmička pionrů, Práce, Ahoj na sobotu, posmrtně v
Kmeni a Literárních novinách. Čs. televize vysílala dramatizaci jeho povídky Osvětová přednáška v Suché Vrbici (1992, r. Ladislav Smoljak, sc.
Zdeněk Svěrák),
Český rozhlas (stanice
Vltava) dramatizaci povídky Mlhou tam a zpět s názvem Přes řeku (1996, r.
Josef Henke, sc.
Josef Plechatý).
Za svého života se
Vinant knižního vydání své tvorby nedočkal. Přesto z básní, roztroušených po časopisech a novinách, vystupuje jako výrazná umělecká osobnost, která měla schopnost vytvořit na malé ploše atmosféru neopakovatelného a jedinečného okamžiku lidského života. Jeho lyrická poezie, inspirovaná
Františkem
Halasem, má myšlenkovou hloubku i jemnou nostagii, je úsporná a pregnantní v pojmenování a mefafoře. Lyrika v sobě Vinant nezapřel ani v povídkách, vydaných posmrtně nejprve ve výboru Přes řeku a později souborně v knize Mlhou tam a zpět, do nichž se promítlo také jeho povolání, blízkost k lidské bolesti. Jako dobrý diagnostik lidské duše dokázal ve svých drobných prózách citlivě zacházet se situacemi a slovem, ale rovněž do jejich struktury přenést přesně odposlouchaný dialog prostých lidí, svých pacientů. V rukopise zůstala sbírka Vratič (Sám sobě na pospas), kterou Vinant před smrtí připravil z publikovaných, ale i z dosud neotištěných veršů.
BIBLIOGRAFIE
Próza: Přes řeku (PP 1986); Mlhou tam a zpět (PP 1998).LITERATURA
Studie a články: A. Branald: předmluva in Přes řeku (1986); R. Matys: doslov in Mlhou tam a zpět (1998).Recenze: Přes řeku: Z. Heřman, MF 3. 6. 1987; J. Lukeš, SvSl 10. 9. 1987; A. Hájková, LM 1988, č. 1; Š. Vlašín, Kulturní práce 1987, č. 17 * Mlhou tam a zpět: A. Haman, NK 1999, č. 21; R. Fridrich, Host 1999, č. 6.
Autor hesla: Václav Štěpán (1998)
Aktualizace hesla: 31. 10. 2006
(mlp)
Aktualizace bibliografie: 31. 10. 2006
(mlp)