Román o krizi vztahů v emigrantské rodině.
Próza je rozčleněna do pěti částí se symbolickými tituly (Učitelé, Rody a kmeny, Lovci a jezdci, Zelené víno, Klid aneb Zima). Každá z nich nese navíc jméno jednoho z ročních období a je uvedena moty (postupně ze S. KIERKEGAARDA, O. NEVERŠILOVÉ, odborných vinařských příruček, H. HESSEHO a někdy i z nápisů na zdech). První čtyři oddíly se pak dále člení do kapitol s názvy příslušných měsíců, pátá zahrnuje pouze prosinec a je jakýmsi epilogem díla. Děj je v autorském dovětku datován od Vánoc 1980 do Vánoc 1981, vznik díla o dva roky později. V centru dění je česká emigrantská rodina ve Švýcarsku, která prožívá krizový rok, přestože prvotní, hlavně hmotné a jazykové problémy už pominuly. Krize se promítá hlavně do vztahu mezi jednotlivými členy domácnosti. Petr Janda, otec, vystudoval doma práva, v cizině byl nucen projít několikerým zaměstnáním mimo svou kvalifikaci, než skončil jako pojišťovací agent. Ani zde však není práce bez problémů. Ty vyvstávají se záměrem firmy začít s pojišťováním proti možným haváriím jaderných elektráren. Na jedné služební cestě za informacemi k celé akci je Jandovi nabídnuta možnost podnikat v oblasti vinařství, v oboru, který sice nestudoval, ale který jako syn vinaře ovládá. Tato práce by mu vedle podstatného zvýšení životní úrovně (se všemi podnikatelskými riziky) přinesla větší sebeuspokojení, jehož absence je vlastním zdrojem krizového stavu. Podobné problémy řeší i jeho žena Jana, původně novinářka, nyní zaměstnankyně výstřižkové služby. Ve vzpouře vůči společnosti, která její rodinu ani po deseti letech nepřijala za právoplatného člena, i vůči konformnímu manželovi, upozorní na sebe reportáží o těžkostech emigrantů, jejíž ostří však otupí redakční zásah. Třetím členem rodiny je sedmnáctiletý Kája, který v cizině zapomíná mateřský jazyk a s těžkostmi se prosazuje ve společnosti vrstevníků. Odbojný postoj vůči rodičům, v jeho věku přirozený, je komplikován ještě situací cizince. Osobou, která v něm poměrně nečekaně probouzí první příznaky dospělého uvažování, je babička, otcova matka, která u Jandů tráví delší čas na návštěvě.
Krizový stav rodiny je dramatizován jejím vnějším postavením, ale především pramení z individuálních situací jejích členů. Hledání vlastní identity a její permanentní potvrzování prací a zápasem o ni ve ztížených podmínkách cizího prostředí má u každého z hrdinů pouze odlišnou intenzitu, podobu a průběh. Situace emigrantů dává, jako situace mezní, vyniknout i skrývaným vlastnostem, které nabývají vrchu nad proklamacemi o vznešených příčinách opuštění domova. Autor není k postavám objektivní, naopak záměrně jako by k nim přistupoval s despektem. Obecná čeština jejich promluv ještě posiluje negativní dojem z výroků, které přes všechna vyhlášení (vedená většinou pouze jako vnitřní monology) o zásadnějších, podstatnějších rozměrech lidského života stále znovu sklouzávají do nicotných hádek a dávají vyniknout zřejmě nepotlačitelné touze preferovat ve vztahu k okolí konzumní rozměr života. Že jde o autorský záměr, o tom svědčí právě poslední, tedy sémanticky exponovaná pátá část se scénou, v níž se syn připravuje na návštěvu Československa a prochází rodinnou "instruktáží".
JAROSLAV VEJVODA (vl. jménem Jaroslav Marek, nar. 13. 9. 1940 v Praze) vstoupil do české literatury v 60. letech časopiseckými příspěvky (Host do domu, Plamen). Na r. 1965 chystaná kniha povídek Vzdušné polibky posílati mu nevyšla, takže knižně debutoval až v torontském nakladatelství 68 Publishers v r. 1974 povídkovým souborem Plující andělé, letící ryby (Praha 1991). Tato práce stejně jako všechna díla následující (Osel aneb splynutí, Toronto 1977, Praha 1991; Ptáci, Toronto 1981, Praha 1991) mají jedno společné téma: situaci emigranta. Příznačná je pro ně rovněž postupně narůstající míra kritičnosti a hořkosti nad lidskou neschopností zůstat věrný představám o sobě, se ctí se vyrovnat se zvoleným údělem. Vejvoda se svými díly vřazuje do počtem nevelké, ale významné linie české poválečné prózy s tématem emigrantských osudů (E. HOSTOVSKÝ, Dobročinný večírek, Všeobecné spiknutí; J. ŠKVORECKÝ, Příběh inženýra lidských duší; M. KUNDERA, Kniha smíchu a zapomnění, Nesnesitelná lehkost bytí; J. NOVÁK, Miliónový jeep; I. BINAR, Kytovna umění; K. HVÍŽĎALA, Raroh, 1992). Z rozsáhlého světového kontextu připomeňme alespoň jména jako W. CATHEROVÁ, W. GOMBROWICZ, C. MILOSZ, V. MOBERG.
Lit. M. Jungmann: Exulantské osudy, in Cesty a rozcestí, Londýn 1988; V. Novotný: Vínko rmutné i trudné, MF Dnes 8. 10. 1991; J. Pechar: Čech v cizině, LitN 1991, č. 51 (příl. LidN 19. 12. 1991); M. Petříček: Román o exulantském údělu aneb Konformita po švýcarsku, NK 18. 9. 1991; V. Píša: Plující víno, Tvar 1991, č. 48; o Ptácích: M. Petříček: Ptáci v kleci aneb Splynutí, LitN 1992, č. 12 (i o knize Osel aneb Splynutí); V. Píša: Přistřižená křídla, Tvar 1992, č. 15 ; H. Kosková: Pokračovatelé generace šedesátých let, in Hledání ztracené generace, Toronto 1987; K. Hvížďala: Emigrace je studený ráj, LidN 5. 7. 1990; J. V., Tvar 1990, č. 34 (rozhovor); Vyprávěj něco o sobě SvZ 1990, č. 10 (rozhovor); Cizinec znovu doma, NK 5. 6. 1991 (rozhovor); Cizinec hledá byt, Práce 12. 3. 1992 (rozhovor).
(Miroslav Zelinský, Slovník české prózy, 1994)