Soubor fejetonů volně spojených tématem kritiky společenských a politických poměrů 60. let.
Kniha obsahuje 32 fejetonů, které vznikly od července 1967 do října 1968 a byly pod šifrou Vl (odmocnina z jedné = VL) publikovány na stránkách čtrnáctideníku Filmové a televizní noviny. Tematická linie prvního plánu se vyvíjí od prezentace kritického vztahu k televizi a masovým médiím vůbec až k výslovně politickým komentářům vrcholícího tzv. obrodného procesu konce 60. let a autorovy vlastní role v něm. Velmi často jsou však tyto výchozí situace pouhou záminkou a podnětem k úvahám obecnějšího charakteru. Základním tématem fejetonů se pak stávají individuálnost a originalita lidského jedince, jeho vztah k dějinným procesům, charakterová svébytnost a názorová koherence osobnosti, nesamozřejmost těchto vlastností a svízelný zápas o ně sváděný s vlastní pohodlností a lhostejností, s politickou mocí i oportunním lidským okolím.
Čtenář Vaculíkových fejetonů je vždy v prvé řadě konfrontován s jejich jazykem: dikcí, pojmenovávacím procesem, syntaxí. Při zprostředkovávání jevu, který je v centru pozornosti, bývá např. řada zpřesňujících přívlastků náhle narušena jménem, které je z jiné roviny stylové, profesní, hierarchicky předchozím nadřazené nebo naopak z řádu logicky nižšího: "Film to byl dlouhý, pochmurný, těžkomyslný a italský". Záměrné nedodržování stylistických norem se stává konstitutivním prvkem autorského stylu: "Třešně, když dobře dokvetou, jak právě rozkvétají, bude dost třešní." Vypravěčský postoj se mnohdy proměňuje na minimálním prostoru jedné věty s maximálním možným rozměrem časovým. Vaculík klene jedinečný oblouk osobnostně dějinné kontinuity a integrity, ve kterém všechny stavební součásti o sobě navzájem vědí, podmiňují se, iniciují dosud nevyřčené a korigují chybné. Dokazují to i texty takového typu jako jsou deníky z dětství a mládí Milí spolužáci (1. Kniha indiánská, 2. Kniha dělnická, Kolín n. Rýnem 1986) či korespondence s I. KADLEČÍKEM Poco rubato (Slovenské pohľady 1992). Zmíněné konkrétní postupy plní obdobnou funkci jako tzv. "zklamané očekávání" v básnickém textu a stávají se jedním ze základních strukturních prvků esteticky organizované výpovědi. Protikladnými silami působící vůle k textové integritě na jedné straně, a tlak spontánního, rozumově neregulovaného vypravěčství na druhé jsou základní stavební složkou Vaculíkova prozaického stylu. Na menším prostoru fejetonu zdánlivě ona neregulovaná složka vítězí, integrita osobnosti z toho však nakonec vychází neotřesena, ba posílena. V další variantní podobě se zde objevuje dávná autorova snaha nahlédnout sebe sama, a to i při procesu psaní. V době časopiseckého otiskování jednotlivých textů knihy Vaculík své fejetony podepisoval značkou. To mu umožnilo reagovat na vlastní články, jako by je byl psal kdosi jiný. Metatextovost jako součást sebereflexe tedy prodělává vývoj od přirozené potřeby sebenazírání v Sekyře přes okolnostmi vynucenou hru na konspiraci až po nezakrytou, nekompromisní a proto konfliktní otevřenost Českého snáře a románu Jak se dělá chlapec (1993). Postupně narůstající míra politizace je zcela evidentní a očekávaná, překvapivá v pevnosti soudů a jasnozřivosti dalšího průběhu událostí. Zkoumané jevy jsou vždy nahlíženy pod ostrým úhlem osobní perspektivy, která je sice trochu zakřivená, ale právě proto vrhá na věci světlo, které je deformuje a tím vlastně činí viditelnějšími.
Novinářská profese je integrální součástí Vaculíkovy tvůrčí osobnosti. Lze dokonce tvrdit, že právě snaha o neobvyklé zachycení aktuálního stavu věcí se velkou měrou zasloužila o osobitost autorova prozaického rukopisu. Vaculík začínal s reportážemi (Na farmě mládeže, 1958), postupně se však vyhranil v jednoho z nejvýznamnějších českých fejetonistů. V 60. letech byl kmenovým přispěvatelem Literárních novin, v období tzv. normalizace publikoval především v samizdatových periodikách (Infoch, Lidové noviny, Obsah) a v příležitostných kolektivních sbornících (Čára na zdi, Kolín n. Rýnem 1977; Sólo pro psací stroj, Kolín n. Rýnem 1984). Rozvoj disidentského fejetonu také organizoval v samizdatových souborech Československý fejeton - fejtón 1975-76, 1976-77, 1977-78, 1978-79. V r. 1988 vydal rovněž v kolínském Indexu sbírku fejetonů z let 1981-1987 Jaro je tady (Praha 1990), na kterou v r. 1990 navázal volným pokračováním Srpnový rok (zde soustředil texty z posledních dvou let osmé dekády). V obou jmenovaných pracích vystupuje jako sžíravý kritik rozpadajícího se totalitaristického režimu, ale najdeme zde i tóny beznaděje a hořké rezignace, pochybností o vlastních schopnostech a možnostech, o správnosti a účelnosti vlastního snažení. Všechny tyto polohy jsou i v nejnovějších Vaculíkových textech publikovaných především na stránkách Literárních novin. V bohatém kontextu české a slovenské fejetonistiky mají k Vaculíkovi i lidsky blízko autoři, pro které je charakteristická citlivá práce se slovem, s jeho tvarovými možnostmi i významovým potenciálem. V 60. a 70. letech je to především J. SKÁCEL se svými "malými recenzemi" shrnutými do souborů Jedenáctý bílý kůň a Třináctý černý kůň (1993). V období perzekuce při spolupráci na samizdatových aktivitách se sblížil s M. ŠIMEČKOU, který psal politologicky a filozoficky orientované eseje a fejetony Obnovení pořádku (Kolín n. Rýnem 1979), Kruhová obrana (Kolín n. Rýnem 1985), Konec nehybnosti (1990) a I. KADLEČÍKEM, autorem experimentujícím se slovenštinou v textech, které se často inspirují hudbou a které jsou zpytavými analýzami role člověka v řádu přírodním, božském, lidském i řečovém - Vlastný hororskop (1991), Epištoly (1992), Rapsódie a miniatúry (1988), Lunenie (1993).
Lit. J. Kovtun, Svědectví 1978, č. 55 (o Čáře na zdi); F. Kautman: Vaculíkův fejeton, KSb 1984, č. 1xx; J. Procházka, Svědectví 1985, č. 75 (o Sólu pro psací stroj); -bn-: Vaculíkův další experiment, KSb 1987, č. 1xx (o Milých spolužácích); J. Chuchma: Fejetonový fenomén V., Tvar 1990, č. 4 (o knize Jaro je tady); P. Nový: Konečně: Jaro je tady, MF 19. 12. 1990; E. Sokol: Nemusí jít vůbec o zábavu, Rt 10. 4. 1991; M. Petříček: V tradici i po svém, Tvar 1991, č. 6 (o Srpnovém roku).
(Miroslav Zelinský, Slovník české prózy, 1994)