Jiří POKORNÝ
* 4. 4. 1967, Kroměříž
Divadelní režisér a dramatik
Pochází z rodiny zdravotní sestry a skladníka, jeho první manželkou byla herečka Ela Lehotská (*1973). Po studiích na gymnáziu v Ostravě (maturoval 1985) střídal dělnická povolání: pracoval jako kulisák v divadle Jiřího Myrona, jako dělník v Nových hutích Klementa Gottwalda apod. Po základní vojenské službě studoval režii na Divadelní fakultě AMU (1989–1993). Jeho uměleckou orientaci ovlivnila stáž v Antverpách (1993) a pobyt na letní škole při The Royal Court Theatre v Londýně (1995). Na podzim roku 1993 nastoupil jako režisér do Činoherního studia v Ústí nad Labem (v letech 1993–1997 byl též uměleckým šéfem), odkud v roce 2001 přešel jako umělecký šéf do HaDivadla v Brně (do roku 2005). Od roku 2002 byl souběžně uměleckým šéfem pražského Divadla Na zábradlí, kde jako režisér působil až do počátku roku 2007. Od té doby je režisérem bez stálého angažmá a hostuje na různých českých a moravských scénách (soustavněji zejména v Divadle Ta Fantastika).
Divadelní hry publikoval v časopise Svět a divadlo (v č. 2/1998 Taťka střílí góly, v č. 2/1999 Odpočívej v pokoji, v č. 3/2003 Denis: Epilog k Monologům vagíny, v č. 6/2004 To jsem tedy nečekal / krátká hra inspirovaná krátkými hrami Thomase Bernharda/). Podle scénáře Kláry Formanové natočil v roce 1995 televizní film Dějinné události. – Debut Valašská čtverylka uvedl se spoluautorkou Lenkou Kolihovou-Havlíkovou pod pseudonymem J. L. Fást, hru Plechovka pod pseudonymem Jarol Ostraval.
Jiří Pokorný píše jednak standardní dramata vhodná pro interpretační divadlo a jednak libreta určená pro potřeby vlastních inscenací. Debutoval hrou Valašská čtverylka, v níž spolu s Lenkou Kolihovou-Havlíkovou transponovali sociální drama Františka Sokola-Tůmy Soucit (1899) do hororové parodie. Dalším jeho textem byl námět k inscenaci Plechovka, z velké části improvizované. Jako dramatik v tradičním slova smyslu se nejvíc ztotožnil s programem drsné, naturalistické divadelní poetiky coolness, která pracuje s estetikou ošklivosti a se společensky podrývavou nekonformitou. K tomuto žánru se přihlásil hrou Taťka střílí góly – rozhovorem syna s otcem, který je přerušen útokem ozbrojených grázlů. Navzdory naturalistickému zobrazení je výpověď díla též symbolická, neboť prizmatem outsiderství nahlíží přelom dvou společenských epoch: zatímco přečiny malého českého člověka ještě pramení z pozůstatků totalitního marasmu, grázlové už reprezentují novou společnost, která se nezastaví před ničím. Drama Odpočívej v pokoji, zachycující rozmíšku pohraničního gangu kvůli problémům s muslimskými migranty, opět vytváří modelový obraz Čech vykreslených jako typicky kriminální prostředí. Tématem i formálním prostředkem díla je vykolejené lidské jednání, v němž se měrnou jednotkou existence stávají peníze. Z širšího hlediska se pak svět ziskuchtivých, nelidských a bezbožných „barbarů“ v dříve křesťanském západním světě jeví jako ostudný kontrast lidskosti a víry pronásledovaných muslimů.
Po roce 2000 psal Pokorný zprvu méně rozsáhlé příležitostné texty. Hříčka Denis. Epilog k Monologům vagíny, která vznikla jako genderový pendant k feministickému dramatu Eve Enslerové (1998, česky 2002), je tragikomickou zpovědí mladíka, který se chystá změnit pohlaví. Intertextovým ohlasem je i fraška To jsem tedy nečekal. Krátká hra inspirovaná krátkými hrami Thomase Bernharda, karikující šéfa činohry Národního divadla Michala Dočekala. Rozporuplnosti Bernhardových postav se autor přiblížil vylíčením hlavního hrdiny jako snoba, který se nechce smířit s ubohou vybaveností „zlaté kapličky“, a tak alespoň předkládá publiku nestravitelné kusy. Halucinogenní pohled do sebevrahova nitra W. zjistil, že válka je v něm napsal Pokorný s Markem Horoščákem pro projekt Divadla Na zábradlí „Československé jaro“. Tuto část autorovy tvorby uzavírá experiment Smaragdový drak, skeč sestávající z jakési mysteriózní soulože.
Následující hry mají charakter autorských libret vznikajících na základě „dokumentárních“ materiálů. V roce 2004 Pokorný sestavil a zinscenoval životopis legendárního muzikanta a režiséra Emila Františka Buriana E. F. B. – Kladivo na divadlo (textová podoba hry se nedochovala). Také libreto k muzikálu Němcová! bylo pokusem o spisovatelčin životopisný portrét; formálně šlo o stylizované obrazy, v nichž autor spojil téma ženské identity a s tématem identity národní. V dramatu Hvězda stříbrného plátna Pokorný „převedl“ film Billyho Wildera Sunset Boulevard (1950) do parodie povrchního hollywoodského světa. V celovečerní hře Milada autor parodoval žánr telenovely, respektive tzv. mýdlové opery (odtud podtitul „nedokončená opera“). Nekarikoval ovšem pouze pokleslý stereotyp, v němž rodinné hodnoty vítězí nad okolní demoralizující nenávistí, nýbrž v titulní postavě také zesměšnil již relativně emancipovaný ideál ženských časopisů - výjimečnou, přitažlivou a osvícenou ženu. Rovněž hra Kabelky traktuje tragikomičnost ženského světa prostřednictvím metafory ženy coby kabelky. Drama Domov můj se vrací k fenoménu outsiderství. Pomocí osvědčeného prostředku – náhodného obratu neštěstí ve štěstí, který čtyřem bezdomovcům umožní náhle zbohatnout – hra varuje před hybridním potenciálem moci a zkažením člověka penězi. Hrdinou hry Kiler je herec, jenž se považuje za svědomí národa a zabíjí všechny, kteří se provinili proti běžnému společenskému chování a proti dobrému vkusu.
Pokorného hry jsou plné vzruchu, napětí a sváru, autor se snaží bez příkras pojmenovávat společenské problémy a jejich zobrazením přispívat k jejich řešení. Ať využívá drsné naturalistické prostředky či formy drásavé parodie, lze jeho dramata považovat za svého druhu morality.
Po roce 2000 psal Pokorný zprvu méně rozsáhlé příležitostné texty. Hříčka Denis. Epilog k Monologům vagíny, která vznikla jako genderový pendant k feministickému dramatu Eve Enslerové (1998, česky 2002), je tragikomickou zpovědí mladíka, který se chystá změnit pohlaví. Intertextovým ohlasem je i fraška To jsem tedy nečekal. Krátká hra inspirovaná krátkými hrami Thomase Bernharda, karikující šéfa činohry Národního divadla Michala Dočekala. Rozporuplnosti Bernhardových postav se autor přiblížil vylíčením hlavního hrdiny jako snoba, který se nechce smířit s ubohou vybaveností „zlaté kapličky“, a tak alespoň předkládá publiku nestravitelné kusy. Halucinogenní pohled do sebevrahova nitra W. zjistil, že válka je v něm napsal Pokorný s Markem Horoščákem pro projekt Divadla Na zábradlí „Československé jaro“. Tuto část autorovy tvorby uzavírá experiment Smaragdový drak, skeč sestávající z jakési mysteriózní soulože.
Následující hry mají charakter autorských libret vznikajících na základě „dokumentárních“ materiálů. V roce 2004 Pokorný sestavil a zinscenoval životopis legendárního muzikanta a režiséra Emila Františka Buriana E. F. B. – Kladivo na divadlo (textová podoba hry se nedochovala). Také libreto k muzikálu Němcová! bylo pokusem o spisovatelčin životopisný portrét; formálně šlo o stylizované obrazy, v nichž autor spojil téma ženské identity a s tématem identity národní. V dramatu Hvězda stříbrného plátna Pokorný „převedl“ film Billyho Wildera Sunset Boulevard (1950) do parodie povrchního hollywoodského světa. V celovečerní hře Milada autor parodoval žánr telenovely, respektive tzv. mýdlové opery (odtud podtitul „nedokončená opera“). Nekarikoval ovšem pouze pokleslý stereotyp, v němž rodinné hodnoty vítězí nad okolní demoralizující nenávistí, nýbrž v titulní postavě také zesměšnil již relativně emancipovaný ideál ženských časopisů - výjimečnou, přitažlivou a osvícenou ženu. Rovněž hra Kabelky traktuje tragikomičnost ženského světa prostřednictvím metafory ženy coby kabelky. Drama Domov můj se vrací k fenoménu outsiderství. Pomocí osvědčeného prostředku – náhodného obratu neštěstí ve štěstí, který čtyřem bezdomovcům umožní náhle zbohatnout – hra varuje před hybridním potenciálem moci a zkažením člověka penězi. Hrdinou hry Kiler je herec, jenž se považuje za svědomí národa a zabíjí všechny, kteří se provinili proti běžnému společenskému chování a proti dobrému vkusu.
Pokorného hry jsou plné vzruchu, napětí a sváru, autor se snaží bez příkras pojmenovávat společenské problémy a jejich zobrazením přispívat k jejich řešení. Ať využívá drsné naturalistické prostředky či formy drásavé parodie, lze jeho dramata považovat za svého druhu morality.
BIBLIOGRAFIE
Dramata: W. zjistil, že válka je v něm (s Markem Horoščákem, 2005 i prem.); scénicky: Valašská čtverylka (1993, s L. Havlíkovou; pod spol. pseud. J. L. Fást); Taťka střílí góly (1999); Plechovka (1999, pod pseud. Jarol Ostraval); Odpočívej v pokoji (1999); Denis. Epilog k Monologům vagíny (2003); E.F.B. – Kladivo na divadlo (2004); Milada /Nedokončená opera/ (2007); Němcová! (2008); Kabelky (2009); Hvězda stříbrného plátna (2011); Domov můj (2011); Kiler (2012).Příspěvky ve sbornících: Česká divadelní hra 90. let (2003, hra Taťka střílí góly); Standa má problém a další malé hry pro velké SADisty (2006, hra Smaragdový drak); Czech plays. Seven new works (2009, hra Taťka střílí góly).
LITERATURA
Studie a články: K. Král: Zločin čili drama, SaD 1999, č. 2; L. Jungmannová, Labyrint revue 1999, č. 5/6; M. Ljubková: Dvě hry ze severu, KPRR 2000, č. 16; D. Drozd: Ty nové hry jsou jen slovní bahno?, in Podoby soudobého evropského dramatu (2001); V. Šebesta: Jiří Pokorný a ústecká škola, SaD 2003, č. 3; D. Kroča: Krize mikrosvěta, Weles 2004, č. 20; B. Hoffmann, J. Hoffmannová: O drsné (nekonvenční) dramatice a nekonvenční (drsné) češtině na českých jevištích, in Přednášky z 48. běhu Letní školy slovanských studií (2005); R. Adamová: Jiří Pokorný a „Ústecká“ škola“ – divadelní tvorba 1993/1994–2000/2001, in Sborník prací filozofické fakulty brněnské university Q 10 (2008).Recenze: Valašská čtverylka: K. Štěpánová, LidN 15. 1. 1994; M. J. Švejda, DivN 1994, č. 3 * Taťka střílí góly!: J. P. Kříž, Právo 26. 1. 1999; B. Mazáčová, DivN 1999, č. 4; R. Erml, Reflex 1999, č. 5; J. Sloupová, Týden 1999, č. 6; J. P. Kříž, Týdeník Květy 1999, č. 12; J. Mlejnek, Uni 1999, č. 2; Z. A. Tichý, MFD 6. 12. 1999 * Plechovka: J. Mlejnek, DivN 1999, č. 16 * Odpočívej v pokoji: J. Machalická, LidN 1. 12. 1999; K. Hejková, Nedělní noviny 5. 12. 1999; J. P. Kříž, Právo 29. 12. 1999; R. Erml, DivN 1999, č. 21 * Denis. Epilog k Monologům vagíny: J. Bohutínská, DivN 2003, č. 13 * E.F.B. – Kladivo na divadlo: M. Boková, LidN 27. 9. 2004; J. P. Kříž, Právo 2. 10. 2004; V. Hulec, MFD 8. 10. 2004; J. Pašmik, Respekt 2004, č. 40; R. Erml, Reflex 2004, č. 41; F. Kuznik, Prague Post 2004, č. 41; Z. A. Tichý, Mladý svět 2004, č. 40; J. Herman, DivN 2004, č. 17; J. Peňás, Týden 2004, č. 49; K. Král, SaD 2005, č. 3; V. Hulec, DivN 2007, č. 5 * W. zjistil, že válka je v něm: V. Hulec, MFD 4. 5. 2005; V. Mikulka, DivN 2005, č. 11; J. Kerbr, Týdeník Rozhlas 2005, č. 28 * Milada: R. Kunderová, Pražský deník 22. 5. 2007; S. Hrbotický, HN 4. 6. 2007; J. Erml, MFD 6. 6. 2007; J. Paterová, LidN 11. 6. 2007; V. Hulec, DivN 2007, č. 12; K. Rathouská, Reflex 2007, č. 23; K. Černá, Theatre 2007, sv. 3 * Němcová!: J. Herman, MFD 14. 5. 2008; R. Hrdinová, Právo 14. 5. 2008; M. Čechlovská, HN 15. 5. 2008; J. Císař, LidN 15. 5. 2008; I. Žáček, DivN 2008, č. 17 * Hvězda stříbrného plátna: R. Hrdinová, Právo 7. 3. 2011; L. Mareček, MFD 9. 3. 2011; K. Slámová Bartošová, LidN 10. 3. 2011; J. Mlejnek, DivN 2011, č. 6 * Domov můj: R. Sikora, LidN 3. 11. 2011; M. Reslová, HN 9. 11. 2011. J. Kolář, DivN 2011, č. 20 * Kiler: M. Reslová, HN 14. 3. 2012.
Rozhovory: Rozhovor s uměleckým šéfem ČS Jiřím Pokorným, Divadlo 1994, č. 12 (tazatel neuveden); T. Stanislavčík: Jak mám vědět, kde jsem to ukradl?, LidN 21. 1. 1999; J. P. Kříž: Chci se věnovat současným autorům, Právo 15. 3. 1999; J. Kerbr: Pořád jsme inscenovali pohřby, SaD 1999, č. 2; J. Kerbr ad.: Nejsme mesiáši, SaD 2000, č. 6; M. J. Švejda: Česká sezóna, DivN 2000, č. 18; R. Erml: Lov okamžiků, Reflex 2000, č. 30; P. Cekota: Rozhovor s Jiřím Pokorným, Festivalový zpravodaj Setkání 2000 / Stretnutie 2000, č. 3; J. Machalická: Spokojenost náleží vykrmenému vepři, LidN 25. 1. 2001; K. Jungová: S Jiřím Pokorným, in: 30 let Činoherního studia, Ústí n L. 2002; R. Drkl: Zklamat se můžu jen sám v sobě, DivN 2003, č. 17; R. Erml: I Don't Like Generalised Theatre, Czech Theatre 2004, č. 20; V. Bednářová: Jiří Pokorný, Reflex 2004, č. 28; A. Grusková: Rozdelenie sme ani nevzali na vedomie, Sme 1. 6. 2005; S. Hrbotický: Lovíme autora, hledáme talent, jako byl Josef Topol, HN 10. 3. 2006; A. Balíčková: Sedmdesát smutných herců, A2 2006, č. 23; J. Rauvolf: Vršení marasmu, Instinkt 2007, č. 12; D. Nesnídal: Myslívám na Sněhurku, Mladý svět 2007, č. 29; V. Bednářová: Režisér s příšernou pověstí, LidN 21. 10. 2011.
Autor hesla: Lenka Jungmannová (2012)
Aktualizace hesla: 30. 9. 2012
(lj)
Aktualizace bibliografie: 30. 9. 2012
(lj)