Lyrické prózy vycházející z představy domova jako magického prostoru a oživující pocit mytické jednoty člověka a přírody.
Jezírka obsahují 33 dvou- až šestistránkových próz, většinou bezdějových nebo jen s náznakem dějového motivu. Jejich nejvlastnějším "protagonistou" je západomoravská příroda, lidé se svými příběhy a osudy jen dokreslují povahu a atmosféru jednotlivých lokalit, jejichž jména defilují v titulech většiny próz (Loučka, Na Dlóhéch, Klínka atd.). Jsou to místa domovské krajiny, která obkružují vesnici autorčiny paměti a která ji inspirovala buď samou svou existencí, nebo - a to častěji - tím, co se o nich tradovalo ve vyprávěních. V prvním případě vznikly prózy tíhnoucí k osobní výpovědi, filozofické meditaci, k reflexi nebo lyrické impresi (Jilmový les, Zelené rybníčky, Bílá třešeň, Mudrnice). V druhém případě skladby lyricko-epické, do nichž se promítá tradiční repertoár místních pověstí a memorátů: fantastické bytosti jako bludičky (Světýlka), hejkal (Společnice), báby-vědmy (Proměny, Na kopci), polednice (Proklaty), postavy pytláků (Paní Mlha), loupežníků (Mlýn pod Kopytem), toulavých cikánů (V Borovinách) a obecních bláznů (Stežka), motivy zaříkávání (Vodo, vodo, Slaměný král), vražd a sebevražd z vášně nebo pro peníze (Lípa, Kámen), kouzelných převtělení (Proměny), zmizelých pokladů (Paměť místa), panské rozmařilosti a selské lakoty (Panské hony, V koutě), lidí utonulých i zmrzlých ve vánici (Mlýn pod Kopytem, Doubí). Ozvuky folklórní epiky jsou přitom jen prostředkem k navození atmosféry, v níž čas i prostor nabývají magických kvalit.
Jezírka jsou vlastně básně v próze: lyrický princip se projevuje především v subjektivizaci, splývání zorného úhlu vypravěče se zorným úhlem autorky, a v tíhnutí k bohatě metaforizovanému stylu se záměrně zamlženým významovým jádrem. Jako funkční kontrast vůči artistním výrazovým prostředkům, prvkům romantické a zejména secesní ornamentiky (labutě, lekníny, bílá třešeň apod.) i občasným rýmům se přitom uplatňuje větný spád lidového skazu a náznaky západomoravského nářečí ve vyprávěcích pasážích. Základem knihy je metoda rozpomínání, aktivizace a rekonstrukce zasutých prožitků a vjemů. Jezírka jsou jakoby propadáním do paměti, čas se v nich odvíjí pozpátku a odsouvá přítomnost k horizontu. Branou do světa paměti je pro Klukanovou dětství se svou závratí z prvních poznání. Úvodní, titulem neoznačená próza to sugeruje obrazem pootevřených vrat rodného domu, do nichž "vtrhla cizina", "vklínila se mezi půlky zčernalých prken a nechala tam nohu". Paměť v autorčině pojetí není ovšem jen pamětí jedince, častěji se do jejích próz promítá kolektivní paměť vesnické pospolitosti - a vedle toho i "paměť" věcí, míst, konkrétních krajin. Místa a materiální objekty mají v Jezírkách svou vědomou minulost. Po vzoru folklóru autorka přírodu antropomorfizuje: les i jednotlivé stromy, voda v řece, tůních i studánkách, louky, pole a mezníky, skály a kameny - to vše jsou objekty nasycené jak svou vlastní, tak i lidskou zkušeností, časem a pamětí; jsou to nejen mlčenliví svědkové, ale i spoluaktéři příběhů. Propadání do dětství a obnova paměti jsou tak zároveň návratem do světa mýtu s jeho jednotou člověka a přírody a se splýváním reálného a ireálného. Klíčovou úlohu sehrává v knize symbol jezírek, který je hned v úvodní próze podán ve smyslu lidského zakotvení v domovském prostoru a čase, v hlubinách rodových a kolektivních zkušeností.
Celá tvorba LUDMILY KLUKANOVÉ (nar. 5. 10. 1936 v Lipníku na Třebíčsku) je založena na konfrontaci přítomnosti a minulosti, reality a mýtu, životního stylu současníků a ztraceného životního řádu předků. Zpočátku, v Jezírkách a v kronikářské mozaice výjevů ze západomoravské vsi v průběhu první poloviny 20. stol. Na štítu bylo vytesáno kolo (1984), měla představa souladu člověka a krajiny, lidského života a odvěkého přírodního řádu, pro autorku především hodnotu harmonizující: mýtus byl pro ni živlem trvání, paměti a domovského zakotvení. Od novely Remonta (1986), zasazené do poúnorové doby s likvidací selského stavu, nabývá u ní mýtus příznaků aktivních: pobízí její postavy i čtenáře k sebereflexi, k porovnání vlastního života s poztrácenými ideály. Nad ponorem do celistvého, ale jednou provždy zaniklého světa lidových legend postupně převládá hledání lidských možností v reálném běhu historie. Tato tendence se výrazně projevila v novele o tragickém osudu ženy v kataklyzmatech 2. svět. války i poválečných desetiletí Denica (1990), zatímco v poněkud extenzivnějším románě První generace města (vyd. opožděně 1990) vystoupily opět do popředí mýtotvorné složky autorčiny metody, nezastírající tentokrát volnou inspiraci tradicí březinovskou, a to zejména ve vazbě na symbol "stavitelů chrámu" jakožto obrazu určitého duchovního společenství živých i mrtvých. Drobnější básnické i prozaické texty z let 1970-88 shrnula autorka do bibliofilského tisku Slep mi klíč (1990), který obohacuje její tvůrčí profil zejména o trpce satirické tóny postihující hodnotovou krizi a mravní nezakotvenost člověka v současném světě. Dětem je určena kniha Z pohádkových končin (1994).
Jako autorka tragického vidění, tvořící z pocitu, že "dům rozbořen a jeho základy rozmetány", navazuje Klukanová zejména na odkaz básníků a prozaiků konzervativní katolické orientace (J. DEML, J. ČEP, J. ZAHRADNÍČEK, F. KŘELINA), názorový tradicionalismus ji však sbližuje i s mladšími kritiky industrializovaného životního stylu, např. s A. BAJAJOU. S DEMLEM a ZAHRADNÍČKEM ji spojuje také obdivné spočinutí v západomoravsklé krajině, s M. BUREŠEM a K. BOCHOŘÁKEM záliba ve využití motiviky i obraznosti lidové poezie. Jako básně v próze inspirované prožitkem přírody se Jezírka začleňují do souvislostí s lyrickými miniaturami J. SKÁCELA (Jedenáctý bílý kůň), S. VODIČKY, J. TOMEČKA nebo J. STRNADLA. Ve spojení secesně laděné náladovosti a poetičnosti s drsně znějícím nářečím lze hledat typologickou podobnost s románem A. ZÁBRANSKÉHO Břehule čili Poslední hastrman na Hané (1919). Magické pojetí prostoru a připisování "paměti" věcem a lokalitám sbližuje Klukanovou s D. HODROVOU. Samotný symbol jezírek je příbuzný symbolu studně z románového cyklu T. MANNA Josef a bratří jeho: spojují se v něm hlubiny s výškami, modrá klenba nebe se svým odrazem na vodách, minulost s budoucností, paměť s nadějí a touhou; je to symbol kontinuity, duchovní tradice, potřeby předávat poselství z pokolení na pokolení.
Lit. M. Blahynka: Jezírka hluboká a čistá, Tvorba (příl. Kmen) 1982, č. 19; J. Blažejovský: Minulost, mýtus, myšlenka, Rt 28. 1. 1982; J. Poláček: Odraz ústní lidové slovesnosti v prvotině L. K., in sb. Tradice lidové slovesnosti v současné literatuře, Opava l987; B. Dokoupil: Mýtus a skutečnost v tvorbě L. K., in sb. Z literární historie jižní Moravy (XVIII. mikulovské sympozium 1988), Brno - Břeclav l989; Z. Heřman: Mýtus města, Tvar 1990, č. 41 (o První generaci města); B. Dokoupil: "Dům rozbořen", Tvar l991, č. 38 (o knihách Denica a Slep mi klíč).
(Blahoslav Dokoupil, Slovník české prózy, 1994)