Miroslav HEŘMAN
Literární historik, editor, překladatel
Narodil se v učitelské rodině se širokou kulturní, zvláště hudební tradicí (rodinu mj. často navštěvoval skladatel Josef Suk). Z rodinného prostředí si
Heřman odnesl i silný zájem o ruskou literaturu. Dětství prožil na Benešovsku (Neveklov, Divišov), kam otce přivedlo jeho povolání. Na venkově vychodil obecnou školu, v Benešově u Prahy pak klasické gymnázium, kde roku 1924 maturoval. V letech 1924–1927 studoval na Filozofické fakultě UK slovanskou filologii se zvláštním zaměřením k rusistice a bohemistice (titul PhDr. získal v roce 1938 prací
Maxim Gorkij. Dělník v jeho díle, titul CSc. roku 1963 prací
Josef Dobrovský a české předbřeznové příslovnictví). Během vysokoškolského studia navštěvoval i knihovnické kurzy a po složení knihovnických zkoušek pracoval od roku 1927 v
Ústřední knihovně hlavního města Prahy, kde nakonec vedl katalogizační a nákupní oddělení. Jako nejbližší spolupracovník ředitele knihovny Jana Thona byl považován za jeho budoucího nástupce ve funkci, v roce 1949 byl však z politických důvodů propuštěn. Až do dubna 1971, kdy odešel do penze, byl odborným a posléze vědeckým pracovníkem
Ústavu pro českou literaturu ČSAV; zprvu působil v bibliografickém oddělení, pak v oddělení literárněhistorickém. V předválečném období procestoval za studijním účelem Německo, Dánsko a Švédsko, později v souvislosti s vědeckým zájmem o
Josefa Dobrovského navštívil SSSR, Jugoslávii a Rakousko. Heřmana poutalo dlouholeté přátelství s prozaičkou Annou Marií Tilschovou, básníky
Františkem Halasem,
Františkem Hrubínem, Milošem Jirkem a kritikem
Antonínem Matějem Píšou. – Nevlastním Heřmanovým bratrem byl klavírní virtuos Jan Heřman (1886–1946).
Publikoval od roku 1927. Do počátku čtyřicátých let postupně přispíval do
Národních listů,
Rozprav Aventina,
Tvaru,
Čteme aj., v poválečném období do
Knih a čtenářů,
Listů filologických,
Slovesné vědy,
Slavie,
Literárních novin (
od roku 1950;
1952–1967),
Světa sovětů, a zejména do
České literatury. K edici
Z dějin české literatury Jaroslava Vlčka (1960) vypracoval s
Františkem Svejkovským doplňkovou bibliografii. Ve třicátých letech redigoval se Zdeňkem Gintlem a po jeho smrti sám
Postavy a osobnosti (1936), obsáhlý katalog životopisů a monografií kulturních osobností a o nich psaných kritických statí, a
Knihy českého domova (1939, Spisy Knihovny hlavního města Prahy, sv. 30), bibliografický seznam publikací majících vztah k Čechám. Užíval šifer: Hn, Hřn, mh, -mh-, M. H.
Heřman reprezentoval typ vzdělance, jehož široké vědomosti literárněhistorické i kulturologické značně přesahovaly vlastní tvorbu. Výchozím projevem jeho aktivity byla činnost knihovnická a bibliografická. Od ní postupně přešel k literárněhistorické práci vědecké. Bez nároku na metodologickou originalitu v ní uplatňoval východiska pražské neopozitivistické literárněvědné školy (Jan Máchal, Miloslav Hýsek, Albert Pražák), hlediska sociologická, životopisná, psychologická i ideografická. Do konce čtyřicátých let převažoval u Heřmana zájem o ruskou literaturu a kritiku realistického zaměření. Z tohoto zájmu vzešla knižní monografie
Maxim Gorkij a poválečné monografické pojednání o
Vissarionu Grigorjeviči Bělinském, publikované jako úvod k výboru z kritikových statí. V následujícím období se orientoval na bohemistiku. Ačkoliv nejdříve publikoval vědecko-populární monografii
Národní umělkyně Anna Maria Tilschová a i později se k autorům 20. století vracel, nejvlastněji byl zaujat literární problematikou 19. století, zvláště obrozeneckého období. Kromě drobnějších příspěvků vytěžil z této oblasti speciálně zaměřenou knižní studii
Josef Dobrovský a české příslovnictví, v níž po vylíčení jazykovědných počátků obrozeneckého zájmu o přísloví zhodnotil vědcův přínos české paremiologii a navíc novátorsky doložil využívání přísloví v obrozenecké literatuře. Heřmanův badatelský výzkum rusistický provázela aktivita překladatelská, jeho bohemistickou orientaci činnost textologická a editorská. Z ní vedle precizní péče o díla
Josefa Dobrovského a Anny Marie Tilschové nabyly zvláštní hodnoty dvě objevitelské edice soudniček (
141 soudniček, Rudolf Těsnohlídek:
Mrtvý u kříže a jiné soudničky), jimiž Heřman přispěl k docenění a obnově čtenářské popularity přehlíženého žánru.
Práce o literatuře:
Maxim Gorkij. Dělník v jeho díle (monografie, 1936); Národní umělkyně Anna Maria Tilschová (monografie, 1949); Josef Dobrovský a české příslovnictví (studie, 1968).
Překlady: J. I. Zamjatin: Vyléčený mnich (1934); V. G. Bělinskij: Výbor ze statí (1947, i ed.); A. N. Tolstoj: Petr I. (3. díl, 1947) +
Ruské národní pohádky (1950, i ed.);
A. A. Fadějev: Poslední z Udege (1950); I. V. Karnauchovová: Bohatýři (1951).
Uspořádal a vydal: J. J. Stankovský: Vlastencové z Boudy (1931) + Král-bídák (1932) + Maxmilian Rumpal, prachatický primátor (1932); J. Dobrovský: Rossica (1953, in J. D., Spisy a projevy, sv. 13, s K. Horálkem) + Českých přísloví sbírka (1963, tamtéž, sv. 17)
+ Literární a prozodická bohemika (1974, tamtéž, sv. 6); V.
B. Nebeský: O literatuře (1953); A. M. Tilschová: Černá dáma a jiné povídky (výbor, 1955, s K. Čechákem;
rozšíř. samostatně, 1958)
+ Vykoupení (1956) + Matky a dcery (1957) + Dědicové (1959) + Orlí hnízdo (1961) + Stará rodina (1965); J. Hůlka: Červené jaro (1956); B. Němcová: Básně a jiné práce (1957, s F. Váhalou); J. Krapka-Náchodský: Já ve tmách světla rozžíhal (výbor, 1959); Božena Němcová ve vzpomínkách (1961, s R. Havlem); 141 soudniček (výbor, 1968); R. Těsnohlídek: Mrtvý u kříže a jiné soudničky (výbor, 1971); A. Sova: Pankrác Budecius, kantor (1973).
Studie a články: R. Ferklová: Pražská městská knihovna a její lidé – pocta Janu Thonovi. Edice výběru z korespondence, in sb. Literární archiv 2014, sv. 46.
Recenze: Maxim Gorkij. Dělník v jeho díle: vbk (= V. Běhounek), PL 25. 11. 1936; EL (= J. Strnadel), Čin 1936, č. 19; J. Heidenreich (= J. Dolanský), LidN 27. 12. 1937 * Výbor ze statí V. G. Bělinského: jšk. (= J. Š. Kvapil), Naše doba 1947, č. 10 * Národní umělkyně Anna Maria Tilschová: K. Polák, Slovesná věda, 1949/1950, č. 1; D. Šajtar, Slezský sborník 1950, s. 119; M. Šváb, LF 1951, č. 1 * V. B. Nebeský: O literatuře: M. I. Křovák, Český lid 1955, č. 1 * A. M. Tilschová: Černá dáma a jiné povídky: J. K. Beneš, Nový život 1956, č. 4 * B. Němcová: Básně a jiné práce: sir (= J. Sirotek), Krásná literatura 1957, září/říjen * Josef Dobrovský a české příslovnictví: R. Havel, Listy 1969, č. 2; O. Králík, ČL 1969, č. 3; M. Krbec, Slavia 1969, č. 4 * 141 soudniček: J. Janáčková, ČL 1969, č. 5 * J. Dobrovský: Literární a prozodická bohemika: J. Hanzal, ČČH 1975, č. 1.
Nekrology: R. Havel, ČL 1972, č. 1; V. Svatoň, Československá rusistika 1972, č. 3; K. Krejčí, Slavia 1973, č. 4.
Archiv: LA PNP, osobní fond (zpracováno ve 2. stupni evidence, soupis
K. Bílek, 1997).
