Zdeněk BARBORKA

Ačkoli bývá Zdeněk Barborka charakterizován primárně jako experimentální básník, rozsáhlý posmrtný výbor Hommage, shrnující autorovy dříve publikované i dosud nepublikované texty, ho potvrzuje jako tvůrce různorodých poloh. Vedle postupů experimentálních hrály v jeho tvorbě důležitou roli také tematizace všednosti i dějinnosti, ironická nadsázka, existenciální reflexe a tvůrčí oživování literární paměti. Všechny tyto tendence jsou patrné již v knižní prvotině Plavba, do níž autor začlenil i část cyklu Deset básní pro V. V. M. (celý knižně 2009), který vznikl v roce 1963 jako hold obrazovému dílu výtvarníka Vladimíra V. Modrého. Sbírka Plavba shrnuje lyrickou i epickou poezii, jakož i první ukázky Barborkových experimentálních postupů. V oddíle „Vyprávění“ dochází k rozvolnění, ba prozaizaci verše a skladby se nápadně přibližují narativní próze simulující spontánní ústní promluvu. Humor je zde propojován s existencialitou, která je prostředkována jakoby „podprahově“, bez náznaku patosu.
Jako autor experimentální tvorby, jíž se věnoval od druhé poloviny šedesátých let, byl Barborka poprvé představen ve sborníku Experimentální poezie (1967). Ze sbírky Procesuální texty vyšel na počátku sedmdesátých let pouze německý výbor (Urteil), v relativní úplnosti byla rekonstruována a česky poprvé publikována až ve výboru Hommage; předtím přinesly podstatné ukázky Barborkových literárních experimentů sborník Vrh kostek (1993) a výbory Poeticko-policejní konfabulace a Štamgastovo zešílení. V experimentální tvorbě postupoval Barborka podle předem dané metody, kdy je výchozí text proměňován v důsledku zásahů do makrostruktury (gramatické a logické vazby s jinými slovy) i mikrostruktury slova (slabičné a hláskové uspořádání). Původně minimální text se buď postupným „nabýváním“ rozrůstá do své výsledné podoby, nebo je naopak souvislý textový proud postupně destruován ubýváním, mizením slov, slabik a hlásek. Barborkovy experimentální texty jsou tedy i prostorové útvary, jež vedle jazykové materie vypovídají i svou stránkou vizuální. Autor se prostřednictvím experimentálních postupů snažil zachytit procesy, děje a dění přirozené (umírání, rakovinné bujení, postupné ozpomínání, zešílení) i umělé povahy. V případě simulace procesů umělých se zaměřoval na vytvoření textových ekvivalentů polyfonních skladeb (barokních fug); jako jazykový materiál těchto skladeb mu obvykle sloužil biblický či jiný literární pretext (např. Proces Franze Kafky v básnické skladbě Fuga /Franz Kafka/, knižně in Hommage). Na transformaci, resp. dějové redukci cizích literárních textů je založen cyklus Redukce aneb Sedm klenotů světového písemnictví (knižně in Hommage). Dominantní je zde téma smrti, tragičnosti i bídy lidského osudu, charakteristické pro celou Barborkovu tvorbu.
V prózách, jež byly shrnuty do svazku Hommage (cyklus prozaických „studií“ Ignác, Písni!, Všední odpoledne učitelky Julie K., Z cest revizního technika ad.), Barborka nezapře svou básnickou i experimentální minulost: do textů pronikají různé experimentální metody a postupy; příznačná je také výrazná zvukomalebnost, sémantizace hlásek, rytmizace a neobvyklá obraznost. Prostřednictvím jazykově-obrazné aktualizace a nekonvenčnosti je pohled na banální, všední skutečnost aktualizován, ozvláštňován, znejišťován i dramatizován. Vedle smyslu pro (černý) humor, ironii, grotesku i sarkasmus patří k charakteristickým rysům Barborkových próz prolnutí snu a skutečnosti, fiktivní reality a světa literatury a mýtů. Nepřehlédnutelný je rovněž sebereflexivní rozměr; metatextové poznámky v sobě přitom nesou nezakrytý (sebe)ironický podtón a odhalují autorovo „zápolení“ s prozaickým žánrem. V atmosféře Barborkových próz lze zaslechnout ozvuky surrealismu; intertextovostí a intermedialitou (aluzemi či přímými zmínky konkrétních děl literárních, výtvarných, hudebních, filmových) ovšem předznamenávají i literární postmodernu.