Román-apokryf, alegoricky vypovídající o vzniku, formování a praktikách totalitní moci.
Rozsáhlé dílo se člení do tří částí (Milenci, Proces, Lotova žena) a ty dále na číslované kapitoly. Je uvedeno prologem o záměrech vypravěče, kterým je nejvyšší městský písař Difat, vzdělaný starší muž, požívající v Sodomě značné vážnosti. Stal se postupně učitelem všech osobností, které se nějakým způsobem na osudech starozákonního města podíleli. Sodoma byla kvetoucí a šťastnou pospolitostí, kde stejně důležitou roli hrála práce pro její hospodářský i duchovní rozvoj a vyhledávání tělesných rozkoší, jejichž nevázanost a neskrývanost nevzbuzovala pohoršení, ať byly jejími aktéry příslušníci různých či stejných pohlaví (rovněž vypravěč se netají svou homosexualitou). Změna přichází až s narůstáním mocenských ambicí městské církve Beránka Spasitele, která se po vymýcení pohanských zvyklostí stává jediným uznávaným náboženstvím. Román začíná zdánlivě nevýznamnou událostí: v hodině siesty je církevní Gardou Beránka Spasitele zatčen mladý pár za to, že milováním v olivovém háji překročil zákaz veřejné nahoty. Zásah církevní hierarchie do kompetencí městského senátu se tak stává záminkou konfliktu, k němuž se již delší čas schylovalo. Mocenské ambice vedou hlavu církve velekněze Chuse k vytvoření a rozšíření obrazu vymyšleného nepřítele, pohanského města Betsuru. "Hrozba" ze strany Betsuru pak skupině kolem Chuse slouží k ospravedlňování teroru ve vlastní pospolitosti. Narůstání moci církve, které se projevuje v nesmyslných zákazech a vyhlášeních, je provázeno obecným úpadkem mravů a hospodářství, jenž vede až k válce všech proti všem a v polemice k biblickému výkladu představuje vlastní příčinu zkázy celého města. Zachrání se pouze Lot, slabošský první muž světské moci, jeho dvě dcery a Difat. Ten opouští uzavřené město v ženském převlečení a vydává se za Lotovu ženu Abichail, která zatím přijímá smrt v hořící Sodomě jako trest za svůj podíl na jejím pádu. Difat sleduje z dálky zánik Sodomy, aby o něm podal zprávu příštím pokolením.
Román je průhlednou alegorií o principech vzniku a fungování totalitaristických mocenských mechanismů. Jakkoliv postihuje obecné souřadnice problému, je vazba na domácí historické zkušenosti více než zřejmá. Dějiště příběhu je pouhou kulisou, autor nemá ambice vytvořit historicky věrný obraz, vztahy mezi postavami, motivace jednání a jejich jazyk jsou zcela moderní. Podobnost politických reálií je silně aktualizující a někdy překrývá i historickou lokalizaci příběhu (průběh politických procesů s nepohodlnými, návrat "napravených" z vězení, denunciace rodičů vlastními dětmi, destruktivní role přisuzovaná v novém řádu intelektuálům, úvahy o obsahových rozdílech mezi pojmy lid a lidé). Nejvýraznějším nositelem aktualizovatelných vlastností je hlavní osoba vypravěče. Ten totiž v mládí s příznačnou horlivostí zaváděl církevní učení, které se na sklonku jeho života stává prapříčinou zkázy milovaného města. Difat je schopen následně přesně definovat a popsat zhoubný vliv narůstající totalitní moci, nedokázal však v počátcích její eskalace podniknout žádná protiopatření. Alegorický pohled na lidskou přizpůsobivost, zbabělost, neschopnost odporovat zlu na jedné straně a bezuzdnou touhu po moci, její prosazování všemi prostředky na straně druhé působil na konci 60. let jako čtenářsky velmi přitažlivý. Část kritiky román odsoudila za domněle falešný pohled na historickou perspektivu socialismu, jakkoliv jeho slabiny byly spíše tvárné.
Křížův román se na konci 60. let zařadil do výrazné, čtenářsky atraktivní a také umělecky produktivní linie historické prózy se zjevnými aktualizačními tendencemi (K. MICHAL, Čest a sláva, 1966; O. DANĚK, Král utíká z boje; J. ŠOTOLA, Tovaryšstvo Ježíšovo). Nepokrytým zájmem o dobové politické problémy souzní i s VACULÍKOVOU Sekyrou, či KUNDEROVÝM Žertem, generalizačním záměrem pak s Milenci a vrahy V. PÁRALA, nedosahuje však kvalit těchto tří próz. Místně i historicky shodně lokalizoval svůj román Don Kichot ze Sodomy (1986) český spisovatel ruského původu N. TERLECKÝ. Ten se však zaměřil hlavně k hledání odpovědi na otázku po smyslu aktu boží pomsty a stylově se jeho dílo od Křížova liší i mírou autorské ironie. Z kontextu Křížovy vlastní tvorby Pravda o zkáze Sodomy poněkud vybočuje svou apokryfní a historickou stylizací, nikoli však soustředěním na důsledky politických rozhodnutí pro jedincův soukromý život. Vztahy mezi jednotlivcem a společenským celkem stály totiž v centru autorovy pozornosti i v prózách lokalizovaných do současnosti a domácího prostředí (Dívčí pole, 1955; Velká Samota; Unavený bůh, 1966; Hostina, 1984).
Lit. dh. (= D. Henych): Náš včerejšek, promítnutý do doby Abrahamovy, Křesťanská revue 1969, č. 5; A. Haman: Půl kila nudy, Plamen 1969, č. 4; J. Hampl (= V. Dostál): Hry s jinotaji, Tribuna 1969, č. 6; A. Jelínek: Současnost Sodomy, Zítřek 1969, č. 3; O. Sus: Znepřesnění mýtu, alegorizace skutečnosti, HD 1969, č. 3; M. Veselá: Dnešní Sodoma?, KJ 1969, č. 9; Š. Vlašín: Kronikářská alegorie, Rt 21. 2. 1969; M. Jungmann: Román nikoli historický, in Průhledy do české prózy, Praha 1990.
(Miroslav Zelinský, Slovník české prózy, 1994)