Maloměstská kronika s ústřední linií sociálního uvědomování a citové výchovy mladého muže, zasazená do atmosféry sklonku rakousko-uherské monarchie.
Obsáhlá próza s podtitulem Z letopisů městečka Raňkova je rozdělena na číslované kapitoly a podkapitoly, jejichž počet i členění se v různých vydáních liší. Děj se odehrává v letech 1892-1914 v městečku Raňkově, jehož předobrazem byl Benešov. V popředí děje stojí osudovými ranami stíhaná pekařská rodina Josefa a Marie Chlumových: Chlum je zraněn opilým německým důstojníkem, dlouho churaví a při nákupech mouky se zadluží; vrátí bez potvrzení dluh svému věřiteli, toho však vzápětí postihne mrtvice, a peníze se nenajdou; po prohrané soudní při a několika neúspěšných letech v pronajatých pekárnách se stává dělníkem a předčasně umírá na následky starého zranění a dřiny. V té době je už jeho syn Petr absolventem gymnázia. V Raňkově marně hledá práci, s přáteli Harsem a Skálou se nechává unášet anarchistickými představami o revoluci, navštěvuje apoštola sociálně demokratických myšlenek, krejčího Roudného, vzdělává se a sní o žurnalistické dráze. Prožívá také první milostná vzplanutí: po nevinném vztahu k Lidce Randové a krátké epizodě s Klárou Fassatiovou (obě podléhají těsným obzorům a zatuchlé morálce maloměsta) se jeho životní láskou stává emancipovaná Eva Holinová. - Hlavní dějové pásmo doprovázejí osudy epizodních postav (nešťastné manželství Marty Jeřábkové se statkářem Lichnowským, slepá láska Gustava Rosenheima k herečce Cilce Hojerové, která mu "pověsí na krk" své dítě; vražednická historie zednického synka Svatomíra Češpiva atd.). Celek bohatě zalidněné prózy dotvářejí další obyvatelé města od zámožného vinárníka Fassatiho přes nadané jedince tísněné ovzduším maloměsta až po žebráky a trhany (bratři Rejholové, obecní blb Alma Valty). Rámcem vyprávění jsou - vedle krátkého autorského prologu a epilogu - scény, ve kterých se Raňkov stává nešťastnou štací pro komediantskou rodinu Harvanových a Livorů: poprvé jsou z města vypovězeni pro neplatnou koncesi, podruhé jim tam zrekvírují vozy pro potřeby vojska v právě propuklé světové válce
Plamen a vítr vznikl na průsečíku dvou žánrů klasické realistické prózy: maloměstské kroniky (chronologická výstavba, extenzita záběru, "vynořování" nových epizodistů v celé rozloze textu, časté otvírání kapitol obrazy přírodních proměn) a výchovného románu (Petrovo zvláštní postavení mezi ostatními epickými osobami, pojetí maloměsta jako katalyzátoru jeho vývoje, typizace citového i intelektuálního směřování autorovy generace). Vedle těchto žánrových dominant je v próze patrné i sepětí se šrámkovským impresionismem počátku století projevující se v lyrismu citových prožitků a v emblematickém užívání obrazů plamene, krve nebo bouře. Zatímco v řadě autorových prací vedlo převažující lyrické pojetí ke kompoziční roztříštěnosti, Plamen a vítr je dílo stavebně ukázněné. K jeho ucelenosti přispívají především rámcové a návratné motivy. Úvodní a závěrečné kapitoly s cirkusáky, kteří se v nové generaci vracejí na stejná místa, korespondují s titulními motivy plamene a větru jako symbolů věčného trvání i věčné proměnlivosti života. Opakovaně se vracejí také motivy kočovných herců, kteří - stejně jako komedianti - ztělesňují autorovu představu svobody a nespoutanosti narážející na hrany existenční nejistoty. Koncepce románu jako kompletního univerza a současně modelu společenské reality, je patrná v propojení dějových linií (Češpivem zabitý zbohatlík Larin byl kdysi nápadníkem Chlumovy vídeňské sestry Anny, jejíž muž-opilec ukončí svůj život pod koly vlaku projíždějícího Raňkovem; poručík von Vogelsing, který byl původcem Chlumova zranění, se vrací do města jako plukovník a organizuje první transport vojska na frontu). - Petrova postava je pojata autobiograficky; ke svým mladickým postojům zaujímá autor chápavé, ale zároveň korigující stanovisko. Petrovo buřičství je impulzivní, sytí se spíše pocity sociální křivdy, negací maloměstského prostředí s jeho pokrytectvím a omezeností než promyšleným ideovým konceptem. Se svými přáteli se Petr zajímá o ruskou literaturu i tamní politické dění, zvláště ho přitahují činy atentátníků. Vyznává revoluci jako všelék, který rázem odstraní neduhy společnosti i jednotlivců, ve starém řádu vidí jediný zdroj zla a nespravedlnosti. Přitom má v sobě hodně oblomovštiny: více ho přitahuje touha a sen než "drobná práce" na změně světa. Syžet je rozvíjen tak, aby se Petr postupně zbavoval svého živelného anarchismu, proti němuž Nový zároveň staví organizátorskou neúnavnost Roudného a prostou lidskou obětavost Gustava Rosenheima. Ve ztotožnění autora se "vševědoucím", objektivně referujícím vypravěčem a v didaktickém vedení některých syžetových linií (Petrovy společenské postoje jsou např. předznamenány účastí jeho otce na akcích dělnického hnutí v Praze) je Plamen a vítr poplatný kánonu socialistického realismu 50. let, avšak překračuje jej citlivou povahokresbou i kvalitami vypravěčskými a slovesnými.
Plamen a vítr je natolik přepracovanou verzí Nového prvního románu Městečko Raňkov (1927), že jde vlastně o zcela novou knihu: z původního díla do ní přešla hrubá dějová osnova, v jejím kompozičním i stylovém ztvárnění je však znát mnohem větší autorská zkušenost; připsáním nových postav i scén se dílo rozrostlo na více než dvojnásobek; pozměněn byl ideový plán románu, někdejší útočný tón odsudku a hnusu nahradil vědoucí autorský nadhled zdůrazňující zejména hodnotu lásky ("A kdo věří v lásku, ví, že je to ona, která vysvobodí svět"), změněna byla i většina osobních jmen (Chlum se původně jmenoval Vlk). V úpravách prózy autor pokračoval i později (neustálé přepracovávání vlastních textů je vůbec jedním z charakteristických rysů jeho tvorby), nejvýrazněji hned v 2. vyd. vyšlém ještě téhož roku jako první. - KAREL NOVÝ (vl. jménem Karel Novák, 8. 12. 1890 v Benešově - 23. 11. 1980 v Praze) začínal ve 20. letech jako novinář a autor fejetonistických próz se zjitřeným sociálním zájmem. Po úspěchu románové kroniky Samota Křešín (1927; první díl trilogie Železný kruh, 1927-32) ze života venkovské chudiny na Benešovsku se stal především romanopiscem bídy a sociální revolty (Peníze, 1931; Chceme žít, 1933; Na rozcestí, 1934). Jeho slovanské, vlastenecké a protihabsburské smýšlení (posilované od dětství blízkostí arcivévodského Konopiště) i sympatie k metodám revolučního teroru jsou patrné v publicistickém románu Atentát (1935; později s titulem Sarajevský atentát), v Baladě o českém vojáku (původně Za hlasem domova, 1939) a v historické próze z předhusitských Čech Rytíři a lapkové (1940; vydávána též s názvem Železo železem se ostří). Láskyplné sepětí s přírodou se promítlo do dětských knížek Rybaříci na Modré zátoce (1936) a Potulný lovec (1941) a do souboru lyrických črt Světlo ve stromech (1954). V 50. letech věnoval Nový mnoho úsilí přizpůsobení svých starších prací socialistickorealistickým normám a dopisoval do nich proklamativně znějící pasáže, jež oslabovaly svěžest jejich původní podoby. V případě Plamene a větru zvolil však jinou cestu; výsledky byly pozitivní mj. i proto, že Nový se v mnohém vrátil ke svým literárním východiskům - k výrazovému impresionismu protišosáckých próz F. ŠRÁMKA (Stříbrný vitr, 1910) a J. MAHENA (Kamarádi svobody, 19O9), k mladistvému buřičství J. S. MACHARA, S. K. NEUMANNA nebo K. TOMANA, i jejich následovníků I. OLBRACHTA a M. MAJEROVÉ, k mravní odpovědnosti ruských autorů (DOSTOJEVSKIJ, TURGENĚV, GORKIJ). Žánrové vazby pojí Plamen a vítr s maloměstskými romány K. POLÁČKA, J. HAVLÍČKA, J. GLAZAROVÉ aj. Postava pekaře Chluma byla formována podle autorova otce, který byl výchozím modelem i pro VANČUROVA Pekaře Jana Marhoula (1924).
Lit.: J. Hájek, LitN 1959, č. 46; M. Jungmann: A přece, navzdory smrti..., Plamen 1959, č. 4; J. Petrmichl: Epik českého charakteru, RP 1. 12. 1959; M. Petříček: Křešínská trilogie K. N., in K. N.: Železný kruh III, Praha 1966; M. Pohorský: Návraty, věrnost, vzpomínky, in K. N.: Plamen a vítr, Praha 1980; M. Jungmann: K. N., Praha 1960; J. Hájek: Epik mládí a vzdoru, in Osudy a cíle, Praha 1961; M. Pohorský: Rodné město a rodná krajina nepokojného srdce, in K. N.: Samota Křešín, Praha 1980 + Války a zápasy, in K. N.: Sarajevský atentát, Praha 1980; Š. Vlašín: Prozaik revolty, lásky a domova, in Ve škole života, Praha 1980; J. Hora: K. N., in Duch stále se rodící, Praha 1981; J. Hrabák: K. N., Praha 1983; R. Havel: Básnické juvenilie K. N., in K. N.: Ohníčky v kamení, Praha 1990.
(Blahoslav Dokoupil, Slovník české prózy, 1994)