Povídky z prostředí terezínského ghetta o lidech žijících pod neustálou hrozbou smrti.
Soubor uvedený motem neznámého terezínského básníka "Stokrát padnout/ stokrát povstat/ a neříci - ach!" obsahuje sedm textů nestejné délky - od drobných momentek soustředěných k zachycení pocitů a nálad postav (Děti, Štěpán a Anna, Naděje) až po prózy o několika desítkách stran (Návrat, Růžová ulice, Modravé plameny). Hlavními postavami jsou Židé shromáždění nacistickou mocí v Terezíně. Často jsou to ti nejbezbrannější, dospívající hoši a dívky, zpola ještě děti (Děti, Morální výchova, Modravé plameny), anebo staří lidé (Růžová ulice, Naděje). V povídkách Růžová ulice a Modravé plameny jsou nedobrovolní obyvatelé ghetta konfrontováni s postavami německých důstojníků. K ústředním motivům próz patří hledání odvahy k činu, třeba i zoufalému (Návrat, Modravé plameny), střetání biologické přirozenosti nedospělých hrdinů (hlad a nutnost jeho ukojení, potřeba kamarádství a vůbec citových kontaktů) s morálními zábranami a citlivostí svědomí (Děti, Morální výchova), láska jako potřeba ducha (Štěpán a Anna) i jako vzájemné erotické obdarování (Modravé plameny), kolaborace a sebeklam (Modravé plameny), absurdní paradoxy života v nelidském systému (Růžová ulice), úporné hledání naděje i uprostřed triumfující smrti (závěrečná Naděje). - Autor text knihy několikrát upravoval. Zatímco ve vydáních z let 1958, 1959, 1962 (v souboru Noc a den) a 1966 (v souboru Noc a naděje. Démanty noci. Dita Saxová) šlo většinou o drobnější úpravy směřující k odstranění stylistických nedostatků, v prvním polistopadovém vydání z r. 1992 jsou všechny prózy podstatně rozšířeny a změny se dotýkají i obsahové stránky textu.
Lustigova prvotina má výrazné autobiografické rysy: autor byl v patnácti letech odvlečen do Terezína, prošel i koncentračními tábory v Osvětimi a Buchenwaldu. V Noci a naději teprve hledal vhodné prostředky pro vyjádření tohoto určujícího životního prožitku. Přesto není soubor stylově roztříštěný. Všechny povídky jsou v zásadě lyrické, tíhnou spíše k obraznosti než k názornosti; ačkoliv jsou vyprávěny ve 3. osobě, převažuje v nich personální vypravěčská situace: vypravěč zachycuje skutečnost tak, jak se jeví jednotlivým jednajícím postavám, vnější realita vstupuje do textu především jako něco niterně zrcadleného. S tím souvisí časté užití polopřímé řeči a vnitřního monologu (zvlášť výrazné v povídce Návrat, lišící se od ostatních soustředěním k jediné postavě). Dialogy i řeč vypravěče jsou plny náznaků a skrytých významů, text záměrně zamlčuje důležité informace, vtahuje čtenáře bez přípravy a zdlouhavého popisu přímo do jednotlivých epizod a nutí ho domýšlet si souvislosti. Pro celý soubor je charakteristické prostupování dvojího času - objektivního a subjektivního. Čas vlastního epického dění je zpravidla zpomalován v okamžicích předcházejících rozhodnutím nebo činům postav: vzpomínka, reminiscence, představa o budoucnosti přispívají k posílení vnitřní motivace jejich jednání. Kompozičně jsou povídky uvolněné, mají podobu řetězce souřadně připojovaných, vesměs nedějových situací a drobných výjevů. Komplikovanější zápletka a dramatické vyústění konfliktu se objevuje jen povídkách Růžová ulice a Modravé plameny, i v nich je však základní dějová osnova vyplněna volně přiřazovanými scénami. - Lustigovy prózy byly pro vývoj české literatury na konci 50. let důležité zejména tím, jak opovrhly dosavadními heroizačními a didaktickými konvencemi. Svět ghetta v nich byl zobrazen ve vší své zevšednělé hrůze a jeho obyvatelé byli zachyceni v situacích, kdy už ztratili všechny dosavadní opory a stáli osamocení proti hrozbě smrti. I v postavách zbavených takřka všech atributů lidství, nacházel nicméně autor schopnost odporu, vůli k činu a vzájemné pomoci nebo alespoň naději, paradoxní víru v budoucnost. - V přepracované verzi knihy z r. 1992 se autorova znásobená literární zkušenost projevuje v hlubší psychologické introspekci, plastičtějších charakteristikách postav a v promyšlenějším motivickém provázání celého cyklu (příznačné je zejména zvýraznění symbolického motivu krys). Dodatečně připsané pasáže však zároveň poněkud oslabují prvotní autenticitu a zážitkovou syrovost povídek.
Dílo ARNOŠTA LUSTIGA (nar. 21. 12. 1926 v Praze) je téměř cele věnováno tematice koncentračních táborů a ghett, válečného údělu Židů a osudových psychických zranění, jež si jeho hrdinové odnášejí i do mírového života. Nejbezprostředněji jsou povídky knihy Noc a naděje spjaty s následujícím prozaickým cyklem Démanty noci (1958), který dovádí k důslednosti a systematičnosti jak tematické, tak i tvarové charakteristiky prvotiny (výběr hrdinů z okrajů věkové škály a lidských situací mezní povahy; subjektivizace vypravěčské optiky; maximální oproštění postav od všeho, co určovalo jejich dřívější život, projevující se i v nahrazení jmen zástupnými pojmenováními nebo zájmeny; zvýznamnění detailů a jednotlivin; prostupování časových rovin apod.). Další etapa Lustigovy tvorby byla vyplněna ne vždy úspěšným hledáním nových tematických možností: v povídkových knihách Ulice ztracených bratří (1959) a Nikoho neponížíš (1963) a novelách Můj známý Vili Feld (1961) a Dita Saxová (1962) překračoval autor časový rámec 2. svět. války i okruh výhradně židovských postav. - Na motivy Noci a naděje natočil Z. BRYNYCH film Transport z ráje (1962).
Židovskou tematikou a volbou hrdinů nedostatečně vybavených pro střetnutí s nacistickou mocí se Lustigovy povídky začlenily do prozaické linie vedoucí od Života s hvězdou J. WEILA k Panu Theodoru Mundstockovi L. FUKSE. Svými podněty přispěly ke konjunktuře židovských témat v literatuře 60. let (H. BĚLOHRADSKÁ, Bez krásy, bez límce, 1962; L. AŠKENAZY, Vajíčko; J. ŠKVORECKÝ, Sedmiramenný svícen, 1964; L. GROSMAN, Obchod na korze, 1965; V. KALÁBOVÁ, Ve městě jsou bratři Steinové, 1967, aj.). V kontextu děl s válečnou tematikou byly chápány jako výrazný příklad tzv. druhé vlny válečné prózy (mj. Krabice živých N. FRÝDA, Ročník jedenadvacet K. PTÁČNÍKA nebo Romeo, Julie a tma J. OTČENÁŠKA), která na rozdíl od vlny první, reprezentované především Životem proti smrti (1952) M. PUJMANOVÉ, směřovala k civilnímu, komornímu a k výrazově i zážitkově intenzivnějšímu pojetí tématu.
Lit. V. Kocourek: Povídky a lidé z ghetta, LitN 1958, č. 9; M. Petříček: S povídkou do života, NŽ 1958, č. 8; J. Vohryzek: Prozaická prvotina, Květen 1957/58, č. 7; o Démantech noci: J. Vohryzek: Próza dnes, Květen 1959, č. 1; M. Jungmann: Umělec tragického vidění, in Obléhání Tróje, Praha 1969; M. Mravcová in Kol.: Česká literatura 1945-1970, Praha 1992 ; Z. Heřman: Co je člověk, Tvar 1992, č. 23; M. Petříček: Naděje a noc, LitN 1992, č. 20; M. Šefl: Terezínské etudy, Práce 8. 7. 1992; L. Doležel: Slohové problémy A. L., Plamen 1960, č. 8.; A. Haman: O tak zvané "druhé vlně" válečné prózy v naší současné literatuře, ČLit 1961, č. 4; K. Palas: Textové variace L. povídky Můj známý Vili Feld, in SPFFBU, D 12, Brno 1965; A. Linke: Pravda A. L., in A. L.: Noc a naděje. Démanty noci. Dita Saxová, Praha 1966; A. Lustig: Pro koho píšu, RP 26. 4. 1966; J. Novotná: Nová kniha - staré problémy, Plamen 1968, č. 11; Jediné, co na světě existuje dobrého, je láska, SvS 24. 11. 1990 (rozhovor); J. Lederer in Tak tedy... přijďte!, Praha 1990; Vraždily se knížky, NK 1990, č. 3 (rozhovor); J. Hájková: Pracuji stejnou technikou jako malíř..., LitN 1992, č. 13; A. Haman: Prózy A. L. a dnešní čtenář, Tvar 1992, č. 10; K. Hvížďala in České rozhovory ve světě, Praha 1992; Chamtivost k snídani, LidN 11. 1. 1992 (rozhovor); Soudcem člověka je jeho svědomí, Noviny 12. 6. 1992 (rozhovor); M. Suchomel: Rozmezí bez záruk, in Literatura z času krize, Brno 1992; A. Přidal in Z očí do očí, Praha 1994.
(Blahoslav Dokoupil, Slovník české prózy, 1994)