Humorně i satiricky laděná rodinná kronika o době tzv. normalizace.
Román je rozčleněn do 17 číslovaných kapitol, zachycujících období od r. 1962 do gorbačovské perestrojky; v krátkém epilogu jsou pak formou publicistického výčtu shrnuty osudy hlavních postav od listopadového převratu do r. 1991. Ústřední dějová linie je vlastně vývojovým románem o chlapci Kvidovi, jehož rodiče se pokoušejí utéci před politickými tlaky nastupující normalizace z Prahy do městečka Sázavy. Zde Kvido dospívá v mladého muže a díky své posedlosti psaním se stává nejen svědkem, ale také posmutnělým i ironickým kronikářem kompromisních vzestupů a nekompromisních pádů ostatních rodinných příslušníků, zvláště svého otce, který je nejrozporuplnější postavou příběhu. Hnán nutností obstarat pro rodinu byt začne otec přistupovat na politické a morální ústupky, k nimž je nucen všemocným stranickým tajemníkem. Po rodinné návštěvě u matčina dávného přítele, nyní čerstvého chartisty, Pavla KOHOUTA přichází otec o místo zástupce vedoucího obchodní skupiny ve sklárnách, které mu umožňovalo atraktivní výjezdy do jinak těžko dostupné ciziny. Z kolotoče neustálých ústupků se však nedokáže radikálně vymanit ani po sestupu na post člena závodní stráže; lidsky se hroutí, začíná se stranit i vlastní rodiny a ke zděšení svých nejbližších si podomácku vyrábí rakev. Další "normalizační" linii románu tvoří krátké vstupy, v nichž je Kvido nakladatelským redaktorem poučován, co je na jeho literárních pokusech přijatelné z hlediska dobové vydavatelské praxe a co nikoliv. Tyto dvě linie jsou odlehčovány epizodami o babičce, ortodoxní turistce a vegetariánce, ale především humorným líčením Kvidova erotického a sexuálního dospívání.
Viewegh prohlásil o svém románu, že je to "jakési převážně veselé ohlédnutí za převážně neveselou dobou, jakýsi ironický obraz naší nedávné historie". Vieweghovo veselí se nejnápadněji zračí v nezastírané hře na vyprávění. Navzdory vstupnímu upozornění, že jde o směsici "tzv. pravdy a tzv. fikce" čtenář tuší, že jádro příběhu o Kvidovi a jeho bližních je povýtce autobiografické, a poslední větou románu je o tom ujištěn. Autor se však drží v pozadí, jednotlivé osudy nahlíží z vědoucího, humoristického odstupu, a to i při citacích z literárně neuvěřitelně vybroušeného deníku šestiletého Kvida. Své vševědoucnosti se jen naoko vzdává také ve scénách, v nichž jako by formou scénáře pouze zapisoval autentické dialogy. Ironicko-groteskní tón a karnevalový rej vypravěčských postupů jsou tedy hlavními zdroji komického efektu, který je nejvýraznějším jednotícím momentem této nekonvenčně pojaté rodinné kroniky. Rámec příběhu je tvořen úvodní kapitolou o tom, jak se Kvido narodil přímo v divadle záhy po herecké děkovačce při představení slavného absurdního dramatu S. BECKETTA Čekání na Godota, a jen nepatrně méně absurdně působícím závěrečným sestřihem rodinných osudů po pádu husákovského režimu. Divadelnost, jež se projevuje nejen ve výše zmíněných scenáristicky pojatých pasážích, a filmově chápaná grotesknost jsou dalšími podstatnými vlastnostmi textu. Postavy mohou připomínat figurky z bláznivé komedie, které se každá po svém přizpůsobují omezenému prostoru jeviště a násilně vnucovanému režijnímu pojetí kusu. Rozmarnost "báječné" grotesky však stále kazí příběh Kvidova otce, který se narodil "s vysokou inteligencí do nízkých poměrů" a ani psychicky, ani lidsky neunesl řetězec pokoření, jenž následoval po jeho prvním, rodinnými okolnostmi vynuceném politickém kompromisu.
MICHAL VIEWEGH (nar. 31. 3. 1962 v Praze) od r. 1983 publikoval povídky v novinách (zvláště v Mladé frontě) a je také autorem dvou dosud neotištěných novel Případ dvanáctého patra a Sova v papiňáku (druhou z nich přepracovává do dramatické podoby). Ve své knižní prvotině Názory na vraždu (1990) vystihl psychiku maloměstských figurek, jež se obnažila při jejich různých reakcích na vraždu mladé učitelky. Mihne se zde mj. i názor, že "ať děláte, co děláte, literatura je podvod", který jako by předpovídal vznik Vieweghovy třetí knihy Nápady laskavého čtenáře (1993), v níž autor bravurně zparodoval známé české i světové spisovatele. Ve svém románu Báječná léta pod psa zvolil Viewegh značně jiný způsob nazírání doby normalizace než jeho úspěšní vrstevníci (Z. BRABCOVÁ, P. PLACÁK, V. KREMLIČKA aj.). Ve srovnání s nimi se Viewegh jeví jako autor dávající přednost epickým a dramatickým postupům před lyrizací a amorfností, ale především humoristickému odstupu před vyslovováním existenciálních úzkostí a undergroundově syrových zpráv o chaosu. Rovněž Vieweghovo pojetí postmoderny je spíše fiedlerovské než dekonstruktivní: "Když chci psát o světě pravdivě, nemusím ještě psát nudně. To je - v hrubé zkratce - mé naivní pojetí toho slavného postmodernismu". Není proto divu, že Viewegh cítí nechuť i "k přeintelektualizované literatuře autorů jako Richterová nebo Hodrová". Kořeny Vieweghova humoru je třeba hledat spíše v anglosaské než v domácí tradici, např. u S. LEACOCKA, K. AMISE a zvláště u W. ALLENA, s nímž ho spojuje nejen záliba v parodování, ale také využívání scenáristických postupů. Vliv současné americké prózy je patrný také u Z. ZAPLETALA a Z. ROSENBAUMA (zvláště v jejich stylu); ROSENBAUM je přitom Vieweghovi blízký i svou stylistickou vynalézavostí a humorným přístupem k vážným problémům.
Lit. M. Petříček: Slibný start, Tvar 1991, č. 9 (o Názorech na vraždu); P. Janáček: Groteska o velké lásce, NK 1992, č. 44; E. Lukeš: Vieweghova melancholická groteska, Tvar 1992, č. 51/52; J. Peňás: Taková podařená groteska, Prostor 24. 11. 1992; P. A. Bílek: A cože to větráte na tom Parnasu, pane V., Iniciály 1993, č. 35 (o Nápadech laskavého čtenáře); L. Čúzy: Čítanie pre nenáročných, KŽ 1993, č. 1; J. Chuchma: Docela normální rodinka, MS 1993, č. 4; V. Karfík, LitN 1993, č. 10; E. Lukeš: Rozverné literární parodie, Tvar 1993, č. 27/28 (o Nápadech laskavého čtenáře); V. Novotný: Docela báječné retro, MF Dnes 10. 2. 1993; M. Pilař: Rakvičkové divadlo, Iniciály 1993, č. 32; Psát pravdivě neznamená psát nudně, MF Dnes 8. 11. 1993 (rozhovor); L. Rousy: O létech pod psa, Práce 8. 1. 1993; Vždycky se mi to zvrhne v grotesku, MS 1993, č. 4 (rozhovor); Koledují si o parodii, Práce 4. 6. 1994 (rozhovor).
(Martin Pilař, Slovník české prózy, 1994)