Soubor humorných prozaických miniatur, spojených hudební tematikou.
Autorův literární debut obsahuje 56 žánrově různorodých prozaických útvarů od anekdoty přes apokryf, bajku, alegorii, fejeton, ironickou hříčku, persifláž vědeckého pojednání až po drobnou povídku. Prózy stmeluje v ucelený soubor téma hudby. Vtipné příběhy usilují o postižení podstaty hudby, radosti i trýzně tvorby a smějí se touze po vyniknutí za každou cenu, nic neříkající kritické hantýrce, umělecké ješitnosti, rivalitě, strachu z konkurence, potrhlosti a umanutosti určitým záměrem nebo nepřiznané umělecké neplodnosti. Vycházejí většinou ze známých mytologických i historických látek z biblických a antických dob (Abraham, Jozue, Šalomounův soud, Z deníku krále Herodesa, Labutí píseň, Diogenes, Duo), středověku a renesance (Krysař, Dalibor, Rudolf II.) i nedávné minulosti a přítomnosti; pořadí próz v knize se přitom řídí chronologickým principem. Nejpočetněji jsou zastoupeny motivy skladatelské (Paganini, Osudová noc skladatele K. F. Schmeidtka, Weekend Sherlocka Holmese, Dva skladatelé v rodině, Píseň z jižních Čech, Beethovenova Jedenáctá, Skladatel ve stanu, Paridův soud, Dodekafonie, Malá učebnice hudebních forem) a obecně hudební (Plamen, Metronom, Po premiéře, Konkurs na místo klarinetisty, Skladba neprovedená, O cihle na pedálu, Soutěž, Sběratel). Většina próz je zakončena neobvyklou, "apokryfní" pointou, která popírá původní vyznění klasických, tradovaných příběhů. Např. na známém přísloví, že doma není nikdo prorokem, postavil Hurník příběh marnotratného syna (Synův návrat). Otec jej po návratu znovu vyhání, neboť synova hra na lyru ponechala jeho hosty netečnými. Otcovy slzy radosti nad návratem jsou podle jeho vlastního vyjádření nicotné proti slzám zástupů, které syn svým uměním rozpláče v cizině.
K typickým rysům souboru patří hravost, nápadité zápletky, epická kondenzace, jednotný optimistický způsob vidění a životní filozofie opřená o prožitek svobody, kterou tvůrce pociťuje ve světě hudby (jako aktivní hudebník je s ním Hurník důvěrně obeznámen). Tematicky i výrazově proměnlivé texty stavebně vycházejí obvykle z anekdotického základu a na jejich žánrovou různorodost mělo patrně vliv množství využitých zdrojů. Umělecký účinek próz podmiňuje jak netradiční přístup ke zpracování běžných, obecně známých literárních a historických motivů, tak Hurníkova námětová vynalézavost (např. próza Skladatel ve stanu je založena na rytmickém a melodickém popisu lidského chrápání). Základní ingrediencí všech žánrově rozličných útvarů a jejich syntetizující složkou jsou bystré postřehy a autorův smysl pro humor: k jeho specifickým znakům patří intelektuální jiskřivost a vkus, laskavost prolínající se s lehkou parodičností a noblesně ironický nadhled, a to vše je nerozlučně spjato s autorovým vztahem k umění, s jeho názory na místo tvorby v lidském životě, na mravní zásadovost a krásu. Promyšlená práce s jazykem, v některých případech s nápodobou charakteristických rysů archaického či překladového stylu (holmesiády), se vyznačuje citem pro řečový rytmus, pro hudebnost slova, přesnost a výrazovou hutnost a přirozenost vyjádření. Občas autor funkčně využívá i notových zápisů a vkládá přímo do textu útržky melodií a hudebních nápadů.
Celé literární dílo hudebního skladatele a klavírního interpreta ILJI HURNÍKA (nar. 25. 11. 1922 v Porubě u Ostravy) charakterizují náměty spojené s hudbou. Úspěch Trubačů z Jericha, patrný ze tří brzy po sobě následujících vydání (1965, 1966, 1968), povzbudil autora k napsání řady dalších žánrově obdobných literárních útvarů, které pak vyšly v souboru Kapitolské husy (1969) a částečně i v knize Muzikální Sherlock (1971). V těchto úsměvných parodiích na detektivní prózy se známou postavou Sherlocka Holmese staví Hurník Holmesovy dedukce na hudebních nápadech a obratně napodobuje styl Conana Doyla. Vážnější zamyšlení provázená sebeironií jsou naopak příznačná pro knížky Cesta s motýlkem (1970) a Lístky vavřínové (1987). Úvahy o charakteristických rysech lidí kolem hudby, o jejich psychologii, koncertních zvycích a vůbec o jejich trvalém "poznamenání" jsou v nich podloženy autopsií a doplněny mírně pedagogickým zřetelem. O těsném sepětí autorova života s hudbou, o pojetí hudby jako údělu i poslání, vypovídají Hurníkovy memoáry Dětství ve Slezsku (1979), akcentující význam rodinného prostředí při formování osobnosti a postihující zvláštnosti slezského regionu v meziválečné době. Vzpomínky končí obdobím Mnichova, kdy rodina uprchla před Němci do Prahy. Hurník byl také iniciátorem dopisů o umělecké tvorbě a životě vůbec, které si vyměňoval s M. HORNÍČKEM a sochařem V. PRECLÍKEM. Jejich vydání ve svazku Trojhlas (1986) vyznívá jako oslava přátelství, názorového spříznění a tolerance. Své jediné téma neopustil Hurník ani v poněkud rozvleklé novele Mokřice (1989) s tradičně pojatými žánrovými figurkami z maloměstského prostředí.
Noetický zřetel, spojený se zábavností, stejně jako využití tradičních literárních útvarů (bajka, apokryf, alegorie aj.), sbližuje Hurníka s K. ČAPKEM, smysl pro paradox, tíhnutí k humoru s vážným podtextem, kultivovanost a optimistické vyznění jej pojí s tvorbou M. HORNÍČKA, J. SMETANOVÉ, ale třeba i s prozaickými miniaturami básníka M. HOLUBA (K principu rolničky, 1987) nebo sochaře V. PRECLÍKA (Dřevěná knížka, 1988). Nápodobou různých literárních stylů Hurník navázal na LACINOVO Čtení o psaní, v mezinárodním kontextu na LEACOCKOVY Literární poklesky.
Lit. D. Havlíček: Moudrý smích, KT 1966, č. 37; Z. Heřman: Fanfáry úsměvné i přísné, LitN 1966, č. 36; V. Dostál: Od apokryfů k anekdotám, in Zrcadla podél cesty, Praha 1987 (o Kapitolských husách); B. Dokoupil: Muzikantské miniatury, Kmen 1987, č. 39 (o Lístcích vavřínových).
(Sylva Bartůšková, Slovník české prózy, 1994)