Vývojový román o majiteli pohřebního ústavu, odehrávající se ve Vídni na sklonku habsburské monarchie a v Praze za první republiky.
Text románu, uvedeného krátkou autorovou předmluvou, je rozdělen do čtyř "zpěvů". Hlavní postavou je Josef Frajvald, nejstarší syn koňského handlíře z malého českého města. Po letech mládí strávených v rodišti odejde do Vídně studovat veterinární lékařství. Studiu se však příliš nevěnuje; vysedává po kavárnách, oddává se zábavě a milostným dobrodružstvím, přičemž žije z otcových peněz, z práce v jezdecké škole a z prodeje pochybného drogistického zboží. Po čase se seznámí s vdovou Loty Fuchsovou, majitelkou niťařského krámku a malého pražského pohřebního ústavu. Po sňatku se soustředí hlavně na zvelebování pohřebního ústavu. Jeho podnikatelské úsilí přeruší 1. svět. válka. Během ní však uplatní svou profesi při vyhledávání vojenských hrobů a následných slavnostních pohřbech, čímž se vyhne přímé účasti v bojích. Za války se také rozejde s Loty, která se sblíží s jistým panem Merhautem, a v říjnu 1918 zakotví v Praze. Zde se podruhé ožení a ze svého ústavu udělá prosperující podnik. V meziválečném dvacetiletí zažije - spolu se svými zaměstnanci Šustrem a Bacíkem, ženou Toničkou, příbuznými a několika dalšími postavami - řadu různých, namnoze anekdotických příhod, je též zavlečen do nekalé hry republikánské strany, v jejímž rámci podnikne cestu do Itálie. Na konci 30. let svůj ústav pod tlakem stáří a nemoci prodává, smiřuje se s přicházející smrtí a v čase mnichovské dohody umírá.
Každý "zpěv" tvoří tři složky: epizodicky strukturovaná fabule, promluvy hlavního hrdiny k vypravěči a vypravěčova řeč, která má povahu monologu nebo vančurovského dialogu se čtenářem. Při ztvárnění Frajvaldových osudů a osobnostních rysů se Marek inspiroval životní poutí a charakterem svého prastrýce Josefa Steinwalda. Zkoncipoval ho jako postavu, jež má kladné i záporné povahové znaky, je komická i tragická, dobově příznačná i nadčasová. Strýc Frajvald je muž velmi podnikavý a svobodomyslný (naznačuje to i jeho příjmení), ale i vychytralý, pragmatický, přizpůsobivý. Navenek v rozporu se svou živností miluje život, má svou moudrost a osobitost. Je subjektem i produktem své doby; jeho životní fáze kontrapunkticky korespondují s etapami historického vývoje, jeho smrt symbolizuje konec jedné epochy. Ve vyšší významové rovině jeho příběh vyjadřuje peripetie lidského údělu a hledání smyslu života, lze v něm spatřovat i některé projevy naší národní povahy. Portrét hrdiny dokreslují uvedené promluvy k vypravěči. Jsou to komentáře k zobrazenému proudu života, rady, postřehy, životní zkušenosti, úvahy (např. o lásce, mládí, ženách, morálce, domově či válce). Přestože při četbě působí retardačně, ukazují - místy z idealizující perspektivy - Frajvaldův vnitřní svět a přinášejí potřebný nadhled. Podobným nadhledem se vyznačuje i pásmo vypravěčovy řeči, obsahující hodnocení ústředního hrdiny, epizodických postav i zachycené společenské reality. Převládá v něm vlídný, chápavý humor a ironie, avšak občas jím probleskne satira či naopak jímavá nostalgie. - Jak napovídá už název románu, Marek přirovnává Frajvalda k hrdinovi slavného HOMÉROVA eposu. Upozorňuje na podobnost jejich osudů, akcentuje shodnou chytrost, činorodost i dobrodružnost těchto postav. Vazbu svého románu s Odysseou posiluje jeho členěním na "zpěvy", velkou frekvencí šťastných náhod a vkládanými strýcovými promluvami, v nichž je možno vidět paralelu k Odysseovým vyprávěním, jakož i srovnáním Loty s nymfou Kalypsó (manželské soužití s Josefem) a Pénelopé (její nevěra po Josefově návratu z války). Tato konfrontace má silný komický účin, což ovšem do značné míry platí i o konfrontaci strýce Frajvalda s Odysseem.
V rozsáhlé a žánrově rozmanité literární tvorbě JIŘÍHO MARKA (nar. 30. 5. 1914 v Praze, pův. jménem Josef Jiří Puchwein), představované povídkami, romány, cestopisnými reportážemi, rozhlasovými hrami, filmovými a televizními scénáři i knížkami pro děti, zaujímá tento román velmi důležité místo (mj. to dokládají jeho četné reedice a překlady). Zastiňuje Markovy starší romány Pečeť věrnosti (1944), Vesnice pod zemí (1949), Za tebou stín (1962), Blažený věk (1967) i románovou trilogii Sůl země (1981, 1986), jež zobrazuje stejný dějinný úsek. Stojí v blízkosti populárního triptychu Panoptikum starých kriminálních příběhů (1968), Panoptikum hříšných lidí (1971) a Panoptikum Města pražského (1979), ale nejblíž má k novele Tristan aneb O lásce (1985), v níž Marek rovněž travestoval známou literární látku.
Travestií HOMÉROVA eposu Marek následoval řadu autorů, z novějších např. J. JOYCE a N. KAZANTZAKISE. Tvarově a kresbou hlavní postavy se však svým románem víc přiblížil úspěšné humoristické próze francouzského autora C. TILLIERA Můj strýc Benjamin, zčásti se jím přihlásil i k poetice pikareskního románu. Další souvislosti lze najít v české literatuře. Jako typ lidového filuty náleží strýc Frajvald do galerie svérázných postav, jaké představují třeba HRABALŮV strýc Pepin (Taneční hodiny pro starší a pokročilé; Městečko, kde se zastavil čas; Městečko u vody, 1976-82), TOMKŮV strýc Florián (Kůži na buben), PUTÍKŮV Jan Baudyš (Muž s břitvou) nebo tatínek z povídek O. PAVLA; patří i k obyčejným malým lidem zobrazeným v dílech J. HAŠKA, K. ČAPKA, J. JOHNA, K. POLÁČKA či F. RACHLÍKA. Hravou vypravěčskou rozmarností a vervou upomíná Můj strýc Odysseus na tvorbu V. NEFFA. Vykreslením posledních let habsburské monarchie se řadí k prózám M. V. KRATOCHVÍLA (Evropa tančila valčík, 1974; Evropa v zákopech, 1977), J. ŠOTOLY (Malovaný děti, 1983) nebo L. FUKSE (Vévodkyně a kuchařka), z jehož děl má blízko i k humoresce Nebožtíci na bále (1972). Ztvárněním 1. svět. války připomíná HAŠKOVY Osudy dobrého vojáka Švejka (1921-23).
Lit. M. Pohorský: Utopie jako forma aktuální kritiky, Impuls 1968, č. 6 (o Blaženém věku); J. Adam: Humor a ironie J. M., MF 10. 6. 1975; Z. Bělinová: Nový román J. M., NK 1975, č. 21; (MJV) (= M. Janů-Veselá): Brilantní humoristický román, Práce (venkov) 20. 8. 1975; J. Tomáš: Odysseus ideálů zbavený, Tvorba 1975, č. 41; Š. Vlašín: Skeptický a nehrdinský Odysseus, BV 18. 12. 1975; I. Klíma: Hrdina naší doby?, Obsah 1981, březen xx; M. Jungmann, Obsah 1981, květen xx; M. Pohorský: Starý příběh s melancholickou příchutí, Kmen (příl. Tvorby) 1986, č. 13 (o Tristanovi); I. Vízdalová: Rytíř dnešního dne, Práce 15. 4. 1986; M. Pohorský: Rozmarná moralita J. M., in J. M.: Můj strýc Odysseus, Praha 1988 + jiná verze téže stati, in Zlomky analýzy, Praha 1990; F. Buriánek: J. M., in O současné české literatuře, Praha 1982 + J. M., Praha 1984; Žádná fronta není krásná, Kmen 1988, č. 21 (rozhovor); Pravda bez fantazie je nudná, Květy 1. 6. 1989 (rozhovor); Panoptikum bez hříchů, Práce 30. 1. 1993 (rozhovor).
(Jiří Poláček, Slovník české prózy, 1994)