Satirická modelová próza založená na protikladu vysněného životního ideálu a ubíjejícího každodenního stereotypu.
Próza s podtitulem Jízdní řád železničních, lodních a leteckých drah do ráje má tři části (První poločas, Druhý poločas, Nastavený čas) a ty jsou dále členěny na celkem šest pojmenovaných kapitol a 23 číslovaných podkapitol. Děj se odehrává v intervalu od 1. dubna do 1. října. Inženýr Jacek Jošt (33 let), zaměstnanec ústeckého podniku Kotex, manžel Lenky (28) a otec malé Leničky, se po deseti letech spořádaného rodinného života náhodou seznámí s kresličkou Naďou Houskovou (23) a v duchu mota první části (R. CREVEL: "Neodvážit se je osudné.") s ní hned stráví několik dní v Děčíně. Naďa v Jackovi probudí pozapomenuté sny o úspěchu a kariéře. Manželství se mu začne jevit jako klec a v rodině si připadá zbytečný. Předstíranou činorodostí si vydobude možnost nekontrolovaných "služebních" cest mezi Brnem a Děčínem. Když mu pak na seznamovací inzerát odpoví 114 zájemkyň, rozjede simultánní milostnou partii s osmi ženami: vedle Lenky a Nadi jsou to Anna Bromová (37), dobře situovaná výzkumnice z Prahy; Hanička Kohoutková (22), naivní, panenská učitelka z Pardubic; Lída Adalská (25), vdova z hájovny u České Třebové; Tánička Rambousková (20), ctižádostivé třeštidlo ze Svitav; Mojmíra Stratilová (29), bohémská intelektuálka z Brna; a Tina Vlachová (27), číšnice a valutová prostitutka z horské chaty Komáří vížka. V Druhém poločasu, který je uveden citátem H. MILLERA ("Ráj je všude a vede k němu každá cesta, sledujeme-li ji dostatečně dlouho."), pendluje Jacek ve zrychlujícím se tempu od jedné ženy k druhé. Vymýšlí si bez úspěchu provokace vůči Lence i řediteli Kotexu, aby byl z cizí vůle "katapultován" do některého ze svých nových životů. Všechny milenky mu shánějí nové zaměstnání a začínají mluvit o svatbě. Jacek podá bez Lenčina vědomí seznamovací inzerát i pro ni a hledá za sebe "náhradu". Po neúspěších se sousedem J. Městkem (= náměstek) a inženýrem N. Hradníkem (= náhradník) zaujme nakonec jeho místo pan Trošt z protějšího domu. Jacek, konečně tak dotlačen k rozhodnutí začít znova jako aspirant v ústavu svého někdejšího spolužáka, cestuje z Prahy do Brna letadlem. Během přistávání ho vyvede z míry představa, že by se měl navždy vzdát Lenky a Leničky, opustí předčasně sedadlo a je "mocnou setrvačností katapultován dopředu ke kovovým schůdkům a obličejem po nich nahoru až na kovovou plážičku před kapitánskou kabinu". Na závěr autor předkládá čtenářům test, s jehož pomocí mohou poměřit svůj sklon k romantice a zjistit, nakolik se podobají Jackovi.
Katapult je próza s racionálně uspořádanou a do detailu promyšlenou stavbou. Jejími základními prvky jsou protiklad potenciality a skutečnosti, vzájemná zaměnitelnost jevů a princip opakování a variací, příznačný nejen pro klíčové slogany, motivy a textové "panely", ale i pro vyšší složky významové výstavby prózy. 1) Každá nerealizovaná možnost Jacka přitahuje jako oáza vysněné svobody a jedinečnosti, zatímco možnost realizovaná ústí dříve či později do stereotypu. Z toho vyplývá jeho neschopnost volby: "největší muka je nemoci se rozhodnout, ale jestli rozhodnutí tak poutá, nejsou právě tahle muka poslední zbylou svobodou /...?/". Ústřední motiv "katapultu" tak představuje prvek náhody, který Jacka zbavuje nutnosti rozhodnout se: na začátku je hrdina náhodným trhnutím vlaku vržen do Nadiny náruče (Naďěžda = naděje), na konci prózy s jeho dilematem (jež by se zákonitě vracelo i v dalším životě) skoncuje neosobní osud, představovaný ironickým vypravěčem. 2) Náhoda je dynamizujícím a nevypočitatelným prvkem v mechanizovaném světě Páralovy prózy, kde je jinak vše podřízeno stereotypu a principu záměnnosti. Vzájemně zaměnitelné jsou všechny ženy, k nimž Jacek utíká od Lenky (každá z nich má jinou představu o štěstí, ale všechny ty představy jsou "sériové", jak to ostatně naznačuje už jazyk jejich inzerátů), zaměnitelný je i on sám: odpuzující karikaturou, ale i zrcadlovým obrazem Jackovy možné budoucí podoby je pan Trošt (srov. zvukovou podobu jmen Jošt - Trošt). Zaměnitelné jsou v konečném efektu také všechny alternativy života, mezi nimiž se Jacek nemůže rozhodnout. 3) Tuto stereotypnost postav, úkonů i kulis denního života podtrhuje řada opakujících se a variovaných motivů, jež próze dávají podobu složité struktury s množstvím vnitřních zvýznamňujících vazeb. Se stereotypností rodinného života souvisí např. motiv bílého plyše, který Jacek neustále zapomíná koupit a který mu Lenka při každém odjezdu připomíná; mnohovrstevnost titulního motivu se ozřejmuje v poukazech k řadě Jackových známých, které vynesl na výsluní předchozí životní krach (např. zpěvák Candy, vyhozený kdysi z Kotexu pro krádeže). Refrénovitě se opakují i motivy symbolizující sféru vysněného ideálu - jména hotelů na jadranském pobřeží a obraz zářícího pruhu moře zvoucího do Afriky. Jadranská písečná pláž navíc v závěrečné pointě kontrastuje s "kovovou plážičkou", na níž Jacek přistane při svém smrtelném katapultu; výsměšný kontrast ještě podtrhuje moto třetí části, vybrané z A. LANOUXE: "Každý nakonec najde takový ráj, jaký je schopen si představit." - Povaze prostředí, v němž se Jacek pohybuje, odpovídají uplatněné stylové postupy (řeč technické dokumentace a administrativy; zkratkami a čísly oplývající jazyk inzerátů a jízdních řádů). Mj. i prostřednictvím kumulace a hyperbolizace těchto jazykových prostředků Páral dosahuje toho, že jeho deskripce dobového životního stylu, pracovního prostředí a lidských vztahů, jakkoli v detailech realistická, vykazuje jako celek výrazné prvky karikatury a grotesky. Nadto autor vnáší do prózy i prvky symbolické, jimiž svůj modelově pojatý obraz každodennosti převádí do roviny osobitého mýtu či pohádky. Tuto autonomní, na skutečnosti nezávislou realitu díla zvýrazňuje především polo-pohádková postava akrobata a komedianta T. Rolla (= troll, skřet), který Jacka pomůže vyvázat z jeho rodinné role a uvolní tak místo pro Trošta; dále neosobní moc náhody ztělesněná v představě Kapitána, k němuž se Jacek obrací se svými (graficky zvýrazněnými) prosbami a žádostmi; a konečně také "mluvící jména" postav a gauguinovský filozoficky provokující slogan "odkud přicházíme - kdo jsme - kam jdeme", který se v různých obměnách vyskytuje v místech klíčových dějových zvratů.
VLADIMÍR PÁRAL (nar. 10. 8. 1932 v Praze) vstoupil do literatury pod pseudonymem Jan LABAN začátečnickou prózou Šest pekelných nocí (1964), k níž se později nehlásil a která souvisela s jeho další tvorbou pouze tematicky. Svůj osobitý úhel pohledu na "statisticky významný typ", který "jako by vypadl z běžícího pásu a podobá se výrobku" (J. OPELÍK), nalezl teprve v novele Veletrh splněných přání (1964), jíž otevřel pětidílný cyklus, pojatý jako svérázná moderní parafráze BALZACOVY Lidské komedie. Vedle Veletrhu k němu patří dvě prózy novelistického rozsahu - Soukromá vichřice (1966) a Katapult - a dva romány - Milenci a vrazi a Profesionální žena. Autorův přístup k postavám a k vypravěčské technice se v pentalogii vyvíjel. Milan Renč z Veletrhu se ve své pseudoexistenci zabydlil natolik, že systematicky likvidoval vše, co by ji mohlo jakkoli ohrozit. Skupina postav ze Soukromé vichřice se sice pokusila o únik ze stereotypu vzájemnou výměnou svých partnerů v sexuálním životě, konečným výsledkem byl však opět návrat k původnímu stavu. Po těchto dvou jakoby odlidštěně popisných "laboratorních zprávách ze života hmyzu" (tak zní podtitul Soukromé vichřice) se v Katapultu objevil hrdina pojatý do jisté míry jako autorův alter ego, jako objekt jeho i čtenářových sympatií (příznačný je zejména Jackův vztah k Leničce, který působí jako vážná překážka v jeho útěcích od rodiny). Souběžně s tím se Páralův satirický pohled přetvářel v groteskní perspektivu moderního mýtotvorce: to je obzvlášť patrné v Milencích a vrazích, kde jsou prvky realistického záznamu vtaženy do zobecňující vize odvěkého lidského "hemžení", i v Profesionální ženě, kde Páral rozvinul do větší šíře pohádkové rysy Katapultu. V další etapě své tvorby autor vnitřní logiku svého vývoje od satiry k výpravné "pohádce ze života" opustil. V pokleslé podobě, již bez vůle k stylistickému experimentu a vážněji míněné společenské kritice, se však k původnímu směřování vrací ve svých posledních knihách, majících povahu konzumního, soft-pornografického čtiva (Kniha rozkoší, smíchu a radosti, 1992; Playgirls I, 1994). - Podle Katapultu natočil stejnojmenný film režisér J. JIREŠ (1983).
Lit. O Veletrhu splněných přání: M. Jungmann: Příběh pokleslé aktivity, LitN 1965, č. 13; P. Števček: Ešte stále literatúra?, MT 1965, č. 5 ; o Soukromé vichřici: V. Dostál: Krok na místě, KT 1966, č. 39; M. Suchomel: Záznam o potopě, nikoli bez naděje, HD 1966, č. 8 ; V. Dostál: Zrada metody, KT 1967, č. 48; K. Milota: Podivný let inženýra Jošta, Plamen 1968, č. 6; V. Steklač - J. Pištora - D. Moldanová - Z. Pochop: Konfrontace, SML 1968, č. 18; O. Sus: Próza ako štruktúrny kalkul, MT 1968, č. 9; J. Opelík: Neo-Balzac z Ústí nad Labem, in Nenáviděné řemeslo, Praha 1969; J. Lopatka: Literatura speciálních funkcí, in Předpoklady tvorby, Praha 1991; P. Janoušek in Kol.: Česká literatura 1945-1970, Praha 1992; M. Suchomel: Hráči, in Literatura z času krize, Brno 1992; J. Hrabák in K morfologii současné prózy, Brno 1969; K. Milota: Neurčitost určitosti, Orientace 1970, č. 2; J. Hájek: Možnosti a hranice jedné tvůrčí metody, in Konfrontace, Praha 1972, č. 27; L. Dobrovský - H. Rak (= A. Haman): Dvakrát P., Praha 1976xx; Š. Vlašín: Trpký moralista V. P., in Ve škole života, Praha 1980; J. Adam in V. P.: Soukromá vichřice, Mladý muž a bílá velryba, Praha 1985; H. Kosková: Profesionální spisovatel, in Hledání ztracené generace, Toronto 1987; M. Jungmann: Cena za seberealizaci, in Cesty a rozcestí, Londýn 1988; P. Janoušek: Dekapáralmeron, Tvar 1991, č. 14; J. Lopatka: Tvorba a spisování, in Předpoklady tvorby, Praha 1991.
(Blahoslav Dokoupil, Slovník české prózy, 1994)