Krátký modelový román o absurditě, odcizení a kořenech lidské agresivity.
V 19 číslovaných kapitolách se odehrává jednoduchý příběh situovaný s jistou mírou pravidelnosti střídavě do dvou prostředí, vzájemně propojených osobou vypravěče -hlavního hrdiny. Nejdříve poznáváme blíže nepojmenovanou hlavní postavu s rodinou (manželka Eva - učitelka, synové Pavel a Vašek). Hoši dostanou jako dárek k Vánocům morče, postupem času k jednomu zvířeti přibudou ještě dvě další. Morčata se pro hrdinu pozvolna stávají objektem pozorování, nejrůznějších (i drastických) experimentů, iniciátorem roztodivných úvah. Druhým prostorem je hrdinovo pracovní prostředí - banka, kde je zaměstnán v oddělení evidence bankovek. Celá instituce je zahalena tajemstvím, nadána záhadnými funkcemi a obývána svéráznými postavami. Vévodí jim inženýr Chlebeček přezdívaný Malström. Peníze, které se zaměstnanci soustavně snaží pro svou potřebu vynést ven, jsou jim se stejnou soustavností odebírány bedlivými strážci u vchodu. Podle Malströma (zveřejní to jako údajně závažný objev) se však do vnitrobankovního oběhu nevracejí, shromažďují se na neznámém místě a hrozí vypuknutím jakési krize. Při rodinném výletě do okolí Prahy narazí hrdina na stopu, která jej, jak se domnívá, vede do centra záhady. Z jedné výpravy za jejím řešením se však neočekávaně nevrátí.
Příběh je stylizován jako vyprávění určené mladému čtenáři. Tento záměr, explicitně manifestovaný např. v častých oslovovacích formulích, je však zároveň popírán vážností a mnohovrstevnatostí smyslu díla a celkovou modelací vypravěčského postoje. Obraz světa je v próze zvláštním způsobem rozostřen, jde o jakési dvojité vidění. Řadou reálií (Praha naší doby) a autobiografických prvků je čtenář přesvědčován, že vše se děje skutečným lidem v reálné době, ovšem jaksi "jinak". Autorova metoda "vypravěčské svévole" užívá prvků tajemství (vševědoucí kolega v kanceláři, setkání se synem, který jím není, záhadná manželčina žačka). V závěru, v očekávání konce příběhu, autor prudce mění výpovědní perspektivu z ich-formy na er-formu, záměrně v tom ovšem není důsledný a vše navíc v díle samotném vysvětluje. Časté jsou aktualizace frazeologismů, vědomě nesprávné užívání cizích slov (hypotéka místo hypotéza), v souladu s předstíraným čtenářským určením díla autor také cizí slova vykládá. - Morčata představují mezní výpověď o mezní lidské situaci. Tou je hrdinovo ověřování, kam až lze pod tlakem absurdity, jíž je sycena okolní realita, ze sebeobraných důvodů dojít. Protagonista aktivizuje dávné a skryté zdroje agresivity, zakouší je na sobě a vlastně také umírá na podcenění "nebezpečí pudové identifikace s násilníkem" (J. PECHAR). Podobně jako v Sekyře i zde Vaculík zdůrazňuje ideový záměr zvýznamněním výpovědního způsobu. Zápas s narůstající vnitřní agresivitou, který hrdina marně vede, projektuje se také do vztahu vypravěče ke čtenáři (ironické invektivy i nadávky). Morčata jsou exemplární realizací jednoho z principů postmoderní estetiky, "dvouúrovňového" vnímání díla. Pomyslné nůžky obou úrovní jsou rozevřeny do maximálního rozpětí: na jedné straně jednoduchá linie primárního příběhu, na straně druhé jednoznačně nedefinovatelný, otevřený smysl díla, který lze jen obecně vymezit jako snahu o udržení lidské integrity či jako zápas s absurditou na cestě k uskutečnění touhy po přirozeném světě.
Morčata jsou Vaculíkovým třetím prozaickým dílem. Jestliže se jako jeden z hlavních motivů předchozího románu Sekyra odvíjí zápas o vnitřní jednotu postavy a významové sjednocení textu, jsou Morčata svérázným experimentem, zkoušejícím, jak velká míra dezintegrace textu, postavy i smyslu je ještě pro literární dílo únosná. Nabízí se srovnání s tvorbou V. LINHARTOVÉ, významné představitelky české experimentální prózy 60. let. Díla obou autorů tvoří krajní póly uměleckých přístupů ke zkoumání jazykových mechanismů a jejich fungování. LINHARTOVÁ vytváří důslednou deskripcí krizového stavu člověka a společnosti a přenesením jeho příznaků do stavebních principů svých děl alternativní, modelový svět, kde platí zcela jiná pravidla. Vaculík od počátku směřuje k důsledné privatizaci a individualizaci světa a hrdiny. To se projevuje neustálou vysokou mírou účasti autobiografických prvků v díle, jehož dosavadní vrchol představuje Český snář s již takřka nezřetelnou hranicí mezi skutečností a fikcí.
Lit. P. Tigrid: Svědectví 1971, č. 42; A. J. Liehm: Hrst literárních poznámek, informací a ovšem Mirákl, Listy 1974, č. 4; K. Mercks: The Semantic Gesture in the Guinea Pigs, in Vozmi na radost. To Honour Jeanne von der Eng-Liedmeier, Amsterdam 1980; I. Kadlečík: O morčatách, luďoch a..., in Tváre a oslovenia, Martin 1990; F. Benhart: Dřevo má být ze dřeva, Tvorba 1991, č. 27; M. Exner: Morčata zůstala morčaty, Tvar 1991, č. 37; J. Přibáň: O morčatech a lidech, Tvar 1991, č. 26; J. Vohryzek, LitN 1991, č. 47 (příl. LidN 21. 11. 1991); J. Pechar: Ještě k V. Morčatům, LitN 1992, č. 6; J. Vohryzek: Morčata do třetice, LitN 1992, č. 10.
(Miroslav Zelinský, Slovník české prózy, 1994)