Společenský román s ústřední postavou mladíka z nuzných poměrů, který hledá v 50. letech životní orientaci.
Protagonistou románu rozděleného na tři části, které jsou dále členěny do rozsáhlých číslovaných kapitol, je František Šandera, na začátku děje v r. 1947 třináctiletý. Jeho rodina (otec pracuje u dráhy, matka je děvečka) uprchla po Mnichovu ze severočeského pohraničí a žije v Újezdě, na rozhraní pražské a kladenské periferie. Nedaleko tzv. Židova dvora, kde Šanderovi (se čtyřmi dětmi a prarodiči) "bydlí" v nouzovém bytě o dvou místnůstkách, stojí "flotila" padesátihektarových statků, jejichž majitelé tráví většinu času v Praze či Karlových Varech. Také na pražském gymnáziu je František mezi spolužáky z dobře situovaných rodin zprvu exotickým zjevem. Po únoru 1948 však "akcie kluka z Židovny stoupají". - Koncem 50. let studuje František na technice. Bydlí u spolužáka Moravce, kterého kdysi jako předseda svazu mládeže zachránil před vyloučením z gymnázia. Moravec starší je ministerským úředníkem, rodina vlastní i auto, které oba přátelé využívají. Na neděle dojíždí František domů a právě na něm leží největší díl práce při stavbě nového domku, k níž se rodiče rozhodli. Ačkoli mohl po vystudování zůstat v Praze, nastoupí spolu s přítelem do zaměstnání v severních Čechách. Tam také po ukončení povrchního vztahu ke studentce medicíny naváže vážnou známost. Před svou dívkou Květou, učitelkou v mateřské škole, dlouho tají, z jakých poměrů pochází, ukáže se však, že Květa na tom není lépe: vyrůstala totiž v dětském domově. Zatímco přítel Moravec se brzy vrací do Prahy, kde mu byl přidělen byt, František nachází v severních Čechách domov a připravuje se k svatbě s Květou. Při cestě do Újezda k matčiným narozeninám vznikne mezi Františkovými sourozenci spor o to, kdo má jaký nárok na bydlení v novém domku nebo na podíl z jeho hodnoty. Nakonec však všichni zjistí, že rodiče domek přenechali mateřské škole a sami se nastěhovali do bytovky státního statku.
První část románu je od ostatních dvou oddělena zhruba desetiletým přeryvem v epickém čase a má i odlišný charakter: protagonista je tu objektem vnějších vlivů, široká expozice sociálních poměrů v Újezdě a na gymnáziu je základem, o nějž se opírá jeho pozdější jednání. Periferie je typem výchovného románu, který zachycuje formování lidské osobnosti v závislosti na okolních společenských podmínkách. František přitom neprochází radikálním osobnostním přerodem, spíše zachovává věrnost svým rodovým a sociálním předurčením, v běžných životních peripetiích skládá zkoušku mravní dospělosti; zůstává sám sebou, a to i ve svém nikdy plně nepřekonaném pocitu outsiderství. Jeho snahu nic si neusnadňovat, nežít na úkor někoho jiného, dává autor do přímočarého protikladu k postojům jeho přítele Moravce, zvyklého přijít vždy ke všemu bez námahy. Schéma harmonického začlenění jedince do společenského celku patřilo sice v oficiálně vydávané literatuře 70. a 80. let k preferovaným, Misařovi se však podařilo příznivě se odlišit od většiny produkce tohoto typu jednak ironickým odstupem od představeného epického světa i od protagonisty, jednak kritickou nedůvěrou k proklamacím, velkým slovům a všemu, co zavání oficiální nabubřelostí. Tyto vlastnosti uplatnil nejvýrazněji v první části románu, sarkastickém obrazu politického hemžení a konjukturalismu v době těsně před- a poúnorové s galerií pitoreskních figur a figurek (svérázný "lékař chudých" - dr. Frölich; třídní učitelka, "která se skutečně brzo zorientuje ve složité době" a vyžaduje po Františkovi potvrzení o účasti v prvomájovém průvodu; repatriovaná "teta z Francie", neustále překypující optimismem, atd.). Misař promyšleně pracuje s nejrůznějšími konfrontacemi času příběhu a času vyprávění, ale i času epického a reálného. "Časové střihy" mu slouží nejen k stylistickému ozvláštnění, ale také jako prostředek nenásilné charakterizace a jako nástroj umožňující popisované jevy, a zejména proměny společenské psychologie, osvětlit z různých, často nečekaných a paradoxních pohledů. Skutečnost je tak v textu neustále nahlížena ze dvou vzájemně se doplňujících (ale někdy si i odporujících) zorných úhlů: hrdinova, omezeného jeho nevýbojností a nezkušeností, a vypravěčova, rozšířeného naopak o historický nadhled a z něj plynoucí ironii. Právě důmyslné využití kategorie vypravěče (často ve formě plurálu majestatiku) obohacuje významový horizont prózy a žánrově ji převádí z oblasti výchovného románu do sféry románu společenského.
KAREL MISAŘ (30. 9. 1934 v Ploskovicích - 6. 4. 1991 v Praze) je autor nepříliš rozsáhlého díla, k jehož konstantám patří zájem o průměrné lidi v obyčejných situacích, reportérská věcnost a nesentimentálnost v přístupu ke skutečnosti, a zvláště jejím traumaticky trapným stránkám, a pojetí spisovatelství jako činnosti významné nejen z hledisek estetických, ale i společensky terapeutických. Zatímco v souboru maloměstských povídek U nás je klid (1964) pohlížel autor na banalitu průměrných životů ještě převážně s hrabalovsky chápavým humorem, v novele Pasťák (1969) o učiteli nuceném pracovat v prostředí nápravného zařízení pro mladistvé zachytil hrůzu zmarněných lidských osudů drsně a s jistými prvky fatalismu. Po Periferii (na motivy románu natočil J. MATULA film Poslední vlak, 1982) vydal ještě příběh několika lidských zkrachovanců na pozadí politických okolností konce 60. let Plavba na stéble trávy (1986) a spolu s M. POHORSKÝM dialog romanopisce s literárním kritikem Smutek a naděje románu (1987).
Periferie, tematicky spjatá ve své první části s událostmi r. 1948, vstupuje do literárního kontextu předznamenaného zejména OTČENÁŠKOVÝM Občanem Brychem. Jestliže OTČENÁŠEK a podobně např. i B. BŘEZOVSKÝ v Železném stropu (1959) vytvářeli svůj románový svět jako pomyslný průřez celou společností nebo alespoň jejími reprezentativními vrstvami, Misař v souladu s obecnější tendencí 70. let (J. KOLÁROVÁ, Můj chlapec a já; S. VÁCHA, Pikolka, 1974; V. MILOTA, Země nad hlavou, 1976; J. KŘENEK, Čas polomů a štěpů, 1976) přesouvá pozornost k jednomu charakteristickému lidskému typu a k jeho "rodnému" sociálnímu prostředí. Pojem periferie je symptomatický i z vývojového hlediska: OTČENÁŠKŮV Brych stál v centru dění, Misařův František pozoruje únorové události zpovzdálí, a vlastně mu jejich význam v té době zcela uniká (tatáž vývojová tendence však platí i pro díla psaná z jiných ideových pozic, a to už od ŠKVORECKÉHO Konce nylonového věku, 1967).
Lit. J. Lopatka: Devatero příznaků, LitN 1964, č. 47 (o knize U nás je klid); o Pasťáku: M. Jungmann: Svět viděný ze dna, Práce 9. 7. 1969; Z. Kožmín: Zpráva o duši, HD 1969, č. 8 ; M. Veselá: Spisovatelovo ironické vypravěčství, Práce 12. 10. 1977; V. Novotný: Obraz přerodu, Tvorba 1978, č. 13; M. Pohorský: Závažný společenský román, in K. M.: Periferie, Praha 1979; O. Rafaj: Misařův důležitý román, LitM 1980, č. 9; Š. Vlašín: Román dospívání, in Ve škole života, Praha 1980; B. Dokoupil: K vývojovým proměnám prózy s tematikou Února, ČLit 1982, č. 2; V. Dostál: Bludný kruh malého pekla, in Zrcadla podél cesty, Praha 1987 (o Pasťáku); o Plavbě na stéble trávy: B. Dokoupil: Plavci a tonoucí ve vlnách doby, Kmen (příl. Tvorby) 1987, č. 4; J. Hájek: O literaturu "nelítostného" realismu, tamtéž; M. Jungmann: Lidská trapnost jako umělecký program, in Cesty a rozcestí, Londýn 1988 ; J. Lopatka: Imitace myšlení, in Předpoklady tvorby, Praha 1991 (o Pasťáku); Únorové zamyšlení, Kmen (příl. Tvorby) 1985, č. 8 (rozhovor); J. Chuchma: Věčný idealista K. M., MS 20. 8. 1991.
(Blahoslav Dokoupil, Slovník české prózy, 1994)