Román o osudu režimem pronásledované pražské rodiny v polovině 50. let.
Román o 30 kapitolách s podtitulem Protestsong je věnován "mámě" a uveden motem z Popeleční středy T. S. ELIOTA. Odehrává se ve dnech vrcholícího léta. Jednadvacetiletá Jana Honzlová, hlavní hrdinka i vypravěčka, zaměstnaná v souboru písní a tanců Sedmikrása, nesměla z kádrových důvodů odejet na turné do Finska. V kanceláři Sedmikrásy se dostane ke svým materiálům a pochopí, že je vše připraveno k tomu, aby byla intrikami ze souboru vyštvána. Jana pochází z početné rodiny, žijící ve zchátralém karlínském pavlačovém domě. Po otcově emigraci a uvěznění bratra Iva (pro pokus o nedovolený přechod hranic) zůstala prakticky její jedinou živitelkou. Druhý bratr slouží na vojně u PTP, starší egoistická sestra Jarmila od rodiny odešla a nezletilá Andula je do větru. Matka, deptaná poměry, propadá apatii. Jediným skutečným partnerem inteligentní Jany je bystrý desetiletý bratr Hugo ("Hugáč"). Jana si rozumí ještě se starou uklízečkou, skutečnou proletářkou Angelikou Pelikánovou. Paní Pelikánová pozve Janu na nedělní oběd, ale právě po jejím příchodu starou ženu raní mrtvice. Při vyšetřování je Jana nepřímo obviněna z její smrti. Tak začíná snaha represivního aparátu Janu kompromitovat a učinit z ní svou donašečku. Jeden z úředníků ministerstva vnitra, "Modrovous" Sedláček, projevuje o dívku víc než profesionální zájem. Poté, co se Hugo zřítí se zchátralou pavlačí a zemře, donese Sedláček Janě pas s doložkou do Francie. Jana je však zlomena ztrátou všech blízkých, je rezignovaná a nerozhodná a nakonec zůstává se zničenou matkou. Se svým trápením se svěřuje katolickému knězi Krůnovi, svému kamarádu ze školních let. Kromě Janiny rodiny jsou v románu portrétováni i členové Sedmikrásy, zejména amorální a kariéristická Aluš Fantová a její omezená matka, která převzala po mrtvé místo uklízečky. S nimi se pokouší ještě několik "obránců" socialismu anonymně dosáhnout toho, aby Jana dostala ze souboru výpověď.
Jednotlivé epizody románu spojuje subjekt vypravěčky. Její vzpomínky na minulé zážitky v souboru a na okruh jeho členů se prolínají s aktuálními událostmi. Nejde zde o filozofický pohled do společensko-politického mechanismu; dějově gradující próza je v podstatě záznamem jednoho z mnoha možných českých osudů poúnorové doby. Přesto obraz duchovní bídy, zřetelný v jednání většiny členů souboru, brutálního domovníka, ministerských úředníků aj., přerůstá ve svědectví o fungování totalitního systému, založeného na negativních lidských vlastnostech (donašečství, licoměrnosti atd.). Věrohodně a plasticky je zde zpřítomňována situace 50. let, kdy se jakékoli vybočení z řady chápalo téměř jako zrada na dělnické třídě, kdy se objektem manipulace nejsnáze stávala poslušná a tvárná masa. "Lidi se bojej jeden druhýho. Každej má strach, aby nepřišel o to mizerný málo, co má. Je to horší jak za války...", říká Janina matka. Proti tomuto světu stojí solidarita vyobcovaných a pocit rodinné sounáležitosti. Třebaže Jana, částečně stylizovaná do typu gamina, prostořekého, ale čestného a citlivého uličníka, nemá perspektivu, že uplatní své schopnosti, nevzdává se naděje, podniká až opovážlivé kroky, jež ji definitivně přesvědčí o marnosti obrany. Zůstává však nepokořená a dosahuje morální převahy. Sílu zůstat sama sebou a protestovat proti zvůli hledá za pomoci Krůny v náboženské víře víceméně z nedostatku jiných možností. Ambivalentní postava Modrovouse vnáší do děje spolu s Hugovým nedopsaným příběhem o kočce Jůlince pohádkové motivy (zázračná proměna postavy, boj dobra se zlem). Dějem s řadou drastických momentů se román stýká i s útvarem morytátu. Velké míry autenticity dosahuje autorka vřazováním množství dobových detailů, např. z topografie pražských předměstí, i využitím hovorové a slangové mluvy, někdejších idiomatických obratů, přezdívek, slovní zásoby. V úsečném stylu s krátkými plnovýznamovými větami se střídá vtip a ironie s černým humorem.
ZDENA SALIVAROVÁ (nar. 21. 10. 1933 v Praze), manželka J. ŠKVORECKÉHO, s nímž založila v Torontu české exilové nakladatelství 68 Publishers, uplatnila své typické vlastnosti spontánní vypravěčky už v prvotině Pánská jízda (1968), povídkovém triptychu s deziluzivním pohledem na erotiku. S ženskou senzibilitou, jíž prostupuje ironie, smysl pro komiku a absurditu, portrétuje mladé tanečnice a již tehdy využívá hovorového jazyka a slangu. Soudobá kritika (Z. KOŽMÍN) nacházela styčné body Pánské jízdy s KUNDEROVÝMI Směšnými láskami. Druhá a zatím nejvýznamnější autorčina próza, Honzlová, byla dopsána v zahraničí. V jejím stínu zůstává novela Nebe, peklo, ráj (Toronto 1976; pod tímtéž názvem vyšel v r. 1991 v Brně také výbor z autorčiných próz), která je Honzlové blízká svou problematikou i ústřední dívčí postavou. Je založena na kontrastu občanských postojů dvou spřízněných, původně dělnických rodin. Hlavní hrdinka Věra prožívá v Praze s lotyšským basketbalistou krátké milostné štěstí, odsouzené ke zmaru praktikami sovětských úřadů, zatímco její sestřenice se díky politickému kariérismu své matky vdává do Francie. Osobní zkušenost s tzv. divokými lustračními seznamy vedla Salivarovou k sestavení sborníku Osočení (Toronto 1993), ve kterém dostali slovo lidé nespravedlivě nařčení ze spolupráce se Státní bezpečností, a byla také jedním z hlavních inspiračních zdrojů románu v dopisech Hnůj země (Toronto 1994), pojednávajícího o českých emigrantech v Kanadě. Spolu s manželem vydala Salivarová ještě soubor dokumentů o torontském nakladatelství s titulem Samožerbuch (Toronto 1977, Praha 1991). - Vidění světa, aktualizované obrazem člověka v konkrétních společenských podmínkách, a volba tvárných prostředků (ich-forma, vedení dialogu, lexikální a syntaktické prvky) spojují autorčino dílo s tvorbou J. ŠKVORECKÉHO (tuto podobnost nelze chápat jako epigonství) i s poválečnou americkou prózou. Subjektivní generační výpovědí a zejména užíváním slangu postava Jany Honzlové připomíná Holdena Caulfielda ze SALINGEROVA románu Kdo chytá v žitě.
Lit. P. Javor, Proměny 1973, č. 2; K. K. (= A. Měšťan), Svědectví 1973, č. 46; F. Peroutka: Třikrát o české literatuře. Třetí úvaha, in Budeme pokračovat, Toronto 1984; H. Kosková: Pokračovatelé generace šedesátých let, in Hledání ztracené generace, Toronto 1987; J. Lukeš: Karlínský morytát, LidN 3. 7. 1990; V. Novotný: Český román sedmibolestný, SvS 23. 10. 1990; J. Přibáň: Kniha jako protestsong, Tvar 1990, č. 13; P. Janáček: Protestpopromán, Iniciály 1991, č. 14/15; J. Lopatka: Dvě prozaické novinky, in Předpoklady tvorby, Praha 1991 (o Pánské jízdě); L. Lederbuchová: Honzlová a ti druzí, ČLit 1992, č. 5; K. Steinhauserová: Malý průvodce Nebem, peklem, rájem, LitN 1992, č. 17 (o výboru Nebe, peklo, ráj); M. Suchomel in Kol.: Český Parnas, Praha 1993.
(Sylva Bartůšková, Slovník české prózy, 1994)