Román s kriminální zápletkou, postihující stereotypy a poruchy v lidských vztazích a vzájemné komunikaci.
Román, uvedený motem CUM TACET, CLAMAT (Mlčí-li, křičí) a členěný na prolog, 16 číslovaných kapitol a epilog, má přehlednou epickou stavbu: úředník bytového podniku Michal Vinický srazí autem nepozorného chodce - matematika Rudolfa Ulrycha - a těžce jej zraní. Svědomí ho pak nutí Rudolfovi sloužit, což invalida kupodivu přátelsky a bez vyčítání přijímá. Uzdravuje se a opět začíná chodit, ačkoli v to nikdo nedoufal, a přitom stále více zneužívá Michalovy až otrocké závislosti. Michal se snaží z nerovného vztahu vymanit, jeho rodina však již bývalého pacienta přijala vřele za svého a hrdina nemá kudy z kolotoče povinností a služeb uniknout. S docházejícími silami ztrácí trpělivost a osnuje v myšlenkách plán vraždy. Bláhově se domnívá, že se tak zbaví svého nepřítele, svého neštěstí.
Námět románu vyprávěného v er-formě (vypravěč je - řečeno slovy A. STICHA - "čirý objektivní referent" a velký prostor je věnován dialogům) napovídá už jeho název. Přes promyšlenou kompozici využívající logických nápovědí, předznamenání a návratných motivů (rozhodující roli plní motivy hub a injekční stříkačky) nelze ovšem hovořit o detektivce nebo kriminálním románu v tradičním smyslu. Autorka věnuje svou pozornost především obrazu prostředí, rodinných i pracovních vztahů, soustřeďuje se na pečlivou charakteristiku citových stavů a motivací jednání postav. K tušenému cíli nekráčí přímo, prověřuje postavy tím, že jim přiděluje role spoluhráčů i protihráčů, odbočuje ke zdánlivě nedůležitým epizodám. Postavy jsou jakoby vedeny osudem, jinde zasahuje náhoda, ve hře je silná i slabá, dobrá i zlá vůle, soucit i vzdor, podřízenost i tyranie, vina a trest, ničivé svědomí i svědomí zničené. To vše se vyjevuje nenápadně a pozvolna se skládá do dráždivého zobrazení tragické přízemnosti života. Román je obrazem všednosti, politováníhodné ubohosti, malicherného pachtění se odnikud nikam, jež jsou vydávány za jedinou možnou životní náplň. Pouze Michal se pokouší vymanit z moci osudu, nalézt vlastní cestu ze zapeklitého osobního stavu, leč marně. Postavy jsou líčeny věrně, neúčastně, bez soucitu. Postupem času se snad všechny, kromě epizodních, vyjeví jako protivné svému okolí, posedlé potřebou poučovat druhého a získávat tak převahu, nesnášenlivé k druhým, k jejich projevům a rozkazům, jako chytračící, podlé, uzurpátorské či agresívní. Vostrá zaznamenává přesně i mluvu postav, které spolu promlouvají bez pozornosti k druhému, bez souvislostí, ohledů, bez skutečné potřeby sdělení (pouze pro čtenáře se tu vynořuje nový smysl: groteska nefungující komunikace). Epicky funkční jazykové projevy postav, vytvořené se smyslem pro věrohodné zachycení hovorového stylu, vyjadřují jejich profesionální i charakterovou deformaci. Osoby ironizují svět i sebe navzájem, podezřívají se, útočí, hádají se. Nakonec i submisivní Michal s chorobně rozvinutým svědomím vymýšlí pod tlakem své situace nejrůznější způsoby vraždy. Není tedy o nic charakternější než jeho okolí; už tak polomrtvý tělesným vyčerpáním a duševní strázní znovu zatěžuje své svědomí.
Vostrá, prozaička, dramatička a autorka několika dětských knih, vzbudila již ve svých počátcích pozornost svým intelektuálním pohledem na banalitu a všednost života a především tvůrčí prací s hovorovým funkčním stylem jazyka. Už od prvních prozaických knih prokazuje schopnost napodobit hovorový styl nejrůznějších mluvčích v jeho nejtriviálnější a obsahově nejpokleslejší rovině. Ukazuje zjevné, skryté i nezáměrné zneužívání jazyka k manipulaci s komunikujícím partnerem. Román Než dojde k vraždě má zřetelnější, přehlednější syžet než Vlažná vlna, zmizely experimenty v podobě metaforických popisů a text je čtenářsky snáze přijatelný. Systém rozptýlených, bloudivých příznaků, zvýrazněný v románu Tanec na ledě (1988), využívajícím prvků psychologické a detektivní prózy, připomíná díla L. FUKSE (s nímž Vostrou spojuje i pojetí prózy jako racionální konstrukce) a ve spojení s tématem hledání tajemství života a smrti jej nalézáme i v posledním autorčině románu Médium (1991). Detektivní rysy sbližují Vostrou také s H. BĚLOHRADSKOU (Poslední večeře) nebo V. HEJLEM (Ex offo).
Lit. B. Dokoupil: Co bylo před vraždou, Tvorba (příl. Kmen) 1985, č. 42; M. Suchomel: Hádanka jiného druhu, BV 17. 1. 1986; M. Jungmann: Hromádka českých románů, in Cesty a rozcestí, Londýn 1988; A. Stich in A. V.: Než dojde k vraždě, Praha 1990; M. Suchomel: Umění konverzace, obtíž komunikace, Přítomnost 1991, č. 4.
(Zbyněk Fišer, Slovník české prózy, 1994)