Baladická próza o divočákovi a životě přírody ohrožené lidskou rozpínavostí.
Každá ze čtyř kapitol románu s podtitulem Balada o Křížovém králi postihuje jedno z ročních období v přírodě. Vypravěč, ohlušen a udolán velkoměstským provozem, odchází v zimě na moravskoslovenské pomezí, aby si v boudě u lesní školky na Bukové nivě nějaký čas odpočinul v tichu a samotě. Přitom se sžívá s obyvateli lesa, kteří mají domov v jeho blízkosti (zajíc, kuna, veverka, myšice, pavouk, ptačí drobotina atd.). Po honu na divočáky se ujímá postřeleného prasátka a při ošetřování jeho rány na hřbetě medituje o riziku bytí ve volnosti na jedné straně a o zápecnickém vegetování na straně druhé. Na potulkách okolím se potkává také s lidmi z blízkých osad: s "dědáčkem" Havřickým, jeho synem, lesním dělníkem Michalem, kořenářkou Beláčkou, pytlákem Janurou. Ale i do těchto končin zaléhá hřmot civilizace. Vypravěč je svědkem kácení lesa a nechtě se musí obdivovat technice používané při těžbě dřeva. Na Bukovou nivu se vrací znovu na jaře a opět prožívá s přírodou její slavnostní chvíle a dramatické momenty. S odstupem let, v průběhu svatojánské noci, kterou tráví na čekané s Havřickým, se opět setkává se svým chráněncem. Ten se zatím proměnil v dospělého divočáka, nazývaného podle znamení na hřbetě Křížovým králem. Podzim potom přivádí vypravěče k řece, kde pozoruje lásku pstruhů a zamýšlí se nad silou přírody a touhou všech tvorů po zachování rodu. Zároveň se naposledy míjí s Křížovým králem, kterého lidé svými těžkými mechanismy a loveckou chtivostí vypudili z jeho rajónu.
Z poměrně jednoduché dějové základny vyrůstá myšlenkově vícevrstevnatá stavba. Její centrální téma (dilema příroda x civilizace) je provázeno úvahami nad smyslem bytí a díkůvzdáním za dosud trvající půvaby odvěkých přírodních jevů. Osud Křížového krále jako podobenství bezohledného plenění přírody a jako výstražné memento stojí v opozici k obrazům slunce, zažehujícího nový den ("hora hoří"). Slunce je přitom chápáno jako metafora životadárnosti, krásy a naděje. Tím, že si všímá dějů v jedné přírodní enklávě při zachování typických projevů čtyř ročních období, autor prezentuje nutnou variabilitu v danosti přírodního řádu. Zároveň uvažuje nad cenou, jaká se platí za přirozený stav věcí a jaká za měšťáckou zpohodlnělost a falešnou dokonalost. Pracuje jinou metodou než v prvních epických knihách ze Zakarpatska, kde zákony divočiny ovlivňovaly zvířecí příběhy i patriarchální lidské konání. Nynější výklad paralelně probíhajících mikrodějů, jejich příčin a následků, vychází z lyrických popisů, z úvah, do nichž se začleňuje dějová složka. Vzpomínky na dětství, motivy noční oblohy a s nimi spojené mýty se prolínají s motivy vůbec typickými pro všechny Tomečkovy prózy. Patří k nim vítězství silnějšího jedince, hra náhody, různé způsoby kořistění. Zároveň přetrvává pozornost k detailu a začleňování drobných odborných vsuvek do textu. V sympatiích k slabším tvorům, které vypravěč - pokud to jde - zachraňuje před smrtí, a zvýšenou subjektivností v přístupu k přírodní celistvosti vstupují do románového vyprávění humanizující hlediska. Poetický jazyk a styl provází osobitá metaforika, pramenící z Tomečkova intenzivního smyslového vnímání živé i neživé přírody: "Noc byla černá kovadlina a nebe sršelo jiskrami, jak do ní bušil nezměrný čas, vládce pomíjivého bytí. Hvězdný rozsévač pohazoval oblohu létavicemi, jež padaly k obzoru a hasly v temnu nejtemnějším, sotva se zableskly".
Rozsáhlé prozaické dílo JAROMÍRA TOMEČKA (30. 9. 1906 v Kroměříži – 15. 7. 1997 v Brně) vyrůstá z všestranné znalosti světa přírody. Jako nejvýznamnější poválečný pěstitel přírodní beletrie - podobným způsobem zobrazoval přírodu ještě F. FRIC a M. HENDRYCH - podává v pozoruhodné celistvosti obraz proměn naší přírody během více než půl století. Jako J. MAHEN v Rybářské knížce (1921) sleduje život jejích tvorů i krajové půvaby a zvláštnosti s citem pro poezii přírody. - První fázi Tomečkovy tvorby, inspirovanou Zakarpatskem, kde žil v letech 1926-39, naplňuje v epicky budovaných celcích obdiv k živelnosti divočiny (Vuí se směje, 1944; Stříbrný lipan, 1944, Země zaslíbená, 1947). Po návratu na Moravu autora ovlivnil jiný typ krajiny a nové společenské podmínky, které v 50. letech tlačily beletrii o přírodě do defenzivy. Na jižní Moravě nalézá Tomeček - podobně jako J. VRBA v 20. letech na Šumavě - oblast kypící životem. Obhajuje její osobitost a pohotově reaguje na neblahé zásahy člověka do přírodního organismu (Jenom vteřiny, 1962; Admirál na Dyji, 1962). Tomečkovo moravské údobí vrcholí čtyřdílnou prózou Neklid (1965) s obecnějším včleněním člověka do rozlehlosti Země a vesmíru. Od této chvíle sílí v prózách kontemplativnost, a to jak v drobných útvarech črt a fejetonů (Kameje, 1970; Doteky ticha, 1971; Závaží času, 1972; Zastav se na chvíli, 1974), tak i v baladickém románu se zbojnickou tematikou Mezi dvěma výstřely (1972) aj. Nesyžetovou lyricko-reflexivní přírodní prózu psal Tomeček i na sklonku života (Ne ohněm a mečem, 1994; Minutová dramata, 1996; Záhady divočiny, 1996; Dobrodružné lovy, 1997) a ve sbírce básnických črt Budiž světlo (1994) dosáhl jeho styl maximální vytříbenosti. Bohatství přírodních dějů a jevů zpřístupňuje Tomeček také dětem (např. Smaragdové stopy, 1966; Marko, 1967; Labutí oblaka, 1980; Zlatá mandragora, 1990). Reálným viděním detailů navazuje na zakladatele žánru přírodní beletrie v české literatuře J. THOMAYERA, promýšlením souvztažnosti člověka a přírody vzdáleně připomíná Američana H. D. THOREAUA.
Lit. Z. Heřman: Kniha horoucí a palčivá, MF 12. 3. 1985; (iz) (= I. Zítková): O přírodě baladicky, ZN 13. 5. 1985; P. Pešta: Hora hoří aneb Tomečkovo překvapení, Rt 14. 3. 1985; V. Píša: Člověk a lesní tvor, RP 2. 8. 1985; S. Bartůšková, in J. T.: Stříbrný lipan, Hora hoří, Praha 1988; Š. Vlašín: Balada nejen lesní, in Léta zrání, Praha 1989; J. Opelík: J. T. a problémy žánru, in sb. Cesty k dnešku, Brno 1966; Z. Heřman: J. T., ZM 1979, č. 10; S. Bartůšková: J. T., Praha 1981; J. Hrabák: Lovec beze zbraní J. T., in Život s literaturou, Brno 1982.
(Sylva Bartůšková, Slovník české prózy, 1994)