Anna BLAŽÍČKOVÁ

V novelách pro děti a mládež Blažíčková věcně zobrazuje svět jako stále se rozšiřující životní prostor, do něhož se dětská postava zařazuje v souladu se svými znalostmi a zkušenostmi a který ji zároveň inspiruje k nezávazným hrám (próza s tématem prázdnin Směr Červený Újezd), či k vážnému studiu zajímavé problematiky (fascinace rodící se počítačovou technologií v próze Kdo nesází, nevyhraje aneb Dostane se Honza k počítačům?). Představuje v nich činorodé chlapecké hrdiny, v jejichž charakteristikách se snoubí objevitelské sklony s touhou po dobrodružství. Obtížnost přestupu z dětského světa do dospělosti a hledání životní cesty jsou tématem prózy Neomluvené hodiny, zasazené do gymnaziálního prostředí osmdesátých let, v níž je tentokrát dívčí hrdinka postavena před nutnost začít činit zodpovědná životní rozhodnutí. Autorčina pohádková tvorba se vyznačuje hojným využitím personifikačních postupů, jejichž pomocí konstruuje zápletky založené na přátelství mezi zvířecími a dětskými hrdiny (Zvířecí pohádky).
Teprve po roce 1989 začala být vydávána i Blažíčkové tvorba pro dospělé čtenáře. Jako první vyšla lyrizující sebereflexivní próza Psí víno (dokončená na počátku osmdesátých let), v níž se vypravěččiny zážitky z minulosti prolínají s jejími přítomnými zkušenostmi; autorka zde z trsů epických miniatur a vzpomínek na nejbližší příbuzné i rázovité figurky rodného kraje utváří mozaikovitý obraz domova jako jistoty a ochranné hradby před okolním světem, obraz duchovního a citového rozměru rodiny i osudové dimenze všeho konání. Konfrontací poetického světa svého dětství a starobyle patriarchálního způsobu života otce, korespondujícího s řádem přírody, s pozdějším osudem svým i svých blízkých dospívá k obnažení vlastní identity, v obecnější rovině se pak vyslovuje k hodnotám sdíleným kolektivní pamětí a neseným dalšími potomky. Soubor Čekání v zástupu obsáhl drobnější texty z let šedesátých a sedmdesátých, dokumentující autorčiny prozaické počátky, poučené postupy experimentální prózy; surreálně snová kauzalita dějů povídek tu kontrastuje s věcnou logikou jejich líčení. I v těchto textech Blažíčková vychází z emočního a hodnotového zázemí svého jihočeského dětství a rodinného kruhu, jenž je nesentimentálním zdrojem charakterových a morálních jistot. Stěžejní vyprávěcí linií nejrozsáhlejšího a nejpřiznaněji autobiografického díla Teď něco ze života je celoživotní vztah s literárním vědcem Přemyslem Blažíčkem (jehož smrt a autorčina snaha se s ní vyrovnat se stala impulsem ke vzniku memoárové prózy). Kompozičně rozvolněné dílo se v širokém proudu vzpomínek zaobírá podstatnými i marginálními událostmi z rodinného života, jež se prolínají (a zpravidla jsou i těsně provázány) se společenskou situací od šedesátých let minulého století až po dobu vzniku textu. Ostrý a přímočarý vypravěččin pohled ukazuje dlouholeté partnerské soužití jako bohatý intelektuální dialog dvou silných osobností, jež se společně snažily důstojně čelit nepřízni doby, a současně hledá a pojmenovává rozdílnost jejich přístupu ke světu a ve způsobu konfrontace s ním.