Sbírka komorně laděných vzpomínkových próz, jejichž ústřední postavou je autorův tatínek.
Knihu obsahující v 1. vyd. osm povídek uvádí věnování spisovatelově mamince. V přibližně chronologickém sledu zachycuje soubor příběhy z autorova rodinného prostředí, v němž dominuje postava tatínka - fanfaróna, velkého snílka a malého dobrodruha. V povídkách Nejdražší ve střední Evropě a Ve službách Švédska je představen coby úspěšný mladý muž na vrcholu slávy, kdy jako obchodní cestující u švédské firmy Elektrolux se dokonce stal mistrem světa v počtu prodaných vysavačů a ledniček a doma pak mamince "sázel s velkým potěšením stovky na kulatý stolek". Za války byl jeho židovský osud těžší než život ostatních lidí. Dva starší z jeho tří synů musejí do koncentračního tábora a tatínek se přes všechny přísné zákazy vydá opatřit pro ně maso, aby se kluci dosyta najedli a vydrželi (Smrt krásných srnců). Konečně musí do koncentráku i sám tatínek, ale podaří se mu husarský kousek, když poslední noc před odchodem vyloví vlastní rybník, který mu Němci hned na začátku okupace zabrali (Kapři pro wehrmacht). Tři poslední povídky - Otázka hmyzu vyřešena, Prase nebude! (ta pak byla pro kritické vidění socialistického zemědělství ze dvou dalších vydání vyřazena) a Králíci s moudrýma očima - jsou časově zasazeny do poválečného období. Zachycují tatínka stárnoucího, jenž už trpce pocítil, co je nezdar, ale vždy se znovu, jakoby navzdory všemu a všem, pouští do nového, někdy předem ztraceného podnikání. Z koncepce sbírky se poněkud vymyká črta Jak jsme se střetli s Vlky, která je jen drobnou hříčkou dokreslující tatínkovu povahu a charakter. Do souboru naopak organicky náleží povídka Běh Prahou, v níž je ztvárněn tatínkův politický vývoj od voleb 1946 až po vystřízlivění z komunistických ideálů a návrat k židovské identitě. Běh Prahou koloval jen v opisech a poprvé vyšel knižně až r. 1991 ve třetím, rozšířeném vydání výboru Zlatí úhoři.
Základní matérií, z níž povídky tematicky čerpají, jsou autorovy vlastní zážitky a osudy jeho rodiny, jejichž dokumentární pravdivost je vypravěčským gestem opakovaně zdůrazňována. Vytváří se tak poměrně reálný a ucelený obraz života rodiny Pavlových od 30. let přes dobu okupační až do 60. let, kdy ústřední postava knihy - tatínek - umírá. V druhém plánu však tyto stylizovaně vzpomínkové prózy přinášejí nadčasovou, myšlenkově bohatou a poetickou výpověď o smyslu života, o jeho bolestech i krásách, o pomíjivosti lidského bytí i o nezapomenutelných chvilkách pravého štěstí. Zaujetí pro faktografickou věrohodnost, které se projevuje např. uváděním autentických jmen jednajících postav a konkrétním pojmenováním zvířat nebo míst majících v autorových vzpomínkách jedinečnou, neopakovatelnou hodnotu (vlčák Holan, krásný králičí samec Michael, buštěhradský dům čp. 54, louka Brtva, hospůdka Anamo), je překvapivě ozvláštněno poetickým viděním běžných, všedních událostí a jevů. Právě symbiózou dokumentárních a fantazijních prvků vzniká zvláštní charakter Pavlova vyprávění. Jeho účinnost a iluzi bezprostřednosti posiluje zvláštní jazykový projev využívající obecné češtiny místy i v plánu vypravěče a občas těžící z hantýrky českožidovských obchodníků, a také typická úspornost výrazových prostředků: povídky využívají jednoduché kompozice příběhů i větné stavby, často autor sahá po významové zkratce, jež vyprávění nejen dynamizuje, ale posiluje také emotivnost textu (např. o tragických skutečnostech autor informuje jakoby mimochodem, stručnou poznámkou na okraj vyprávění: "Po válce nebylo dobré zboží, samý póvl, fujtajfl - řekla by naše babička Popprová z Buštěhradu, kterou Němci zplynovali v Osvětimi."). Prosté příběhy podává autor v ich-formě. V prvních povídkách je vypravěčská perspektiva proměnlivá: autor občas vnímá a hodnotí události nejen z pozice vypravěče již dospělého a vzpomínajícího, ale také jakoby z někdejšího klukovského stanoviska (dětský aspekt vyprávění pomáhají dotvářet i výběr slov a styl). Smutek se mísí s komikou, nostalgie s prvky humornými. Jednoduché epické situace vypovídaji o životním postoji autora, jenž opřel svou křehkou jistotu o takové hodnoty, jakými jsou domov a rodina, láskyplný vztah k rodné zemi a přírodě, houževnatost při uskutečňování snů, ať jsou jakkoli veliké. Sepětí člověka s domovským prostředím a rodovou tradicí, jeho zakotvení v životním řádu, se projevuje častými odkazy na lidovou slovesnost, které pomáhají obestřít příběhy poetickou atmosférou: "a pak jednoho dne (zní to skoro jako v pohádce)"; "spal jako v pohádce"; "rybník vypadal jak v pohádce" apod.
Až do počátku 70. let byl OTA PAVEL (2. 7. 1930 v Praze - 31. 3. 1973 v Praze, pův. jménem Ota Popper) znám především jako úspěšný sportovní novinář. Jeho reportáže a povídky o sportovcích, shrnuté do pěti knížek - Dukla mezi mrakodrapy (1964), Plná bedna šampaňského (1967), Pohár od Pánaboha (1971), Syn celerového krále (1972), Pohádka o Raškovi (1974) - zaujaly autorovým přístupem ke sportu. V prostředí, kde se usiluje o rekordy a úspěch, hledá Pavel především individuální příběh, vedle fyzických dovedností zkoumá povahovou a mravní kvalitu člověka. Sport ho rovněž zajímá jako společenský fenomén ukrývající pod oslnivým povrchem spoustu palčivých problémů i lidských tragédií.
Smrt krásných srnců se v době svého vydání stala literární událostí a spolu s následujícím souborem Jak jsem potkal ryby (1974; obě knížky pak vyšly společně r. 1977 pod názvem Fialový poustevník) - vyzvedla autora mezi nejvýznamnější poválečné české prozaiky. Oba zmíněné soubory tvoří organický celek, daný stejným inspiračním zdrojem vzpomínek, jednotnou výpovědí o smyslu života a básnivým ztvárněním všednosti. Spojují je také stejní hrdinové - tatínek, maminka, bratři, přátelé a v neposlední řadě autor sám. Pavlův laskavý zájem o prostého člověka připomíná humanismus K. ČAPKA; žánrově i podobnou autorskou perspektivou je Pavel spřízněn s K. POLÁČKEM a B. HRABALEM. S POLÁČKEM ho vedle tématu židovství spojuje i příslušnost k humoristické linii české prózy. Přestože Poláčkova škála výrazových prostředků komična je oproti Pavlovu laskavému humoru mnohem diferencovanější, základní poloha s příznačným napětím mezi komičnem a tragédií je jim společná. Podobná poetika vynikne rovněž tam, kde se oba autoři vracejí s určitou nostalgií do minulosti, do světa dětství (K. POLÁČEK: Bylo nás pět, první povídky ve sbírce Smrt krásných srnců). B. HRABAL je Pavlovi blízký v několika ohledech. Oba jsou humoristé, vyznávají kult konkrétnosti, mají dar poetického vidění věcí obyčejných, jejich vypravěčství je oslnivě spontánní. V 70. letech se navíc sešli i tematicky při zobrazení rodinných příběhů, v nichž v té době nejen oni hledali prazákladní jistotu domova (B. HRABAL, Městečko, kde se zastavil čas, Městečko u vody, 1976-81; vzpomínková trilogie N. FRÝDA Vzorek bez ceny a Pan biskup, 1966, Hedvábné starosti, 1968, Lahvová pošta, 1971, aj.). Postava svérázného tatínka náleží ke galerii příbuzných literárních typů, jakými jsou např. HRABALŮV strýc Pepin nebo ústřední hrdinové románů J. PUTÍKA Muž s břitvou a J. MARKA Můj strýc Odysseus, obyčejných malých lidí, kteří milují život a uplatňují se v něm pomocí nezdolné vynalézavosti, lidové moudrosti i trochy chytráctví. Nezastřeným inspiračním zdrojem byly Pavlovy povídky pro J. ČEJKU v jeho výrazně autobiografickém románu Ryby táhnou proti proudu (1992). - O inspirativnosti Pavlových próz svědčí četná filmová zpracování. Na FAMU podle nich vznikly dva absolventské filmy - Kapři pro wehrmacht (1976) režiséra K. SMYCZKA a Smrt krásných srnců (1975) V. MERTY. Na motivy Pavlových povídek natočil K. KACHYŇA televizní film Zlatí úhoři (1979) a celovečerní film Smrt krásných srnců (1986). Neutuchajícímu zájmu o život a dílo O. Pavla vycházejí vstříc poněkud konjunkturálně motivované publikace pamětnické, např. Slzy na stoncích (1991, ed. O. BRŮNA), nebo také soubor Z korespondence (1989, ed. M. ŽDÍMAL).
Lit. AS. (= A. Stich): K obecné češtině v současné krásné próze (O. P.), NŘ 1975, č. 4; B. Svozil: Svět próz O. P., in O. P.: Fialový poustevník, Praha 1977; F. Buriánek: Úsměvy láskyplné a ironické, in Ohlédnutí, Praha 1978; M. Uhlířová: Povídky O. P., ČLit 1979, č. 1 + Sportovní tematika v díle O. P., ČLit 1981, č. 2; jak (= J. Chmelíček): Umění stylu, Rt 31. 3. 1983; J. Jaroš, FaD 1987, č. 8 (o filmu Smrt krásných srnců); F. Kafka: O. P. - živý klasik, Hlas revoluce 1990, č. 28; A. Lustig: Spisovatel musí mít rád lidi, OD 3. 11. 1990; B. Svozil in O. P.: Zlatí úhoři, Praha 1991 + V prostoru tvorby O. P., A - almanach autorů 1991, č. 2 + O. P. a česká krajina, PL 20. 3. 1992; A. Jedličková in Kol.: Česká literatura 1945-1970, Praha 1992; M. Uhlířová: Fenomén židovství v díle K. Poláčka a O. P., in sb. Ptáci vítají jitro zpěvem, poddůstojníci řvaním, Praha - Rychnov n. Kněžnou 1992; Osudový rozhovor, SvS 27. 3. 1993 (rozhovor připrav. několik dnů před smrtí O. P. v březnu 1973); B. Svozil in Kol.: Český Parnas, Praha 1993.
(Marie Uhlířová, Slovník české prózy, 1994)