Historický román s metaforickými prvky situovaný do 18. stol. a soustředěný k otázkám duchovního hledání a intelektuální svobody.
Jak naznačuje název, skládá se román ze dvou částí. První z nich je stylizována jako nikdy neodeslaná odpověď knihovníka zaměstnaného u hraběte Františka Antonína Šporka na list bývalého přítele, nyní právníka a Šporkova odpůrce. Z knihovníkova dopisu postupně vysvítají okolnosti konfliktu svobodomyslného jansenisty, mecenáše umělců a originálního šlechtice s církevní a světskou mocí až po násilné potlačení "kukské duchovní rebelie". Hlavní postavou románu je ovšem sám pisatel dopisu, znalec dějin náboženství, filozofie a literatury, přítel básníka Bohumíra Hynka BILOVSKÉHO, sochaře Matyáše BRAUNA a malíře Petra BRANDLA. Jeho očima sledujeme Šporkovu náladovost, politické manévrování, duchovní boj proti deformaci křesťanství a střety s jezuitským řádem v Žírči, vzdálené jen pár kilometrů od zámku v Kuksu. Z jeho hlediska jsou zachyceny neduhy doby, plné přetvářky a úskoků. Aktuálním časem vyprávění jsou zhruba 20. a 30. léta 18. stol., ale v reminiscencích se bibliotékář vrací do dětství, k jinošskému pobytu v konviktu, kde on, adresát jeho listu a Antonín KONIÁŠ tvořili nerozlučný trojlístek. Vzpomíná na měsíce prožité v Paříži, tak důležité pro jeho duchovní rozvoj, na málo plodný život v Olomouci před tím, než se dostal do Šporkových služeb. Pisatelův monolog vypovídá o hledání pravdy nejen při studiu složitých otázek víry a hereze, ale také při posuzování lidských povah, jak s nimi vypravěč přicházel do styku během pobytu v Kuksu, kde se mísili lidé upřímného srdce (např. stařičtí manželé Istvan a Ilona Rakovi) s podivnými existencemi (trpaslice madam Zwerg) a povrchními návštěvníky místních lázniček. Druhá, podstatně kratší část románu - Epilog - je pak jakýmsi dovětkem dopisu, který bibliotékář zhruba po 40 letech znovu objevil kdesi na půdě svého domu. Rekapituluje v ní své osudy po odchodu z Kuksu až po poslední dny života v Olomouci už za změněných tereziánských poměrů.
Znalost dobových reálií a proniknutí do duchovního klimatu 18. stol. autorovi umožnily opravit zafixovaný obraz vrcholícího temna, vytvořený jiráskovskou tradicí. Vyprávění v 1. osobě dodává konkrétnímu osudu barokního intelektuála na naléhavosti a zároveň posiluje jeho rysy nadčasové, to, co z něj činí součást nepřetržitého proudu lidského úsilí o poznání pravdy a smyslu bytí. Obraz náboženského útlaku se stává podobenstvím každého totalitního systému se sítí konfidentů, křivením páteří a psychickým deformováním lidí. Dokonale ovládané umění přetvářky a pletichaření vládnoucích se tu konfrontují s podílem osobní zodpovědnosti jedince za morální stav doby. Vyprávění racionálně založeného knihovníka v sobě spojuje subjektivní prožitky s objektivitou a střízlivostí při hledání pravdy. Vypravěč přerůstá události, jichž se účastní, hloubkou svého poznání. Bez apriorních předsudků je v románě ztvárněna postava pátera KONIÁŠE, knihovníkova přítele z Tovaryšstva Ježíšova, po letech zapleteného do sporů s hrabětem: Žáčkovo pojetí se pokouší pochopit a vyložit rozporuplnou povahu člověka, který je zaujat svým nadosobním posláním, a proto potlačuje vlastní přirozenost. Apokryfem nazval autor svůj román zřejmě proto, že ústy knihovníka uvažuje o nemožnosti beze zbytku poznat a pochopit příčiny a následky lidských skutků a minulých událostí, které se neobejdou bez komolení a často i záměrných retuší při jejich interpretaci. - Podle povahy vyprávění (vzpomínky, výjevy ze života v Kuksu, úvahy o studovaných historických osobnostech a událostech) střídají se v dopise plynule různé žánry - deníkový záznam, epický příběh, esej -, aniž by drobily text na nestejnorodé úseky, a to díky výraznému jazyku s využitím náznaků dobového stylu, metafor a rčení. Nutnost smířit se s relativností pravdy a s věčně se opakující zranitelností, se stárnutím a zánikem, naplňuje Žáčkův kultivovaný román oparem rezignace a nostalgie i poznáním, že každý osud se stává součástí dějin, podílí se na nich a chtě nechtě o nich i svědčí.
Podobně jako prvotina JANA ŽÁČKA (nar. 31. 1. 1932 v Pardubicích), baladická historická próza Dřevoryt o knězi a rychtářovi (1978), exkurs do časů josefínských reforem, vyrůstá také Apokryf o hraběti Šporkovi a Epilog z takového pojetí dějin, které hledá analogie cítění a jednání člověka minulosti a člověka autorovy současnosti. Navazuje tak na tu linii české historické prózy 20. až 40. let, která přistupovala k historii s filozofickou koncepcí, jak ji představují díla V. VANČURY na jedné straně, a na straně druhé romány J. DURYCHA a K. SCHULZE, od sklonku 60.let potom romány V. KÖRNERA a J. ŠOTOLY, jehož Tovaryšstvo Ježíšovo vypovídá přibližně o stejné epoše jako Apokryf. Odhalením vnitřní rozpornosti a složitosti dobových duchovních proudů i osobností napomáhá kniha při odstraňování předsudků vůči baroknímu období v českých dějinách. Předcházející Žáčkova práce, novela Mykologický kroužek (1983), zachycuje atmosféru maloměsta z let 1947-48, především je však modelovou prózou o mechanismech politiky a politikaření. Román Nesklopím očí svých (1990) je do širších souvislostí včleněný obraz české politiky v době prusko-rakouské války 1866 s úvahami o české povaze i smyslu našich dějin. Ke svatořečení Jana Sarkandra vyšel Žáčkův oslavný román A oddělil světlo od tmy (1994). Román Planý most (1997), jehož základ tvoří rodová kronika, zatěžují autorské komentáře a řada odboček. Zatím poslední autorův román Katedrála (2000), tendenční apoteóza katolické církve, jejímž symbolem je olomoucká katedrála, sleduje v průběhu posledních sto padesáti let historii olomouckých arcibiskupů.
Lit. ● O Dřevorytu o knězi a rychtářovi: J. Hrabák: Na nové cestě historické prózy, Rt 26. 9. 1978; ls (= L. Soldán): Ražba slov, SvS 30. 8. 1978; J. Nakládal: Objevná historická próza, LD 19. 1. 1982 ●; S. Bartůšková: Causa Špork, Rt 28. 9. 1988; B. Dokoupil: Špork redivivus, Tvorba 1988, č. 32; fc: Kniha o hraběti Šporkovi, LD 13. 9. 1988; J. Hájková: K interpretaci baroka, SvS 8. 7. 1988; I. Pospíšil: Historie ze dvou úhlů, BV 13. 6. 1988; Š. Vlašín: Román o budovateli Kuksu, LD 18. 8. 1988; Rozhovor na ostří nože, Box 1992, č. 2; M. Jungmann: Román zpověď, NK 6. 5. 1998 (o knize Planý most).
(Sylva Bartůšková, Slovník české prózy, 1994)