Baladická milostná novela o vztahu Čecha a Židovky za nacistické okupace.
Próza je uvedena citátem z SHAKESPEAROVA Romea a Julie. V prologu představuje hlavního hrdinu Pavla, který si pak v následujících 13 číslovaných kapitolách retrospektivně vybavuje svůj příběh. Pavel, syn majitele krejčovství, v den svých maturitních písemek potká v parku židovskou dívku Ester, která odmítla nastoupit k transportu do Terezína. Skryje ji v pokojíku, který mu otec zřídil za krejčovnou, a stará se o ni. Během několika dní, kdy k ní tajně dochází, vyvine se mezi nimi milostný vztah. Jejich láska však v podmínkách nacistické okupace a pronásledování Židů nemůže dojít naplnění a jim nezbývá než ve skrytu čekat na porážku Němců. Pavel musí Esteřinu přítomnost tajit před svými rodiči i kamarády, před zaměstnanci krejčovství i obyvateli domu. Její pobyt však vypátrá jednak krejčovský tovaryš Čepek, který jí pomáhá, jednak kolaborant Rejsek. V obavách, že by dívku mohli objevit Němci hledající po Praze pachatele atentátu na říšského protektora Heydricha, rozhodne se Pavel poslat ji na venkov. Ještě předtím však Ester ve strachu před Rejskem opustí úkryt a je na ulici zastřelena německými vojáky. Časový rámec příběhu vytvářejí události heydrichiády: Pavel se s Ester seznámí den před atentátem a Ester umírá zároveň s počátkem útoku fašistů na ukryté parašutisty. Dějiště příběhu se nachází v Praze zřejmě poblíž místa posledního boje českých atentátníků s nacisty.
Novodobá variace na shakespearovskou tragédii (milencům nebrání v naplnění lásky rozdíl rodový, nýbrž rasový) je koncipována jako psychologická analýza hlavních hrdinů, realizovaná především jejich vnitřními monology. Tato koncepce však není v textu naplněna důsledně: některé dějové momenty nebo charakteristiky postav jsou po předchozím náznaku ještě explikovány autorským popisem (např. okolnosti atentátu na Heydricha a následného teroru, rodinné poměry Ester) a časté odbočky k objektivnímu vypravěčskému realismu neumožňují plné soustředění na vnitřní život lidí konfrontovaných s neodvratným nebezpečím. Psychologickou dominantou příběhu je nejprve mladická touha obou protagonistů po smysluplné existenci, ale později, po střetnutí s hrozbou smrti, k ní přistupuje vědomí odpovědnosti za sebe i za druhé (průběžný motiv Esteřiných slov "ty musíš žít"). Ve vystižení tohoto nadosobního rozměru zvláště u Pavla čerpá Otčenášek z vlastní generační zkušenosti. Pavlův vztah k tomu, co se událo a co sám prožil, není dán jen jeho pozitivistickomaterialistickým smýšlením (explicitně vyjádřeným v rozhovoru s Ester o vesmíru) a přirozeným mladickým odporem ke kolaborantství (Rejsek) i k opatrnickému jednání starší generace (Pavlův otec). Na jeho formování se podílí také osobní příklad lidí z Pavlova okolí, kteří mírněji či radikálněji projevili nesouhlas se společenským zlem (tovaryš Čepek, malíř z podkroví). Zde, v pojetí postav se už projevují dobové literární normy, byť modifikované vývojovým posunem od otevřené tezovitosti prózy z počátku 50. let. Komunistické východisko je sice uvedeno (Čepkovy námitky proti živnostnictví, malířovo politické přesvědčení), ale tak, aby se s ním hlavní hrdina ztotožnil jen nepřímo a v náznaku (to má novela společné s románem Občan Brych). Konkrétní projev odporu proti fašismu (podpora skrývané Židovky a chlapský zásah proti kolaborantu Rejskovi) je snadnější pro Čepka, který se živí námezdní prací, než pro Pavlova otce, zatíženého majetnickým vztahem k své živnosti. Náboženská orientace Pavlovy matky, líčená jako útěk před životní realitou, jí předem znemožňuje už pouhé porozumění pro synovu pomoc pronásledované dívce. Toto schematické rozvržení charakterových rysů mezi hlavní postavy autorovi nedovolilo překročit hranice jistého ideového apriorismu spjatého s koncepcí tzv. socialistické literatury.
Otčenáškova novela úspěšně pronikla do zahraničí (byla přeložena do francouzštiny, italštiny, němčiny, japonštiny a řady dalších jazyků). S kontextem cizích literatur ji pojí také tematické paralely: motiv lásky tragicky ukončené válečnými událostmi je známý z prózy R. ROLLANDA Petr a Lucie, milostný život lidí skrývajících se před pronásledovateli zase z Deníku Anny Frankové. Ve slovenské literatuře zobrazuje vztah árijce a Židovky v době nacistické rasové politiky román R. JAŠÍKA Náměstí svaté Alžběty. Tematikou židovského údělu za 2. svět. války i komorním laděním se novela začlenila do tzv. druhé vlny české válečné prózy, která zvláště v tvorbě A. LUSTIGA opouštěla ideologizovaná schémata široce koncipovaného společenského románu a opírala se především o osobní autorský prožitek doby. Baladičnost spojuje Otčenáškovu prózu s řadou dalších beletristických pokusů o ztvárnění okupačních a válečných témat na přelomu 50. a 60. let (Č. JEŘÁBEK, Někomu život, někomu smrt, 1957; K. PTÁČNÍK, Strach, 1961), ale i v době pozdější (B. HRABAL, Ostře sledované vlaky; V. KÖRNER, Adelheid, atd.). - Novelu zfilmoval v r. 1960 režisér J. WEISS.
Lit. M. Jungmann, LitN 1958, č. 50; J. Vohryzek: Próza dnes, Květen 1957/58, č. 14; J. Hájek: Úspěch poněkud problematický, NŽ 1959, č. 1; F. Kautman: O čtyřech prózách roku 1958, Kultura 1959, č. 2; J. Petrmichl: Dvakrát okupace, RP 16. 1. 1959; A. Haman: O tak zvané "druhé vlně" válečné prózy v naší současné literatuře, ČLit 1961, č. 4; L. Aragon: K příběhu lásky naší doby, in J. O.: Romeo, Julie a tma, Praha 1963; M. Suchomel: Rozmezí bez záruk, in Literatura z času krize, Brno 1992.
(Karel Komárek, Slovník české prózy, 1994)