Kolonizační román ze severočeského pohraničí po 2. svět. válce; první část dilogie.
Nástup (dějově na něj navazuje román Bitva, 1954) je rozdělen na 38 číslovaných kapitol. Do městečka Grünbachu-Potočné přijíždějí v květnu 1945 čtyři muži. Každého z nich sem přivádějí jiné důvody a cíle: Jiří Bagár, komunista, účastník stávkových bojů za první republiky, španělský interbrigadista, účastník protifašistického odboje a posléze vězeň koncentračního tábora, přichází propagovat a uskutečňovat politiku komunistické strany. Jeho ideovým, politickým i povahovým antipodem je Antonín Trnec, nový národní správce grünbašské textilky; bezcharakterní kariérista, hrabivec a antikomunista. Třetím příchozím je Antoš, toužící po založení živnosti automechanika, na rozdíl od Trnce nezištný a srdečný, Bagárův spojenec, pomáhající mu s vedením úřední agendy města. Posledním ze čtveřice je Jan Rejzek, rodák z Grünbachu, který se vrací, aby se ujal rodinného majetku - hotelu, jejž musel opustit v r. 1938. Politicky je indiferentní, jakožto majitel podniku však má blíže k Trncovi než k Bagárovi, s nímž se také brzy dostává do konfliktu. - Čtveřice se v Grünbachu setkává s ozbrojeným odporem Němců, jimž stojí v čele fanatická nacistka Elsa Magerová. Teroristické a sabotážní akce Němců se stupňují zároveň s přibýváním českých přistěhovalců, a tak se jejich odsun do Německa jeví jako nevyhnutelný (výjimku mezi nimi tvoří komunista Hans Palme, který oddaně pomáhá Bagárovi). Navzdory záškodníkům i "zlatokopům" osídlování pohraničí zdárně pokračuje, přicházejí rolníci (Vincenc Postava aj.), uvědomělí textilní dělníci (Dejmek a jeho dcera Zdena, budoucí Bagárova manželka) i úředníci (např. poštmistr Václav Brendl). Román uzavírá odsun Němců na podzim r. 1945.
Nástup představuje typ kolonizačního románu, z něhož se už v prvních poválečných letech začal vyvíjet román budovatelský jako nejreprezentativnější projev socialisticko-realistické prózy. K charakteristickým rysům kolonizačního i budovatelského románu patřilo pojetí současnosti jako "posledního slova" historie, jímž se začíná uskutečňovat dávný sen o spravedlivé společnosti, utopismus a idealizace tzv. kladných, "pokrokových" sil dějin, nezakrytá agitačnost a výchovnost, typizace konfliktů přecházející až ve schematizaci. K těmto rysům se v Nástupu přidává i snaha o přehlednost a chronologickou organizaci děje, který je napínavý a směřuje ke šťastnému konci. Řezáč důsledně zachovává jednotu místa - pohraničního města Grünbachu. Postavy koncipuje jako typy, nikoli však psychologicky, nýbrž třídně podmíněné. Třídní příslušnost přitom chápe jako rozhodující faktor determinující i charakter člověka. Proto se jeho postavy jednoznačně člení na kladné (Bagár, Zdena Dejmková, Antoš, Palme, Brendl, Postava aj.) a záporné (Trnec, Magerová, dr. Rosmus aj.). Neprocházejí přitom výraznějším vnitřním vývojem; pokud se vůbec vyvíjejí, pak jen směrem k naplnění své sociální determinace. V ústřední Bagárově postavě autor bezvýhradně ilustruje schematickou tezi o poslání komunistů jako těch, kdo jsou předurčeni být vůdci a spasiteli lidu v boji proti nepřátelům přežívajícím (německým nacistům) i nastupujícím (nově se formující české buržoazii). - Styl Nástupu je založen na potlačení role vypravěče a výrazové neutralizaci autorského partu (román je vyprávěn v er-formě). Jazyk je jednoduchý, blízký hovorovému, a podřizuje se hlavně dvojímu poslání: co nejprostěji postihnout děj a s maximální jednoznačností charakterizovat jednotlivé typy postav. Dialogy komunistů explicitně vyjadřují základní teze komunistické politiky, což oslabuje jejich věrohodnost i dramatický spád (rozhovory nabývají spíš povahy navzájem se doplňujících monologů). Podobně explicitně ve svých mluvních projevech prezentují své záporné rysy příslušníci antikomunistického tábora: zesílenou expresivností usiluje autor o to, aby vůči nim ve čtenáři vyvolal pocity nelibosti a antipatií.
VÁCLAV ŘEZÁČ (vl. jménem Václav Voňavka, 5. 5. 1901 v Praze - 22. 6. 1956 v Praze) byl vedle J. HAVLÍČKA, M. HANUŠE či E. HOSTOVSKÉHO jednou z vůdčích osobností české psychologické prózy 30. a 40. let. Po lyrické a autobiografické Větrné setbě (1935) a pokusu o spojení příběhu individuálního citového zrání s širším sociálním záběrem Slepá ulička (1938) představují vyhraněnou etapu jeho psychologické tvorby zejména romány Černé světlo (1940), Svědek (1942) a Rozhraní (1944). První z nich je analýzou člověka deformovaného vlastní méněcenností, druhý je studií "zla o sobě", ztělesněného v ústřední postavě, která přichází do maloměstského prostředí jako nositel zmaru a neštěstí, třetí (dospívající již k očistné katarzi) je "románem v románu" a jeho určujícím rysem je snaha o postižení vazeb mezi uměleckou tvorbou a životem. Řezáč je rovněž autorem několika knih pro mládež (Kluci, hurá za ním!, 1933; Poplach v Kovářské uličce, 1934; Čarovné dědictví, 1939) a řady drobnějších povídkových prací, je znám rovněž jako kulturní publicista.
Nástup byl vyvrcholením první vlny kolonizační tematiky v české literatuře; proces nového osídlování pohraničních oblastí zachytily ještě před Řezáčem např. romány A. SEDLMAYEROVÉ Dům na zeleném svahu (1947) a Překročený práh (1949), M. BUREŠE Vracející se země (1947) nebo B. ŘÍHY Země dokořán (1950). Dobová kritika oceňovala Nástup jako zakladatelské dílo nové socialistické literatury zejména pro jeho úsilí o komplexní obraz převratných společenských změn. V tomto směřování byla české literatuře vzorem díla sovětských autorů (M. ŠOLOCHOV, Rozrušená země; V. AŽAJEV, Daleko od Moskvy; S. P. BABAJEVSKIJ, Rytíř Zlaté hvězdy, Světlo nad zemí, atd.), česká próza však mohla navázat i na domácí předválečnou tradici sociálně typizujících románů I. OLBRACHTA (Anna proletářka, 1928), T. SVATOPLUKA (Botostroj, 1933), M. MAJEROVÉ (Siréna, 1935) či M. PUJMANOVÉ (Lidé na křižovatce, 1937). Próza socialistického realismu se zaměřovala především na oslavu boje komunistů proti fašismu (M. PUJMANOVÁ, Život proti smrti, 1952, aj.) a na tematiku února 1948 a následného socialistického budování (budovatelské romány A. BERNÁŠKOVÉ Cesta otevřená, 1950; K. F. SEDLÁČKA Luisiana se probouzí, 1952; P. BOJARA Jarní vody, 1952; J. OTČENÁŠKA Plným krokem, 1952; T. SVATOPLUKA Bez šéfa, 1953; J. S. KUPKY Rušné dny, 1955, atd.). Většinou šlo o knihy, v nichž dominuje schematismus a přímočará didaktičnost. V Řezáčově tvorbě je tato tendence ještě více než v Nástupu patrna v románu, který na něj časově i tematicky navazuje - v Bitvě. Jako zjevnou polemiku s Nástupem koncipoval na konci 50. let své Město na hranici K. PTÁČNÍK. Podle Nástupu natočil v r. 1952 stejnojmenný film režisér O. VÁVRA.
Lit. J. Kristek, NŽ 1951, s. 725; P. Reiman, LidN 10. 6. 1951 (příl. Kulturní neděle); J. Štern: Román o nástupu lidové demokracie, Tvorba 1951, s. 459; J. Hájek in Literatura a život, Praha 1955; J. Opelík: Historický román o současnosti, in Nenáviděné řemeslo, Praha 1969; R. Pytlík: Historismus v Ř. Nástupu, in Sedmkrát o próze, Praha 1978; D. Hodrová in Kol.: Česká literatura 1945-1970, Praha 1992; J. Šlajer: O Ř. tvorbě pro mládež, NŽ 1955, č. 4; F. Götz: V. Ř., Praha 1957; J. Opelík: Vyslovit pravdu svého času, Kultura 1961, č. 18; F. Buriánek: Cesta V. Ř., in O současné české literatuře, Praha 1982; D. Moldanová: Variace na téma zla, in V. Ř.: Černé světlo, Svědek, Praha 1988.
(František Ryčl, Slovník české prózy, 1994)