Filozofický román o osudech tří spolužáků za Květnového povstání v Praze.
Autor ve 14 kapitolách-obrazech (z nichž každá zachycuje epizodu z pražských květnových událostí r. 1945) líčí osudy tří břevnovských gymnazistů, Kamila, Ludvíka a Artura, kteří chtějí společně přivítat konec války, ale místo toho se stávají nedobrovolnými účastníky posledních válečných střetů. Románové události se začínají odvíjet od soboty 5. května 1945. V oboře letohrádku Hvězda čeká Ludvík na svého přítele Kamila. Idylická jarní atmosféra sugeruje, že válka definitivně skončila. Jen v Ludvíkově mysli se jako ozvuk prožitých válečných let promítají krvavé scény, vztahující se k historii letohrádku. Kamil na místo srazu nepřichází, zato se Ludvík setkává s německým vojákem, který mu chce darovat psa. Němec chválí krásu a zachovalost Prahy a vzpomíná na Drážďany, které jsou zcela zničeny bombardováním. Druhá kapitola pak ukazuje, že válce ještě není konec: popisuje horečné formování ozbrojených skupin, které hodlají za každou cenu očistit Prahu od Němců i domácích kolaborantů. Hlavní iniciativu při tom vyvíjí pan Fest; postav, které se chtějí stát hrdiny války, o jejímž výsledku je rozhodnuto, je však v románu více (např. pan Alt nebo Napálka). Autor líčí bojové akce jako absurdní bitky, jejichž výsledkem je nesmírné utrpení lidí, včetně zbytečných ztrát na životech na obou stranách (např. epizody o dobývání školy, "bitvy" v Kinského zahradě či u Větrníku). Absurdita a tragičnost událostí vrcholí epizodou, kdy válečné hry dospělých napodobují děti (putování dětského "rytířského vojska" pod vedením "krále" Štěpána za záchranou dítěte, které končí nesmyslnou smrtí většiny zúčastněných). - Tři protagonisté, jež válka zastihla mladé a nezkušené, ale i mravně čisté ve školních lavicích, se nikdy nedostávají do centra skutečných bojů. Zůstali by svědky, kdyby nebyli do víru událostí vtaženi. Poslední zbytečné záchvěvy války jejich osudy definitivně rozdělují, zato je však přivádějí k poznání a činí z jinochů muže, z pozorovatelů aktéry, nebo dokonce oběti: Ludvík umírá ve chvíli, kdy už není schopen unést poznání nesmyslné krutosti; Artur se rozhodne hledat autentickou svobodu všem navzdory a odchází s mladou Němkou Barbarou do Německa; Kamil, zraněn cynismem svého okolí, dospívá k víře v Boha.
Kovtunovi nejde o potvrzení oficiálního mýtizujícího výkladu pražského povstání, nýbrž naopak o jeho popření: interpretuje povstání jako zbytečnou krvavou koupel, jejíž význam pro osvobození Československa je sporný. V akcích povstalců spatřuje pouhé pronásledování zbytků zbídačelých německých vojáků i civilistů, akt msty, jehož vykonavatelé nepátrají po míře viny, někdy dokonce ani nerozlišují mezi vinným a nevinným. Kovtun takové počínání chápe jako vojensky amatérské, a především morálně neoprávněné a zvrhlé. - Román je filozoficko-moralistickým traktátem, v němž konkrétní historická situace je východiskem k úvahám o smyslu lidské existence, o hledání svobody. Cestou vedoucí k základním lidským hodnotám je podle autora křesťanská víra a její morálka. Obecné otázky lidství jsou nadto konfrontovány s českou národní povahou, k níž se autor staví značně kriticky: Češi začnou konat hrdinské vlastenecké skutky vždy až ve chvíli, kdy už je o věci rozhodnuto: pražské povstání je toho dokladem. Filozoficko-výchovný ráz Kovtunovy prózy je podepřen i historickými aluzemi. Některé postavy, jak upozorňuje ve svém doslovu J. JEDLIČKA, jsou vlastně karikaturami skutečných historických vojevůdců: např. Napálka - Napoleon, Nahýbal - Hannibal. I události, jichž jsou hybateli, představují malá, groteskní Waterloo nebo přechody Pyrenejí. - Román je psán v autorské er-formě, přičemž vypravěčská funkce bývá na některých místech ještě zdůrazněna např. oslovením čtenáře či odkazy na jiná místa v textu. Autor často komentuje, nejednou aby dodal líčení událostí hořce ironický podtón. Zvláštní místo v próze zaujímají kapitoly, které jsou svou vypravěčskou technikou výrazně odlišeny, ozvláštněny: přinášejí rozuzlení osudů Ludvíka a Artura. V případě Ludvíkově jde o dialog s vnitřním Já, do Arturova nitra autor nahlíží prostřednictvím dopisu, který Artur posílá Ludvíkovi na rozloučenou a také na vysvětlenou. Román je vystavěn z víceméně samostatných epizod, ale vnitřní soudržnost mu dodává neustálá konfrontace reality s mýtem, ironie s tragičností, krutosti s bezbranností a morální čistoty s amorálností. Jednotící prvek představují rovněž postavy, které se objevují ve více kapitolách - kromě zmíněných hrdinů sem patří také postavy Festa, Rajcha, Kamilova otce nebo paní Neumannové. A v neposlední řadě je to i dějiště jednotlivých osudů, Praha, zde vlastně povýšená na jedno z významných témat románu.
JIŘÍ KOVTUN (nar. 23. 4. 1927 v Horinčevu na Podkarpatské Rusi) v r. 1948 emigroval do Německa, 1951-73 byl redaktorem Svobodné Evropy. V r. 1973 pak přesídlil do USA, kde od 1977 působí jako knihovník Kongresové knihovny ve Washingtonu. Je znám jako kmenový spolupracovník TIGRIDOVA Svědectví, dlouhá léta překládá z ruštiny a jiných slovanských jazyků (např. PASTERNAKA, MANDELŠTAMA, BRODSKÉHO). Vlastní spisovatelskou dráhu zahájil jako básník spirituální orientace (Blahoslavení, Mnichov 1953; Tu-Fuův žal, Stockholm 1954). Věnuje se také historickým a politologickým tématům (např. Masarykův triumf, Toronto 1987, Praha 1991; Slovo má poslanec Masaryk - komentovaný výbor z projevů, Mnichov 1985, Praha 1991). Je rovněž spoluredaktorem slavistických bibliografií vydávaných v USA.
Téma 2. svět. války je v české literatuře dosti časté. Samotné pražské povstání však bylo zachyceno v próze jen sporadicky, např. v povídkách L. AŠKENAZYHO, v dilogii A. BRANALDA Severní nádraží - Lazaretní vlak nebo v románu V. NEFFA Trampoty pana Humbla, především pak v povídkové knize Němá barikáda J. DRDY. K rozbití mýtu o hrdinném povstání českého národa proti německým okupantům v posledních dnech války přispěl však především J. ŠKVORECKÝ svými Zbabělci. V nich sice nejde o události pražské, nýbrž náchodské, ale polemický duch je v obou dílech do značné míry podobný. Epizody z pražského povstání jsou obsaženy i v obdobně demýtizující Kavárně Slavii O. FILIPA.
Lit. P. Javor, Proměny 1974, č. 1; V. Novotný: Květnové pravdy a nepravdy, ZN 8. 5. 1990; Š. Vlašín: Květen - z odstupu let, BV 12. 4. 1990; J. Červenková: Zloba a krutost. Jakou podobu může mít revoluce, LidN 21. 7. 1992; B. Dokoupil: Pražská ekloga. Jiný obraz povstání, NK 1992, č. 11; J. Jedlička in J. K.: Pražská ekloga, Brno 1992; M. Jungmann: Tichý, osobitý hlas, LitN 1992, č. 29; T. Kubíček: Zneklidňující ekloga, Rt 5. 5. 1992; J. Peňás: Dějinné divadlo J. K., Prostor 1992, č. 29; M. Petříček: Román-výzva?, Tvar 1992, č. 34; P. Švanda: Dějiny loutek?, LD 1. 7. 1992; I. Vágner: Něco o třinácté komnatě, České a moravskoslezské ZN 30. 7. 1992.
(Jan Schneider, Slovník české prózy, 1994)