Slovník české literatury po roce 1945

ŘEZNÍČEK, Pavel: Strop 

Román, v němž se absurdita lidského světa groteskně střetává s radostnou svobodou imaginace.

Text románu je rozčleněn do 22 číslovaných kapitol. V závěru jsou citovány verše J. MANSOUROVÉ, kterými je podtržena erotická motivace většiny popsaných dějů. Román se odehrává v červenci r. 1977, kdy se několik obyvatel blíže neurčeného dvorku trápí tím, jak se zbavit svého nudného životního stereotypu. Nejdějovější linií je vzájemné střetávání učitele Víška a kostelníka Hrubého, kteří se děsí stáří a touží po přátelství. Stejně jako ostatní linie a epizody i jejich pokusy o sblížení jsou naplněny neporozuměním, absurditou a cynismem, a to jednak pro psychickou vyšinutost většiny postaviček, ale hlavně v důsledku vykloubenosti poměrů, jež panují v jejich okolí. V románu dále vystupují Mira a Yvetta, dvě staré, eroticky neukojené hraběnky, jejichž prožívání reality je zaměřeno jednak na pošetilé extáze před obrazem jejich děda, jednak na voyeurské pozorování mužů. Výjevy ze života krásného papírníka Bureše, zbožňovaného a stále pronásledovaného ženami, obsahují řadu obrazů, v nichž jsou zvýrazněny trapné a groteskní stránky sexu a touhy po zachování rodu. Hlavní dějová linie je spojena s postavami tří kumpánů - Zadražila, Coufala a Havelky. Ve snaze zbavit se ubíjejícího stereotypu vymyslí poslední z nich nový druh zábavy: vytvoří spolu močál, budou do něj strkat slepce a pozorovat, "jak se tam budou plácat a jak se pěkně v tom bahně utopí". Na jeho slova dojde a nejprve v ložnici, pak i na dvoře vznikne močál. Jeho prvními obyvateli jsou skutečně dva slepci, avšak postupně v tomto paralelním světě nedobrovolně skončí většina postaviček z dvorku. Do močálu je nakonec stažen i opeřený muž, který se občas nad dvorkem objevil, aby si všechno zapsal. V bahně začíná být živo, vlády se však záhy ujímají dva slepci a zdá se, že i zde brzy budou platit stejně absurdní zákony jako venku. Srážení do močálu nakonec trojici kumpánů přestává bavit: "Stvořili nový svět a teď ho opustí, ať se řídí vlastními starostmi, ať se řídí vlastními žabomyšími vojnami, zápasy opeřených vidomých a neopeřených vidomých. Scheiss drauf!"

Ačkoliv je Řezníček proslulým surrealistickým básníkem, jeho Strop je méně experimentálním textem, než se na prvý pohled může zdát. Všem čtyřem epickým liniím věnuje autor stejnoměrnou pozornost, členění textu do kapitol ctí tematické předěly i chronologii, struktura románu zásadním způsobem neporušuje vžité žánrové konvence realistické prózy. Strop byl napsán v r. 1977, a bývá proto ve školách vykládán jako obraz společenského "bahna" své doby, jako umělecký protest proti absurdním zvratům moci. Tento způsob výkladu je podporován několika dílčími motivy a vedlejšími postavami (např. brigádnická stavba močálu, práskači a tajní, opeřený špicl). Protipólem politizujícího výkladu Řezníčkova textu může být tvrzení, že jde o absurdní frašku, o karneval imaginace, kterou není třeba interpretovat, protože buď existuje sama o sobě (jakožto dispozice, pro niž společenská zakotvenost autora nesehrává určující roli), nebo prostě není. Oba přístupy k interpretaci textu se jeví jako extrémní, tedy zjednodušující. Veškeré prapodivné dění na dvorku a v jeho okolí je nahlíženo subjektem, který sám sebe baví. Strhující tempo, jakým za sebe Řezníček řadí situační a slovní gagy, prozrazuje jeho okouzlení groteskami. Rozdílnost Stropu od filmových grotesek spočívá v tom, že vzájemné podrážení se a srážení ostatních do bahna působí vtipně jen zpočátku - v závěrečných kapitolách tyto osvědčené gagy vyznívají jako tragické fatum, z něhož není úniku. Selankovitá bezproblémovost a statičnost úvodních scén románu se v jeho závěru kruhovitě vrací a proměňuje se v mrtvolné ustrnutí veškerých dějů ("Na tomto dvoře se už opravdu nebude nic dít."). Působivost románu spočívá v napětí mezi jeho tradiční strukturou a tím, že jednotlivé segmenty textu jsou často gradovány překvapivými, až šokujícími obrazy. Řezníček je mistrem pitoreskních personifikací, které svou komičností narušují existenciální bezvýchodnost čišící z prostředí dvorku a močálu. Mezi charakteristické obrazy tohoto typu patří např. personifikace Burešova semene ("Semeno sedělo nahoře na skříni a vyhrávalo na flétnu jako divé.") nebo holičův souboj s prachem ("Prach vztekle zasyčel a vztyčil se na zadní. Oči mu žhnuly jako lucerny na železniční trati."). Zatímco podobná zosobnění komicky odlehčují text, působením surreálna stále více prolínajícího do světa zúčastněných figurek humor postupně černá až na hranici vyhrocené absurdity, jež vyplývá z iracionálních motivací lidského jednání a naprosté bezmoci obětí.

PAVEL ŘEZNÍČEK (nar. 30. 1. 1942 v Blansku) časopisecky debutoval básněmi v Sešitech pro mladou literaturu (1967). V 70. a 80. letech byly jeho verše publikovány v surrealistických sbornících v Belgii, Portugalsku, Německu, Francii, USA aj. Českým čtenářům jsou dostupné zvláště sbírky Kráter Resnik a jiné básně (1990) a Tabákové vejce (1992). Rovněž Řezníčkovy prózy se dříve dostaly k zahraničním čtenářům - s přispěním v Paříži žijícího P. KRÁLE vyšly ve Francii román Strop (Le Plafond, 1983) a soubor absurdních mikropovídek Blbec (L'Imbécile, 1986). Po českém vydání Stropu následoval "román mládí" Hvězdy kvelbu (1991), v němž Řezníček vzpomíná na brněnskou uměleckou bohému v 60. letech. Tato kniha je pro autora poněkud méně typická, neboť v ní převažuje úsměvný humor a vzpomínkový optimismus nad živočišně dravou, nespoutanou obrazností. V dalších dosud vydaných prózách Vedro, Zvířata (obě 1993) a Alexandr v tramvaji (1994) se Řezníček opět představuje jako těžko zařaditelný básník prózy, pro nějž jsou neohraničenost fantazie a síla invence podstatnější než svazující lpění na jakékoliv domácí či cizí literární konvenci. Mezi jeho literární oblíbence patří francouzští autoři, jejichž dílo překládal - B. PÉRET, G. HENEIN a J. MANSOUROVÁ. Impulsem k napsání románu Strop byla četba próz B. VIANA, které Řezníčka neuspokojily a vyprovokovaly ho k vytvoření vlastní rozsáhlejší prózy (jen proto bylo samizdatové vydání věnováno B. VIANOVI). Na konci 60. let měl Řezníček intenzivní kontakty s vůdčí osobností poválečného českého surrealismu V. EFFENBERGEREM, který přeložil některé jeho básně do francouzštiny, čímž mu pomohl prosadit se v mezinárodním kontextu. Většina surrealistických snah se v 70. a 80. letech protínala i v Surrealistické skupině v Československu, do jejíž činnosti se Řezníček nezapojoval. Nebyl totiž přitahován skupinovými vystoupeními, která byla a jsou pro francouzský i český surrealistický kontext charakteristická, ale vydal se na "pouť solitéra". Surrealismus pro něj představuje "hlavně stav ducha. Je to sám život a odhalování jeho každodenního zázračna". V předmluvě k francouzskému vydání Stropu M. KUNDERA zdůraznil, že Řezníčkův surrealismus se liší od francouzského tím, že je "rozčarován, skeptický, hrůzný, bez iluzí a bez budoucnosti", že se na rozdíl od tradice levých avantgard neprojevuje ideologicky. S černým humorem a sarkasmem, který bývá považován za jeden z hlavních Řezníčkových přínosů české surrealistické próze, se setkáváme již např. v ineditních "černých fraškách" básníků V. EFFENBERGERA a K. HYNKA z počátku 50. let (Jela tudy dáma, 1950x; Svatební hostina, 1951x; Poslední umře hlady, 1952x; aj.), jakož i v některých pozdějších EFFENBERGEROVÝCH "pseudoscénářích" (Surovost života a cynismus fantasie, Toronto 1984, Praha 1991). Ze současného kontextu české prózy je Strop vzdáleně srovnatelný např. s imaginativností a personifikační posedlostí Návratu starého varana M. AJVAZE, s vizí násilí a absurdity v románu Maso M. HARNÍČKA či s erotickou obsesivností a frankofilně inspirovanou fantaskností próz, básní a manifestů J. F. TYPLTA.

Lit. Surrealista, MF Dnes 8. 9. 1990 (rozhovor); P. A. Bílek: "Srážet bidlem Boha a maso...", Tvar 1991, č. 47; M. Fronková: Padající strop, LD 10. 9. 1991; J. Křička, Studentské listy 1991, č. 23; M. Kundera: Předmluva ke "Stropu", NK 1991, č. 23; V. Novotný: Strop mezi Paříží a Prahou, MF Dnes 30. 8. 1991; O P. Ř. a jeho próze Strop (M. Kundera, V. Novotný, J. Lopatka), in P. Ř.: Strop, Praha 1991; M. Petříček: Život končí v močálu, NK 1991, č. 39; V. Števa (= Š. Vlašín): Opožděný surrealismus, Haló noviny 18. 11. 1991; M. Vajchr: Z bláta do bláta, Tvar 1992, č. 4; V. Šibrava: Vysmívající se heretik P. Ř., in P. Ř.: Zvířata, Praha 1993.

(Martin Pilař, Slovník české prózy, 1994)


© ÚČL AV ČR (www.ucl.cas.cz), inSophy (www.insophy.cz), Studio Vémola (www.vemola.cz), 2006-2008