Román s rysy magického realismu o hledání otce a vlastní identity ve světě ovládaném násilím a lží.
Román, věnovaný M. UHDEMU, je členěn do 18 kapitol s expresivními názvy (např. Početí, Car mrtvých, Policajt-story, Krev pro aztéckou princeznu). Některé mají stavbu více či méně sevřené, samostatně pointované povídky, jiné vzájemně souvisejí, střídavě však vytvářejí dva základní příběhy, stylově odlišné. V lichých kapitolách rekapituluje hrdina vlastní život od svého početí při osvobozování Brna ruskými vojáky a putování zneužité, osiřelé šestnáctileté matky z předměstí do Brna až po své seznámení a svatbu s "papalášskou" dcerou Kamilkou. Nejistota hrdinovy identity je posilována dojmem, že jeho otec, který při znásilňování maminky předběhl posledního ruského vojáka, oplodnil ji a beze stopy zmizel, je páter Prudencio z Brazílie. Posílá mu tedy dopisy, jejichž doručení si pojišťuje snahou o získání protekce u poštovní úřednice, své pozdější ženy. Život jej přivádí do rozličných bizarních situací, jednou z nich je setkání s tchánovým brežněvovským policejním poradcem Lopuchinem v kancelářích StB. Ten se také prohlašuje za hrdinova otce, neboť byl prý v řadě násilníků první. Hrdina (od dětství obdařený neobyčejnými schopnostmi), povolá na pomoc potkany, aby falešného Lžifotra Lopuchina sežrali. - V sudých kapitolách vypráví svůj rodinný příběh Petr Simonides, syn ornitologa a učitele, který v r. 1950 emigroval na Západ. Příběh tvoří vzpomínky na dětství v poválečném Brně, na výlety s otcem do okolí, na život s matkou a dědečkem po otcově emigraci, na školu, brigády a trvalý policejní dozor nadstrážmistra Krahujíka. V závěru hlavní hrdinové obou rovin splynou, neznámý pisatel, v úvodu počatý, je nakonec vypravěčem označen jako Petr. Osudy se prolnou, jako by šlo o příběh a smyšlenku jediné osoby.
Obě roviny románu, vyprávěné v ich-formě, se liší užitými stylovými prostředky: bezejmenný hrdina se vyjadřuje ve větách s dokonalým pravopisem, Petr zpravidla v dlouhých souvětích začínajících malým písmenem a neukončených tečkou. Svým způsobem jsou oba příběhy variacemi na společné téma. Protagonisty spojuje nejen podobnost osudů (synové bez otce), doba (od války do současnosti) a prostředí (Brno, základní škola), ale i některé společné vlastnosti. Mladí, odhodlaní hrdinové se s mírnou ironií vysmívají nízkým a bezcharakterním nepoctivcům všech "sociálních" vrstev a dob. V absurdních a groteskních situacích odhalují nebezpečnost malých i velkých podvodníků a uzurpátorů, ať jsou jakkoli maskováni, od milicionáře přes vojáka a příslušníka SNB až po generalissima. Splynutí obou hrdinů v jedné postavě autor naznačuje zmínkou o Petrově schizofrenii. Rovněž vypravěčovo metatextové zarámování 11. kapitoly Ženich sugeruje fiktivnost, smyšlenost celé roviny v porovnání s příběhem Petra v druhém dějovém pásmu. Propojení příběhů je dovršeno v posledních dvou kapitolách, kdy Petrův příběh pokračuje vyprávěcím stylem bezejmenného a kdy i Petr odesílá dopis tušenému otci do Brazílie. Pointou textu je naznačená totožnost hrdinů. Protagonisté mají ovšem i odlišné vlastnosti. Zatímco slabý, intelektuálně založený a citlivý Petr se střetává s utrpením, nouzí a perzekucemi ve svém okolí, bezejmenný vypravěč, nadaný magickými schopnostmi, které mu umožňují vrcholné zlo od sebe odvrátit, nemá předsudky ani zábrany, a tudíž je ochoten jít za svým úspěchem přes mrtvoly. Jako by svými vlastnostmi a dovednostmi kompenzoval Petrovu slušnost, mírnost a mravnost. Jelikož však zásahy brutality, násilí a zloby jsou nenadálé a nelze se před nimi skrýt, jen člověk bezohledně průbojný, do jehož role se tento hrdina stylizuje, obdařený navíc mimořádnými, magickými schopnostmi, je s to se zlu vymanit. Výpovědi bezejmenného hrdiny - snad Petrova druhého já z dopisů - jsou metaforickým vyjádřením touhy uniknout zlu, překonat jeho nástrahy a nositele a dobrat se vlastní identity. V této nevyslovené touze se oba hrdinové shodují a doplňují. - V poetice románu hraje svou roli básnivá obraznost, magická, místy až bizarně fantaskní, dotvářející nejen kolorit doby či výjimečnost epizod, ale sugerující i atmosféru Brna, genia loci jazykově mnohovrstevného velkoměsta.
JIŘÍ KRATOCHVIL (nar. 4. 1. 1940 v Brně) debutoval povídkami a eseji v časopisech 60. let (Plamen, Host do domu) a v následujících dvou desetiletích psal své texty jen pro samizdat a exilová periodika. Jeho knižní prvotinou se stal až Medvědí román (1990) s četnými autobiografickými prvky a složitou metarománovou kompozicí: antiutopický orwellovský Medvědí román, jehož vypravěčem v ich-formě je Ursinus, píše v 70. letech bývalý učitel Beránek, nyní hlídač v drůbežárně, jeho i svůj osud traktuje autorský vypravěč a v závěru knihy se osudy všech tří protagonistů prolnou. Kniha Uprostřed nocí zpěv má blízko k románům tzv. magického realismu, podobnou fantaskní imaginativností se vyznačují také díla G. GRASSE, H. LAMPA, G. GARCÍI MÁRQUEZE aj. Spojování autentického a fiktivního v novou textovou skutečnost, resp. jejich vzájemné zrcadlení v příbězích nalézáme též u J. L. BORGESE. Podobně je tomu i s motivy masek, karnevalu, labyrintu nebo postav zemřelých, jež sbližují Kratochvila i s J. GRUŠOU, D. HODROVOU, Z. BRABCOVOU. Jejich způsob překonávání a rušení časoprostorových hranic kolem postav je literárně blízký metodě Kratochvilově; vzpomínky na prenatální život a znalost vlastní prehistorie protagonistů slouží k plnějšímu vyjádření rozporuplnosti lidské existence. Zálibou v bizarních "černých" motivech připomíná román KŘESADLOVY Mrchopěvce. Dvojnické téma odkazuje k souvislé řadě próz od STEVENSONOVA Doktora Jekylla a pana Hydea až po Všeobecné spiknutí E. HOSTOVSKÉHO. Kratochvil píše též eseje o literatuře a kultuře (Kultura jako katarze, 1994x), je autorem Her pro odposlouchávací magnetofony (realizace bytové divadlo 1978), rozhlasových her Znáte to (1991), Slepecké cvičení (1993), Nahoru a dolů (1993), Vrun (1994), Balada o reklamním agentovi (1994). V povídkovém souboru Orfeus z Kénigu (1994) tematizuje Kratochvil především motivy tajemství a podobenství v příběhu, zliterárnění skutečnosti či motivy nejednoznačné interpretace záhad a zločinů.
Lit. A. Brousek: Román jako otevřený systém, LitN 1991, č. 35 (příl. LidN 29. 8. 1991; o Medvědím románu); Román jako systém LidN 12. 3. 1991 (rozhovor); B. Dokoupil: Román hledání a nejistot, NK 1992, č. 23; Š. Halaštová: Román jako bludiště světa, LitN 1992, č. 51/52; K. Chvatík: Medvědí román aneb Nezničitelnost epiky, Tvar 1992, č. 6; Z. Kožmín: Zotvíraná próza, Rt 18. 7. 1992; V. Novotný: Moravské psí roky, MF Dnes 7. 7. 1992; J. Peňás: "Realismo magico" z Brna, Prostor 29. 7. 1992; P. Švanda: Volání z hlubin noci, LD (Brno) 18. 8. 1992; M. Jungmann: Hazardér české prózy, LitN 1993, č. 17; T. Kubíček: Román jako metamorfóza nejistoty, Duha 1993, č. 2; J. Malura: Labyrint času a ráj čtenáře, Tvar 1993, č. 26; M. Nekula in Kol.: Český Parnas, Praha 1993; J. Holý: Třetí kniha J. K., LitN 1994, č. 26 (o Orfeovi z Kénigu).
(Zbyněk Fišer, Slovník české prózy, 1994)