Experimentální próza z prostředí domova důchodců, neutěšeně vyznívající metafora životní bídy a marnosti.
Román je rozčleněn do tří nepojmenovaných částí, z nichž každá se dále dělí na deset číslovaných kapitol. V prvních dvou částech se důsledně střídají scény z domova důchodců (liché kapitoly) se souvislými úseky krátkého životního příběhu Zdislava Bohuňků z Nákla, člena kališnických vyjednávacích poselstev z počátku husitských válek (sudé kapitoly). Třetí část je celá věnována jedné z postav žijících v domově důchodců, ekonomce Růženě. - Román otvírá scéna příchodu nové obyvatelky domova a mladé zdravotní sestry. Tato situace je záminkou k oblíbené hře na svatby, kdy jsou na základě losu i volby vybírány nové "manželské páry". Hra přivádí do konfliktního postavení ekonomku instituce, jejího ředitele, sestru a jednoho z důchodců přezdívaného učitel. (Právě ten je autorem rukopisu historického románu o Zdislavovi, ze kterého si on i jiné postavy za nejrůznějších okolností čtou.) Při svatbách je ředitel "oddán" se sestrou a využívá toho k životní zpovědi. Tento pár vzbuzuje žárlivost ekonomky, která je s ředitelem "oddána" ještě z dřívějška a tento vztah je zase trnem v oku učiteli. Množství hysterických scén a hádek mezi všemi zúčastněnými končí fiaskem tohoto kola svateb a v úplném závěru tragickou smrtí sestry, kterou nechtěně zastřelí učitel, když při osudné ráně mine svého soka - ředitele. V historické linii sledujeme Zdislavovy životní osudy, jeho pouť z domova za vzděláním a písařskou profesí na hrad jeho strýce Jana, za poznáním zatajované násilné smrti jeho otce, působení v kališnickém hnutí, nešťastné lásky. Tato linie končí jeho marným a tragickým pokusem zachránit při vojenské potyčce svou životní lásku.
Jednoduché fabule obou časových rovin jsou soustavně přerušovány a rozbíjeny útržky dialogů, hádek, monologických zpovědí, citáty z dopisů, z Bible. V části, která se vztahuje k přítomnosti je sjednocujícím strukturním prvkem vševědoucí vypravěč, který ovšem velmi často ustupuje přímé řeči jednotlivých postav, v části historické je to v ich-formě vyprávějící hlavní hrdina. Obyvatelé domova důchodců jsou představeni jako hádavé, hašteřivé a svárlivé hlasy, všichni žijí ve svých vlastních světech vzpomínek na uplynulý život a představ o něm, objevují se dávná traumata spojená s rodinnými tragédiemi, milostnými peripetiemi, válečnými událostmi. S postupujícím časem příběhu vystupuje autorův záměr představit jednotlivé atomizované minulosti jako minulost jednu, klíčové okamžiky života jedné postavy se objevují i u postav jiných, pojmenovány stejnými slovy. Zde se stýkají oba představené světy - historický i přítomný. Obraz domova důchodců vyznívá jako trapná, směšná, tragická a bolestná metafora konce života a koresponduje se stejně atomizovaným světem lidského osamocení v libovolném historickém čase. Takto představený svět se neskládá do celistvé mozaiky, ale zůstává rozbit a vypovídá o lidské bídě, nicotnosti a marnosti. Liškovo dílo zpodobuje roztříštěný svět bez vazeb, bez hodnot, bez skrupulí. Jediné, v co snad lze ještě alespoň chvíli věřit, jsou ideje. Tuto roli v historické linii plní myšlenky kališnické reformy církve a života vůbec. Ani ony však člověka nezachraňují od bloudění, marnosti a samoty a smysl jim nedává ani smrt. V linii reálného času jsou pak jakékoliv ideje relativizovány nebo ironizovány, ať jde o německý národní socialismus nebo český poválečný komunismus. V parafrázích a citacích pro- i protirežimní publicistické rétoriky 60. let probleskuje kritické hodnocení tohoto období.
EUGEN LIŠKA (nar. 26. 10. 1920 v Pozdišovcích u Michalovců) zůstává autorem jedné knihy. V r. 1962 bylo uvedeno jeho drama Chléb, který jíte o mladém správci pohraniční dobytkářské farmy. Ve své skeptické koncepci dějin jako nelidského rámce pro zoufalé a nesmyslné (byť třeba smysl hledající) bloudění jedince se jeho dílo přiřazuje k prózám K. MICHALA, J. ŠOTOLY, V. KÖRNERA. Neutěšený obraz zkázy lidské integrity, neschopnosti upnout se k něčemu vyššímu než jen hašteřivému "pinožení" od jedné nicotnosti k druhé, ale i tragické postavy, které jsou si tohoto stavu vědomy a alespoň zpovědí se snaží svůj úděl přesáhnout, řadí Lišku k autorům, jako jsou K. SIDON či J. JEDLIČKA.
Lit. (ano) (= A. Nováková): Tradičnost a experiment, Práce 21. 8. 1970; J. Babický, NK 1970, č. 23; -fs- (F. Soldan): Román o stáří, RP 16. 10. 1970; (jad) (= J. Dvořák): Nový román, Texty 1970, č. 9; Š. Vlašín: "Postrádáte stesku marných jadernišť?", Tvorba 1970, č. 35.
(Miroslav Zelinský, Slovník české prózy, 1994)