Profesní román z lékařského prostředí.
Osm číslovaných kapitol zaznamenává zpověď chirurga-specialisty, který se chystá oslavit své šedesátiny. Před jubileem jej navštíví student žurnalistiky se žádostí, aby mu poskytl rozhovor o sobě a svém povolání. Po dobu 14 dnů se profesor vrací k mezníkům vlastního života, rekapituluje své postoje, aby podal co nejpřesnější a nejjednoznačnější výpověď. Připomíná si i dvě nedávno provedené závažné a riskantní operace, při nichž se nemocným nedávaly velké naděje na přežití. Přesto se pro ně přimář rozhodl. V prvním případě šlo o bývalého spolužáka Mikeše, v druhém o malého chlapce Víťu Uzla. Jen díky vysoké profesionalitě lékařů byly neurochirurgické zásahy úspěšné. - V retrospektivách si primář vybavuje i další zážitky z lékařského a rodinného života. Pevnou součástí jeho světa je pro něj manželka, vyrovnaná a střízlivá Jitka. Přiznává si, že právě ona má hlavní zásluhu na harmoničnosti jejich manželského svazku. - V epizodách z nemocnice vystupuje vedle primáře i zkušený tým odborníků, jimiž se obklopil (zvláště spolehlivý dr. Krtek a nadějný dr. Zelený, který se od asistencí dopracuje k samostatným operačním úkonům). Ve vyprávění jsou připomenuty příklady lékařské profesionality, ale i prohřešky proti lékařské etice. Z drobných epizod se postupně skládá obraz primáře jako člověka vysokých odborných a morálních kvalit.
Autorka využila metody retrospektivní bilance, při níž si hrdina sám ujasňuje, co a proč v životě učinil. Protagonista je vypravěčem i soudcem vlastních životních kroků. Obraz jeho osobnosti je exponován takřka výhradně pozitivně; hrdina je prezentován jako transparentní nositel ideálních profesních vlastností. Tuto charakteristiku podtrhuje i skutečnost, že nenese žádné jméno. Popisy operačních postupů, četné termíny z neurochirurgické praxe souvisejí s autentickými zkušenostmi autorky - lékařky neuroložky, která všední nemocniční situace i lékařské zákroky zachycuje reportážním způsobem. Primářovy vzpomínky nejsou řazeny chronologicky, nýbrž asociativně. Dojemnost osobní péče o pacienty (soukromá cesta s malým Uzlem na vyšetření), takřka pohádkový charakter některých lékařských zákroků (během dovolené v Jugoslávii), romantické reminiscence milostného vztahu s Jitkou sbližují román s líbivou prózou, vycházející vstříc čtenářské poptávce.
VALJA STÝBLOVÁ (nar. 4. 6. 1922 v čínském Charbinu) píše pro dospělé i pro děti. Debutovala v r. 1957 románem Mne soudila noc, který však vznikl o desetiletí dříve. Již v něm sáhla po lékařské tematice a eticky vypjatém konfliktu: dva mediky, pokoutně provádějící kyretáže, přivádí smrt ženy, která byla sestrou jednoho a milenkou druhého, k poznání ceny života a lékařské odpovědnosti. S důrazem na etiku jednání se Stýblová ve svých novelách a románech zabývá společenským postavením žen, jejich vztahem k životu, jejich schopnostmi a hodnotovou hierarchií (Moje velká víra, 1960; Dopis Kláře, 1963; Zlaté rybky, 1988). Stýblovou zajímají lidé, kteří si vyprojektovali život na základě neuskutečnitelného ideálu (Nenávidím a miluji, 1969), žárlivostí ničí partnerství (Nevěra, 1984), neznají toleranci a nejsou schopni navázat plnohodnotné vztahy k druhým (Na konci aleje, 1979). Složité rodinné a životní situace dominují i v nejnovější autorčině tvorbě (román Benjamín, 1992). Zájmem o psychologii a etickými akcenty je Stýblová blízká V. ADLOVÉ, příslušnici téže generace, ale i J. KOLÁROVÉ. Lékařské prostředí spojuje její prózy s díly O. DUBA, Z. FRÝBOVÉ, J. DIETLA, P. ČERBÁKA aj. Stýblová zná toto prostředí z vlastní zkušenosti, ale přesto se jí nedaří pod vnější atraktivitou a senzačností látky ukrýt konvenčnost fabule. Sentimentalitou mnohých motivů se román přibližuje k proudu "ženské" literatury, jak ji známe např. z tvorby R. SVOBODOVÉ, O. SCHEINPFLUGOVÉ, M. PUJMANOVÉ (Sestra Alena, 1958), E. BERNARDINOVÉ, L. PROCHÁZKOVÉ aj. Román zfilmoval režisér J. SVOBODA (1985).
Lit. (iz) (= I. Zítková): Bilance lékaře, ZN 19. 12. 1981; B. Dokoupil: Román - nebo magazín?, BV 6. 1. 1982; J. Galík: Cesta za hrdinou dneška, OKultM 1982, č. 4; V. Heger: Román, prosím, Kmen (příl. Tvorby) 1982, č. 31; Z. Heřman, MF 6. 1. 1982; J. Heřtová: Poctivé dílo V. S., RP 22. 2. 1982; J. Lenčo, SP 1982, č. 7; J. Nejedlá: Román roku 1981, Kmen (příl. Tvorby) 1982, č. 7; J. Blažejovský: Chladným skalpelem, FaD 1986, č. 5 (o filmu); D. Moldanová: Próza vyzývající k životní odpovědnosti, LitM 1982, č. 6 + V. S., Praha 1985; O knihách a dětech s V. S., ZM 1985, č. 4 (rozhovor); J. Hrabák: Trojí zastavení nad literárním dílem V. S., LitM 1987, č. 6; Mne soudili čtenáři, Žena a móda 1993, č. 10 (rozhovor); Život má vždycky smysl, RP 24. 4. 1993 (rozhovor); Setkání s V. S., LD 2. 7. 1994 (rozhovor).
(Iva Málková, Slovník české prózy, 1994)