Historický román ze starověké Indie o vysokém hodnostáři na dvoře maurjských králů a jeho hledání smyslu života a politiky.
Děj románu se odehrává zhruba v letech 317-260 př. n. l. (samotný text žádná data neobsahuje) převážně v severní Indii. Hrdinou prózy o čtyřech částech, uvedených pokaždé citátem z eposu Rámájanam a členěných dále jen graficky, je Rádhagupta, bráhman studující na vysokém učení v Takšašile. Za Čandraguptova povstání proti vládnoucímu rodu Nandů se Rádhagupta vrací do rodné Pátaliputry. Stává se Čandraguptovým dvořanem, je svědkem násilného odstranění pětiříčského krále Pauravy i podvodů při obřadu ašmavédhy, jímž Čandragupta získal vůdčí postavení v celé Árjavartě (ašmavédha znamená, že běh nikým neovládaného koně určuje území, na něž má ten, kdo jej vyslal, nárok). Nachází svého životního soupeře v Čánakjovi, Čandraguptově prvním rádci, pragmatickém politikovi, který má lví podíl na panovníkových úspěších i sjednocení Árjavarty. Pro Rádhaguptu je politika službou a jejím cílem prospěch země, Čánakja ji chápe jen jako mocenský prostředek a moc sama je mu dostatečným ospravedlněním každé intriky a manipulace. S jeho skrytými zájmy a politikařením se Rádhagupta utkává jako správce Gandháry, během své diplomatické cesty do Babylónu, za Čandraguptovy války se Seleukem Nikatorem, jedním z dědiců Alexandra Velikého, i při několika vzpourách v Takšašile. Načas sice nad Čánakjou vítězí a stává se Čandraguptovým prvním rádcem, ale když se král začne připravovat k předání vlády synovi Bindusárovi, uvolní opět své místo Čánakjovi, opouští ženu Kim i děti a vydává se do bezdomoví hledat osvobození od všech světských zájmů a vášní. Po 20 letech rozjímání se vrací do Pátaliputry, kde jej Bindusára učiní svým ministrem. Rádhagupta nyní spojuje své životní poznání s Čánakjovým uměním politické taktiky a zasadí se o to, že po Bindusárovi dosedne na trůn místo neschopného následníka Susímy jeho přehlížený bratr Ašóka, který se později stane jedním z nejslavnějších panovníků starověku. Krátce po Ašókově korunovaci odchází Rádhagupta opět do bezdomoví a usmířen umírá.
Rádhagupta i většina ostatních postav románu jsou v zásadě skutečné historické osoby, o nichž se však dochovalo velmi málo informací. Autor tak získal volnost v modelaci ústředního nadčasového konfliktu mezi dvojím pojetím politické moci i vzájemných vztahů mezi postavami. Zároveň je však jeho koncepce historické prózy opřena o důkladné studium odborné literatury a dobových pramenů a dominuje jí snaha podat co nejvýraznější obraz exotického, časově i prostorově odlehlého světa právě jako světa odlišného od našeho. V románě jsou četné popisné partie zachycující malebné přírodní i městské scenérie, hromadné výjevy, vnějškovou nádheru a proměnlivost orientálních slavností, průvodů a obřadů. Autor se pokouší proniknout i do duchovního života starověkých lidí, a soustřeďuje se proto na charakteristické zvyklosti náboženských rituálů, dvorské etikety, kastovních rozdílů i každodenního rodinného života. Představuje protagonistu jako člověka věřícího v koloběh duší, které se dobrými činy postupně vyvazují z řetězce vtělení a za zlé činy sklízejí trest v příštích životech, jako člověka, který se sice vymaňuje z pout náboženské ortodoxie, ale nepřekračuje přitom hranice východního mysticismu. Pludkova vypravěčská metoda je založena na "zdrženlivosti" vůči postavám: autor vykresluje jejich jednání i myšlení bez "zesoučasňujících" komentářů. Zřetelný je tento rys např. v Rádhaguptově neustále se vracejícím pocitu, že některé události života jsou jen zrcadlením něčeho již prožitého v jiném čase, nebo tam, kde autor při zachycení magických praktik podává ireálné jevy jako věrohodnou skutečnost, tak jak je chápou samy postavy. - Román je vyprávěn tradiční er-formou s hojným využitím nevlastní přímé a polopřímé řeči (v úvahách protagonisty) a s rétorickými, záměrně formalizovanými dialogy. S oblibou sahá autor po dobových termínech, které často hned překládá ("k čemu by pak byl zákon, dharma, k čemu by byl řád, rta?"), na mnoha místech také prokládá text citáty a parafrázemi staroindických literárních památek, zvláště véd a upanišad.
ALEXEJ PLUDEK (nar. 29. 1. 1923 v Prostějově) našel po etapě tematicky i stylově rozmanitých rozběhů (budovatelský román Slunce v údolí, 1955; psychologické novely Dvě okna do dvora, 1959, a Ženy nemají pravdu, 1963) nejvlastnější pole pro své dispozice jednak v tvorbě pro děti, jednak v historické próze. V triptychu románů ze starověkého Egypta (Faraónův písař, 1966), Indie (Rádce velkých rádžů) a bájné Atlantidy (Nepřítel z Atlantidy, 1981) uplatnil svou zálibu v tajemných a iracionálních motivech, víru v poselství dávných civilizací a v duchovní společenství těch, kteří si je po věky předávají, a určitý konzervativismus, obdivné zaujetí pro autokraticky uspořádané a vůči cizím vlivům ostražité společnosti. Poslední z trojice románů již žánrově přechází do sféry sci-fi, kam se řadí i povídky Hledání antipoda (1986; rozšíř. 1993 s titulem Předsíň záhad) a novela Takových tisíc let (1988). Nacionální akcent, zvláště patrný v autorově publicistice, je přítomen i v historickém eseji Český král Karel (1978) a v próze o husitském ideologu Petru Paynovi Česká pře (1989). Již od románu Vabank (1974), který skandalizoval cíle Pražského jara 1968, se Pludkova literární činnost stala také předmětem politických sporů. Část kritiky spatřuje její podstatné rysy v iracionálním a moralisticky zjednodušujícím pojetí společenských procesů, v "mánii spiklenectví", a zejména v nepříliš skrývaném antisemitismu.
Rádce velkých rádžů patří ke skupině próz ze 70. a 80. let, v nichž byly exponovány postavy "hledačů harmonie", souladu mezi cíli jedince a společnosti, mezi osobními zájmy a nadosobní povinností vůči řádu, zbožněné ideji, ideologizované představě společenského statu quo (J. KOZÁK, Svatý Michal, 1971; Adam a Eva, 1982; B. ŘÍHA, trilogie Přede mnou poklekni, 1971 - Čekání na krále, 1977 - A zbyl jen meč, 1979; J. MATĚJKA, Náš dědek Josef, 1973; J. TOMAN, Sokrates, 1975, aj.). V širším vývojovém horizontu se Pludkův román řadí k té linii české historické prózy, která klade důraz spíše na ideové konflikty než na dějovou sugesci (A. TRÝB, L. MAŠÍNOVÁ, M. HANUŠ). Minuózním vykreslením reálií i duchovní atmosféry doby má Pludek blízko k V. NEFFOVI, ze starších autorů k Z. WINTROVI. V malebných popisných pasážích je patrná inspirace FLAUBERTOVOU Salambo a romány M. WALTARIHO. Atmosférou tajemství navazuje autor na prózu období romantismu a dekadence.
Lit. O Faraónově písaři: J. Dvořák: Epické možnosti historické látky, Plamen 1966, č. 10; H. Korecká, Impuls 1966, č. 10; M. Petříček: Solidní historická próza, LitN 1966, č. 26 ; J. Hrabák: Román ze staré Indie, LitM 1976, č. 9; M. Veselá: Zralý historický román, Práce 7. 4. 1976; H. Hrzalová: Vztah mezi člověkem a historií, RP 15. 1. 1977; A. N. Osadčenková, ČLit 1980, č. 4 (o Faraónově písaři); Š. Vlašín: Ze staré Indie, in Ve škole života, Praha 1980; W. Nawrocki: Komentarze do rozwoju czeskiej powiesci historycznej, in Wspólczesnosc i historia, Katowice 1982; o Nepříteli z Atlantidy: O. Chaloupka: Pludkův přítel z Atlantidy, Kmen (příl. Tvorby) 1982, č. 17; O. Neff: Po pěti letech, in Tři eseje o české sci-fi, Praha 1985; M. Jungmann: Fantazma fanatika, in Cesty a rozcestí, Londýn 1988 .
(Blahoslav Dokoupil, Slovník české prózy, 1994)