Novela o samotě, lásce a nenávisti z národnostně rozeštvaného prostředí Sudet těsně po 2. svět. válce.
Próza, rozčleněná do osmi věcně, jedním, dvěma slovy pojmenovaných kapitol, je uvedena německým dvojverším vzápětí přeloženým do češtiny ("Adelheid, deine Schönheit, dein Mut!/ Adelheid, bald wird's alles wieder gut..." - "Adelheid, tvá krása a tvá odvaha!/ Adelheid, brzy bude zase všechno dobré..."). Děj se odehrává bezprostředně po válce, na podzim a začátkem zimy v severomoravské pohraniční obci Schwarzbach - Černá Voda. Osamělý, bolestivou žaludeční chorobou stižený poručík v záloze Viktor Chotovický, který válku strávil jako příslušník pozemního personálu anglického letectva, se po incidentu s hlídkou revoluční gardy ve vlaku ocitá na místní četnické stanici. Z jeho dokladů vyjde najevo, že přijíždí provést evidenci již polorozkradeného majetku zdejšího nacistického předáka, továrníka Alfréda Heidenmanna, jenž je ve vazbě v Olomouci a zanedlouho skončí na popravišti. Na výpomoc do osamělé vily přijde z internačního tábora Němka, o které se Viktor s překvapením dovídá, že je Heidenmannovou dcerou Adelheid. Vzápětí mezi nimi vznikne zvláštní, ze strany Viktora stále intenzivněji prožívaný intimní vztah. Tajemná noční návštěva, po které vyjde najevo, že existuje ještě kdosi, kdo má od domu klíč, se zakrátko vysvětluje: v záškodníkovi vraždícím v okolí je poznán nezvěstný Adelheidin bratr Hansgeorg, o němž se soudilo, že zahynul na východní frontě u Žitomiru. Skrývá se v místním kostele, je zde náhodně odhalen, postřelen a těsně předtím, než ho polomrtvého zatknou v seníku nedaleko otcovského domu, zavraždí (snad spolu s Adelheid, možná dokonce vraždila žena sama) snaživého vrchního nadstrážmistra Hejnu. Viktora, který je při činu přistihne, Adelheid omráčí úderem svícnu. Po příjezdu Viktorova přítele, štábního kapitána Vymazala, je při pokusu o útěk na nádraží dopadena i Adelheid, je vyslýchána, a před transportem do Olomouce po posledním rozhovoru s Viktorem volí raději sama smrt oběšením. Děj končí Viktorovým odchodem, při němž je bezmála lynčován místními nacionálně rozvášněnými Čechy podněcovanými nadstrážmistrovým spolupracovníkem, gardistou Jindrou.
Körner vypráví tradičně: epizody jsou řazeny v časové a kauzální následnosti, bez digresí a zámlk. Tu a tam se cituje z "dokumentů" (Viktorovy doklady, úřední protokol o konci Adelheid, ve kterém není místo pro fatálnost a majestát smrti a pro jehož necitelnou rutinní úřednickou pečlivost je středem pozornosti stav hrdinčiných svršků), vloženy jsou i texty ze svazků, kterými Viktor listuje při inventarizaci nacistovy knihovny. Kompozice tvoří uzavřený kruh (hrdinův příjezd a odjezd) a spojuje ji řada motivů, připomínajících stálý zmar, pomíjivost a nicotnost (ponurost podzimního a zimního času, nezvonící zvon, opakující se připomínky krve, smrti a zániku v nejrůznějších podobách). Propasti mezi paralelními lidskými osudy jsou nepřekonatelné. Poručík přijíždí do pohraničí jako člověk fakticky i v metafyzickém smyslu osiřelý, válkou připravený o schopnost žít mezi lidmi a v cokoli doufat nebo věřit. Při pobytu v Heidenmannově domě sice bezděčně rekonstruuje minulost a dřívější rodinné zázemí své milenky (lze-li podivný poměr nazvat mileneckým vztahem), přes veškerou snahu však nedokáže prolomit vzájemnou komunikační (nejen jazykovou) bariéru: fyzická intimita je pouze prázdnou slupkou - vnějšími okolnostmi náhodně svedeni žijí spolu pohromadě dva cizí, nechápající se lidé. Hrací strojek, pocházející z někdejších idylických časů, hraje banální písničku o lásce, ale ona "láska" je ve skutečnosti na straně jedné jen stěží definovatelnou směsicí soucitu a bytostné hrůzy ze samoty a na straně druhé (pravděpodobně) lhostejně, utilitárně přijímaným nutným zlem. Vzájemné dorozumění vázne a šokovaná Adelheid se o netušeném významu, který jejich vztahu chce přikládat Viktor, paradoxně dozví až bezprostředně před nevyhnutelnou smrtí. Dezorientovaní lidé, vytržení "velkou" historií ze sociálních vazeb, zvyků a zákonitostí svého "malého" světa jsou ovládnuti myšlenkou na pomstu, aniž domýšlí, že se mstí podobně postiženým. Německý nápis na kříži v poli "Es ist vollbracht" ("Dokonáno jest") je skryt pod sněhem a zamrzlá je i kropenka v kostele, v němž se střílí. Smíření a pokora nejsou na pořadu dne. Perspektiva života, směnitelného za láhev koňaku, vepřovou konzervu či balíček cigaret, se smrskává na několik nejbližších okamžiků: minulost v troskách neslibuje budoucnost, "nebude klidu ani jasných dnů", postavy jsou "zasvěcenci zániku". Náznakem optimistického vyústění a obnovy rozložených hodnot je závěrečné setkání s dospívající dívkou, která ukazuje Viktorovi nejkratší cestu vedoucí přes donedávna zaminované pole.
Adelheid je první z triptychu Körnerových Podzimních novel (souborně 1983) - další části cyklu tvoří Zánik samoty Berhof (1973) a Zrození horského pramene (1979). Všechny tři prózy spojuje prostředí horských osad a samot na česko-moravsko-slezském pomezí a doba podzimu 1945, kdy se tamní krajinou se zbytky německého obyvatelstva čekajícího na odsun probíjely tlupy werwolfů. Zatímco v Adelheid je v centru pozornosti Körnerův typický hrdina - člověk vykořeněný a osamělý, marně se pokoušející nalézt ve světě spřízněnou duši, v dalších částech cyklu se autorův zájem stále výrazněji upíná k postavám zpola nebo zcela dětským, skýtajícím jistou možnost naděje do budoucna. Všem třem novelám však dominuje tatáž pochmurná atmosféra doby, kdy nic "není dokonáno", kdy "všechno jen pokračuje", "protože není lásky ani smíření" (tímto rysem, zvýrazněním zla jako něčeho nevykořenitelného, co provází a ohrožuje člověka i v dobách míru, má Körner blízko k V. SLÁDKOVÉ a k jejímu "frývaldovskému" triptychu Malý muž a velká žena). Adelheid i Podzimní novely jako celek se řadí k linii baladické prózy reprezentované např. Stínem kapradiny (1930) J. ČAPKA, OLBRACHTOVÝM Nikolou Šuhajem loupežníkem (1933) nebo Adventem (1939) J. GLAZAROVÉ. Celý cyklus se dočkal filmového ztvárnění: Adelheid natočil F. VLÁČIL v r. 1969, Zánik samoty Berhof J. SVOBODA r. 1983 a Zrození horského pramene K. KACHYŇA r. 1980 (s titulem Cukrová bouda). V domácí filmové produkci se také objevilo několik děl, která na Adelheid navazují svou tematikou i baladickou atmosférou (Stíny horkého léta, 1977, režie F. VLÁČIL; Drsná Planina, 1979, režie J. SOUKUP, aj.).
Lit. V. Dostál: Na filmový úvěr, RP 5. 5. 1967; Z. Frýbort: Kritický metr na metr knih, Orientace 1967, č. 3; H. Hrzalová: Prozaik V. K., Impuls 1967, č. 6; K. Kostroun: Devaterník, Plamen 1967, č. 10; M. Petříček: Téma a stylizace, HD 1967, č. 6; M. Pohorský: Balada o bolesti, VP 21. 4. 1967; J. Šimůnek: Balada v novele, MF 3. 5. 1967; o Zániku samoty Berhof: V. Macura: Román dobrodružný proti své vůli, ZN 26. 9. 1973; T. Sedláček: V. K. a české pohraničí, Rt 23. 8. 1973 ; o Zrození horského pramene: P. Frýbort, MF 27. 10. 1979; J. Poláček: Neblahé dědictví války, Rt 26. 2. 1980 ; D. Vlašínová: Baladické prózy z přelomu času (Nad tvorbou V. K. a V. Sládkové), ČLit 1985, č. 4; V. Dostál: Cesty ze samoty, in Zrcadla podél cesty, Praha 1987 (o Zániku samoty Berhof); M. Mravcová in Kol.: Česká literatura 1945-1970, Praha 1992.
(Rebeka Steinová, Slovník české prózy, 1994)