Jiří POKORNÝ

 Jiří Pokorný píše jednak standardní dramata vhodná pro interpretační divadlo a jednak libreta určená pro potřeby vlastních inscenací. Debutoval hrou Valašská čtverylka, v níž spolu s Lenkou Kolihovou-Havlíkovou transponovali sociální drama Františka Sokola-Tůmy Soucit (1899) do hororové parodie. Dalším jeho textem byl námět k inscenaci Plechovka, z velké části improvizované. Jako dramatik v tradičním slova smyslu se nejvíc ztotožnil s programem drsné, naturalistické divadelní poetiky coolness, která pracuje s estetikou ošklivosti a se společensky podrývavou nekonformitou. K tomuto žánru se přihlásil hrou Taťka střílí góly – rozhovorem syna s otcem, který je přerušen útokem ozbrojených grázlů. Navzdory naturalistickému zobrazení je výpověď díla též symbolická, neboť prizmatem outsiderství nahlíží přelom dvou společenských epoch: zatímco přečiny malého českého člověka ještě pramení z pozůstatků totalitního marasmu, grázlové už reprezentují novou společnost, která se nezastaví před ničím. Drama Odpočívej v pokoji, zachycující rozmíšku pohraničního gangu kvůli problémům s muslimskými migranty, opět vytváří modelový obraz Čech vykreslených jako typicky kriminální prostředí. Tématem i formálním prostředkem díla je vykolejené lidské jednání, v němž se měrnou jednotkou existence stávají peníze. Z širšího hlediska se pak svět ziskuchtivých, nelidských a bezbožných „barbarů“ v dříve křesťanském západním světě jeví jako ostudný kontrast lidskosti a víry pronásledovaných muslimů.
Po roce 2000 psal Pokorný zprvu méně rozsáhlé příležitostné texty. Hříčka Denis. Epilog k Monologům vagíny, která vznikla jako genderový pendant k feministickému dramatu Eve Enslerové (1998, česky 2002), je tragikomickou zpovědí mladíka, který se chystá změnit pohlaví. Intertextovým ohlasem je i fraška To jsem tedy nečekal. Krátká hra inspirovaná krátkými hrami Thomase Bernharda, karikující šéfa činohry Národního divadla Michala Dočekala. Rozporuplnosti Bernhardových postav se autor přiblížil vylíčením hlavního hrdiny jako snoba, který se nechce smířit s ubohou vybaveností „zlaté kapličky“, a tak alespoň předkládá publiku nestravitelné kusy. Halucinogenní pohled do sebevrahova nitra W. zjistil, že válka je v něm napsal Pokorný s Markem Horoščákem pro projekt Divadla Na zábradlí „Československé jaro“. Tuto část autorovy tvorby uzavírá experiment Smaragdový drak, skeč sestávající z jakési mysteriózní soulože.
Následující hry mají charakter autorských libret vznikajících na základě „dokumentárních“ materiálů. V roce 2004 Pokorný sestavil a zinscenoval životopis legendárního muzikanta a režiséra Emila Františka Buriana E. F. B. – Kladivo na divadlo (textová podoba hry se nedochovala). Také libreto k muzikálu Němcová! bylo pokusem o spisovatelčin životopisný portrét; formálně šlo o stylizované obrazy, v nichž autor spojil téma ženské identity a s tématem identity národní. V dramatu Hvězda stříbrného plátna Pokorný „převedl“ film Billyho Wildera Sunset Boulevard (1950) do parodie povrchního hollywoodského světa. V celovečerní hře Milada autor parodoval žánr telenovely, respektive tzv. mýdlové opery (odtud podtitul „nedokončená opera“). Nekarikoval ovšem pouze pokleslý stereotyp, v němž rodinné hodnoty vítězí nad okolní demoralizující nenávistí, nýbrž v titulní postavě také zesměšnil již relativně emancipovaný ideál ženských časopisů - výjimečnou, přitažlivou a osvícenou ženu. Rovněž hra Kabelky traktuje tragikomičnost ženského světa prostřednictvím metafory ženy coby kabelky. Drama Domov můj se vrací k fenoménu outsiderství. Pomocí osvědčeného prostředku – náhodného obratu neštěstí ve štěstí, který čtyřem bezdomovcům umožní náhle zbohatnout – hra varuje před hybridním potenciálem moci a zkažením člověka penězi. Hrdinou hry Kiler je herec, jenž se považuje za svědomí národa a zabíjí všechny, kteří se provinili proti běžnému společenskému chování a proti dobrému vkusu.
Pokorného hry jsou plné vzruchu, napětí a sváru, autor se snaží bez příkras pojmenovávat společenské problémy a jejich zobrazením přispívat k jejich řešení. Ať využívá drsné naturalistické prostředky či formy drásavé parodie, lze jeho dramata považovat za svého druhu morality.