Román z doby 2. svět. války založený na dětském pohledu a groteskní nadsázce.
Próza se skládá ze tří na sebe navazujících novel (dvě z nich vyšly samostatně, třetí - Dítě svoboděnky - až v souborném vydání, pro které autorka mírně přepracovala i první dvě části). Všechny tři jsou členěny na kapitoly, jež uvádějí názvy charakterizující obsah vyprávěné epizody (Trhání zubu, Pochod bílých punčoch, Hluchoněmý strýček apod.). Děj Posledního vlaku z Frývaldova začíná r. 1937. Nad Frývaldovem (dnešním Jeseníkem), kde žije rodina poněkud komického listonoše Josefa Pumplmě, vlastence, divadelního ochotníka a originálního glosátora života, houstne atmosféra henleinovského terorizování české menšiny. Toto ovzduší a události, jako je matčina smrt, opakovaná setkání s bláznivou Emou, sebevražda vojáka Pavla, panická hrůza z fašistického výrostka, holiče Seppa, poznamenávají málo radostné dětství sedmileté Věry. Děvčátko získává ochránkyni v nové matce, robustní hotelové kuchařce Anně Urbanové, jejíž rezolutní povaha a optimistický životní názor přinášejí do rodiny pocit bezpečí. Po Mnichovu rodina nuceně odjíždí z Frývaldova do Brna, kde má Věřin otec rodiče. Pluky zla postihují pomnichovskou dobu a válečná léta až do osvobození. Anna Urbanová podniká výpravy za proviantem do moravských vesnic a zásobuje tak nejen rodinu, ale celou ulici. Otec po penzionování vypomáhá v pekařském krámě. Rodinu často navštěvuje flétnista Jaroušek Vémola. Věru znovu děsí Sepp, který trýzní jejího kocourka a má podíl na zatčení hluchoněmého strýce Františka. Dospívající dívka je totálně nasazena do pojišťovny, kde zblízka poznává různé typy kolaborantů a prožívá první lásku ke gymnazistovi Milanu Stehlíkovi. Příchod svobody kalí zkušenosti s lidskou hamižností a sebevraždami (kolaborantka paní Breberová, nevinná teta Amálka). Ve třetí části se agilní otec vrací do Frývaldova, kam za ním odjíždí i Anna Urbanová, která čeká dítě. Věra zatím zůstává v Brně pod dohledem flétnisty Vémoly. Seznámí se s dívkou Jutou, bývalou vězeňkyní koncentračního tábora, a odjíždí s ní na bramborovou brigádu. Tam se znovu setkává se Seppem, jehož Juta identifikuje jako masového vraha. Seppovu nacistickou minulost dosvědčuje také právě přítomný Věřin otec. S ním se dívka, po krátkém intermezzu při zachraňování majetku pro republiku ze zámku Pomponiů, vrací do Frývaldova. Tam se právě Anna Urbanová chystá dát život "dítěti svoboděnky". Jeho narození stvrzuje konec epochy strachu a symbolizuje naděje do budoucnosti.
Téma románu tvoří události, které prožívá a vidí kolem sebe děvčátko dospívající během války. Do jeho podoby soustředila Sládková některé autobiografické rysy. Sugestivní atmosféru prózy, vyvolanou neotřelým dětským pohledem, doplňují o historickou konkrétnost, v níž je přítomen i autorský nadhled, některé typické projevy doby. Patří k nim fanatismus henleinovců, problémy smíšených manželství, kolaborace, strach a vědomí odplaty, "zlatokopectví" v pohraničních krajích po odsunu Němců apod. V centru triptychu jsou samorostlé a v průběhu děje neměnné postavy otce a nevlastní matky, suverénních a statečných pěšáků života, kteří neústupně, s vlastní filozofií, čelí katastrofám a svými teatrálními gesty a nezdolnou vitalitou vytvářejí v rodině pro dítě traumatizované válečnými i osobními zážitky oázu bezpečí a hráz proti nenávisti, krutosti a zlobě, proti zlu, jehož symbolickým ztělesněním je postava Seppa. V jejich reakcích na dějinné události jsou přetaveny do poněkud burleskní podoby české vlastenecké a lidové tradice, přesahující do válečných let z 19. stol. (otcovy ideály). Osobitého estetického účinu dosahuje román zejména svou optikou a stylovou polohou, v níž hraje důležitou roli nadsázka. Autorka využívá mísení rozličných, zdánlivě nesourodých prostředků a postupů: dokumentu (dopisu) a fikce, přízemních i symbolických, dramatických i lyrických momentů a detailů, naturalistických scén i snových vizí. V celém chronologicky organizovaném vyprávění se neustále prolíná vážné s komickým a vzniká tak groteskní tvar prostý tragického patosu i parodického šklebu. V jazykové rovině našly charaktery postav (otec, Anna Urbanová, Sepp, strýc František, Jaroušek Vémola aj.) své typické příznakové výrazy v nářečních a hovorových obratech, rčeních, průpovídkách a pojmenováních ("Na tragickej život sem já pes" říká Anna Urbanová, překřtěná svým "srágorkou" na Amazonku; "ceru vlasti" utěšuje otec slovy "Nic ty si, nic ty si neboj", atp.).
K základním motivům celého díla VĚRY SLÁDKOVÉ (nar. 1. 5. 1927 v Brně) patří zážitky z jejího válečného dětství a z návratu do pohraničí. Vazbu na městečko Frývaldov a na válečné Brno měla už povídková prvotina Kráska s cejchem (1961) o tragickém údělu dívky poznamenané hrůzami koncentračního tábora. Také zde vystupovaly postavy otce a tety Anny jako předobrazy budoucích směšnohrdinských typů románu Malý muž a velká žena, které je možno přiřadit do linie představované v české literatuře dílem J. HAŠKA nebo J. JOHNA. Na motivy "frývaldovských" próz natočil režisér K. KACHYŇA pětidílný televizní seriál Vlak dětství a naděje (vznikl k 40. výročí osvobození, uvolněn k vysílání byl však teprve v r. 1989). Ke stejným inspiračním zdrojům se hlásí také šestice psychologicky působivých povídek Kouzelníkův návrat (1982), opět s groteskním laděním a oscilací mezi komikou a tragikou, blízkou vidění B. HRABALA, ale bez jeho nostalgičnosti. Tematicky s dílem V. Sládkové souvisejí prózy V. KÖRNERA, A. LUSTIGA částečně i L. FUKSE. Dětský pohled na historické dění uplatňuje v některých epizodách Dotazníku i J. GRUŠA. - V druhé linii své tvorby Sládková volila jinou tematiku i jiný způsob zobrazení. V Otázkách kočky (1967) se soustředila na tragické osudy žen a jejich zoufalé hledání jistot, jež kontrastuje s ničivou rolí mužů v jejich životech. Novela Klec (1969) s tragickou postavou udavače je obrazem lidské ubohosti, bezútěšnosti a absurdity života. Rozvíjením snových a halucinačních prvků připomíná umělecké postupy F. KAFKY. Autorka sice ani v těchto prózách nerezignuje na sugestivnost detailu, využívá však ve větší míře k vyjádření duševních stavů postav prostředků od původu expresionistických, jako je oslabená dějovost, neurčenost lidského jednání, psychická deformovanost, symbolizace osudů. Na okraji autorčiny tvorby stojí sbírka básní Černé vlaštovky (1964).
Lit. B. Balajka: Slibná kniha, Práce 31. 7. 1974; P. Pešta: Přelom v díle V. S?, Rt 23. 8. 1974; R. Ditmar, ZM 1976, č. 3; A. Hájková: Nové prózy brnenských autorov, Romboid 1975, č. 1 + Válka slabých, Rt 23. 4. 1976; Š. Vlašín: Próza slibného zrání + Groteskou k pravdě, in Ve škole života, Praha 1980; V. Binar: Zpověď dítěte své doby, in V. S.: Malý muž a velká žena, Praha 1982; Z. Heřman, MF 11. 11. 1982; V. Dostál: Tragické skrze grotesku, in Zrcadla podél cesty, Praha 1987; J. Svačina: Vlak ze stanice historie, Tvorba 1989, č. 17 (o seriálu Vlak dětství a naděje); P. A. Bílek: Anna Urbanová ještě žije..., Tvar 1991, č. 5; Spisovatelka v kleci, Tvar 1990, č. 16 (rozhovor).
(Sylva Bartůšková, Slovník české prózy, 1994)